close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Probouzení

9. července 2014 v 10:33 | Grey.t |  Koutek pro Letní Bouři
Otevřel jsem oči a vzpomněl jsem si na ten pocit. Tehdy na horách. Asi poslední výlet na hory, který jsme s rodiči podnikli. Bylo to něčím hrozně kouzelné, hrozně poetické. (Jako celá realita přibližně od doby. Od doby, kdy jsem potkal Letní Bouři.) Najednou to zabolelo. Tak, jak to vždycky bolívá. A já si uvědomil, že je to někdy tak silné... že je to občas silnější než vše, co prožívám teď, v reálném vztahu. Přestože tehdy se vlastně nic neuskutečnilo. Tehdy vlastně není reálné. Vše, co mohlo být, zůstalo jen v možnosti.
Chce se mi křičet.. Chtěl jsem napsat, že chci křičet slova lásky. Ne. Chci prostě křičet. Nahlas, zle.
Každý den mě v různých chvílích napadá pár slov. Chtěl bych je sem vypsat, ale nikdy k tomu není příležitost. A pak se probudím a slova na mě křičí ze stropu, do kterého zírám. Všechno je oranžové. Nevím proč zrozna oranžové. Celé tehdy je oranžové.
Možná není žádný rozdíl mezi Letní Bouří, rackem a světle bledě modrou. Možná vše, co se tehdy dělo, bylo jen různé vyjádření téhož. Mluvil jsme ke světu a svět mi odpovídal - a já jeho reakci nevesele ignoroval. A pořád nevím, co mi chtěl tehdy sdělit.
Myslím, že právě během té zimy jsem začal mít rád sníh. Milovat sníh. Milovat zimu. Protože jsem cítil únik od úzkosti. Protože ten chlad (stále mám sevřenou hruď) působil reálný vjem. Něco, co nebylo čistě duševní. A já si užíval tu ledovou bolest - tu reálnou lhostejnou ledovou bolest, jakou umí působit jen mráz a sníh. Jakou umí působit jen zima.
Jako kdyby část mé duše - velká část - zamrzla. Přesně v té době. V těch chvílích. Jako kdyby pro část mého já existovalo jen tehdy. A občas se to vynoří s nesmírnou naléhavostí a křičí to na mě. Křičí to a táhne mě to zpět. Vtáhne mě to do obrazu, který je stále tak živý. Stále tak smrtící. A já mám chuť vzkřiknout, že jen tehdy jsem skutečně žil.
(Vím, že to není pravda.)
Pořád se ještě probouzím. Pořád to ještě bolí. I když už vlastně ani pořádně nevím co. Bylo to svým způsobem nádherné. Chybí mi to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 12. července 2014 v 1:55 | Reagovat

Řekla bych, že jsi ten pocit dokázal vystihnout tak, že každý pochopí, o co jde. Plně rozumím :)

2 Chriss Chriss | Web | 13. července 2014 v 18:02 | Reagovat

Zrovna nyní jsem na horách s rodiči. A c Jak me to hrozné nudí, jsem asocialni izolovana v jedny zasrany cimre s rodinou. Rozezpival si mi duši ... opět. Ale zpívá tuze falešně

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. července 2014 v 18:37 | Reagovat

Připomnělo mi to ten pocit, jako když si dáš v mrazu panáka. Ta zima zvenku a to teplo zevnitř, ten protiklad a zároveň rovnováha.
Někdy se mi zdá, že člověk prostě některou část citů odloží při první velké zamilovanosti a už to nelze zažít znovu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama