Chtěl bych popsat nepopsatelné. Chtěl bych popsat chvíli, ve které neexistují slova. Popsat svět, který se s každým slovem ztrácí.
Je to skutečné. Je to to jediné skutečné na světě. Pohled, při kterém člověk touží úctou sklonit hlavu, ale žádná poklona není dost hluboká. A oko nepřipouští pohled jinam, než do hlubin hvězdného nebe.
A najednou ve mně propuká pláč, který nelze zastavit. Slzy mi stékají po tváři a já nevím, proč pláču. Nevím, proč mi je smutno. Ale když hledím, - tak vysoko, tak daleko, ale tak smysluplně - cítím to. Nepláču nad svým životem, neroním slzy nad žádnou lidskou událostí. Nepláču ani z radosti a nejspíš ani z krásy. Pláču z hvězd. A nic jiného to nedokáže vysvětlit. Nic jiného to nedokáže popsat.
Jsou skutečné. Je to ta nejskutečnější věc, jakou lze spatřit. Kapky rosy z Telperionu.
Mé oči sledují padající hvězdu přes půl oblohy. Delší pád jsem neviděl. (Jako by dopadla do mě.)
Mám vypálené oči. Vypálené hvězdami. A přeji si už nic jiného nevidět.
(Poprvé v životě jsem si nepřál být šťastný.)
Je to čisté bytí. Nekonečnost. Dech.
Nemám slov. Vzdávám se slov. Smysl má jen ten pohled, ta chvíle. Ten pláč.
A Elbereth Gilthoniel
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin ennorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, sí nef aearon!
A Elbereth Gilthoniel
o menel palan-díriel,
le nallon sí di'nguruthos!
A tiro nin, Fanuilos.
Doufám, že nikdy neskončíš s psaním na tenhle blog. Je to pro mě místo, kam se můžu vždycky vracet, když mám pocit, že mám rozbouřenou mysl a utíkám před tím, co je podstatné. Když se dlouho nedostavují tyhle intenzivní prožitky reality. Když se cítím neživá. Můžu si to přečíst a připomenout si, jak mi dovede být někdy krásně. Škoda že poslední dobou je to tak vzácné. Potřebovala bych se zastavit. A být nerušená.