Červenec 2014

Elbereth

29. července 2014 v 23:37 | Grey.t |  Zážitky a události
Chtěl bych popsat nepopsatelné. Chtěl bych popsat chvíli, ve které neexistují slova. Popsat svět, který se s každým slovem ztrácí.
Je to skutečné. Je to to jediné skutečné na světě. Pohled, při kterém člověk touží úctou sklonit hlavu, ale žádná poklona není dost hluboká. A oko nepřipouští pohled jinam, než do hlubin hvězdného nebe.
A najednou ve mně propuká pláč, který nelze zastavit. Slzy mi stékají po tváři a já nevím, proč pláču. Nevím, proč mi je smutno. Ale když hledím, - tak vysoko, tak daleko, ale tak smysluplně - cítím to. Nepláču nad svým životem, neroním slzy nad žádnou lidskou událostí. Nepláču ani z radosti a nejspíš ani z krásy. Pláču z hvězd. A nic jiného to nedokáže vysvětlit. Nic jiného to nedokáže popsat.
Jsou skutečné. Je to ta nejskutečnější věc, jakou lze spatřit. Kapky rosy z Telperionu.

Mé oči sledují padající hvězdu přes půl oblohy. Delší pád jsem neviděl. (Jako by dopadla do mě.)

Mám vypálené oči. Vypálené hvězdami. A přeji si už nic jiného nevidět.
(Poprvé v životě jsem si nepřál být šťastný.)

Je to čisté bytí. Nekonečnost. Dech.

Nemám slov. Vzdávám se slov. Smysl má jen ten pohled, ta chvíle. Ten pláč.

A Elbereth Gilthoniel
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin ennorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, sí nef aearon!

A Elbereth Gilthoniel
o menel palan-díriel,
le nallon sí di'nguruthos!
A tiro nin, Fanuilos.

Vlčí láska (trans)

24. července 2014 v 23:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem opět Karkulka ztracená v lese. A cítím tu vlčí sílu - ten strach, tu hrůzu. Mráz mi běhá po zádech a všude kolem je nádherná temná noc. S každým krokem jsem víc a víc ztracený. Někde za mnou je můj spasitel, můj vrah. Můj vlk. Tuším tu lásku - lásku vyjádřenou nenávistí, násilím a krví. Blíží se - a ať běžím, jak rychle chci, jednou mě dostihne. Utíkám před svými vlky, ale jednou mě doženou. Jednou jim budu muset čelit, nechci-li zemřít zbaběle. Jednou se budu muset otočit, pokud nechci umřít jedinou ranou do zad. Chci vidět tvář svého vlka.
A pak najednou - i já jsem vlk. Nejsem jen ta chudinka ztracená karkulka, ženoucí se lesem, bosá, s rozdrápanou kůží od trní, s několika modřinami od pádů. Nevidím na cestu, běžím slepě a pominutě. Najednou v sobě ale cítím i vlčí krev. I já někoho zabiju. I já jsem vrah, i když jen metaforický. I já, ač zběsile a zbaven rozumu i smyslů prchám, někoho pronásleduji. Všichni jsme karkulky a všichni jsme vlci. Všichni jsme propasti a všichni jsme ti, co do propastí hledí.

(Budí se ve mně ta touha tančit - tančit bosý v lese, po mechu a jehličí, cítit pod sebou tak nesmírně živou půdu. Cítit všude kolem sebe život, cítít se úplně jinak. Cítit se v Matčině náruči, téměr v transu, téměř bez rozumu. Chci řvát jako šelma. Chci trhat na kusy. Chci slavit. Chci si rvát vlasy v extázi. V blaženém vytržení ze slunečního svitu, z půdy pod nohama, z toho, že stromy žijí.)

Prchám dál lesem. A zároveň lovím. Lovec i kořist - ne postupně, ne časem. Obojí najednou. Protože sám nevím, kdy se mi do krku zakousnou vlčí zuby - a sám nevím, kdy sám někoho skolím. Všichni jsme ty malé dušičky, co žily ve světle a sestoupily na zem, aby zkusily utrpení a světlo Boží jim přišlo ještě jasnější. A všichni jsme i ty duše, co dobrovolně svolily, že budou ostatním působit bolest. Že druhým ublíží, aby pocítili temnotu, bolest, utrpení. Aby pochopili ještě víc, jak blažené je být s Bohem.
Všichni ubližujeme a všem nám je ubližováno. (Blažený život vede pryč od světla?)

(Část mě z lesa nikdy nevyjde. Z části zůstanu navždy uvězněný v té extázi, jakou ve mně budila Příroda. Část mě je prostě taková - pohanská, ušmudlaná od hlíny, téměř zarostlá do země a porostlá mechem. Část mě nikdy nepřestane milovat Cernunna a Morrigan. Část mě bude vždy ztracená v tom cyklu karkulek a vlků. Ale vlci jsou skuteční.)

Najednou vím, proč jsem byl pohanem. Vím, proč jsem dělal, co jsem dělal. Proč jsem žil, jak jsem žil. Už vím, odkud přicházely všechny ty pocity - cítím znovu tu explozi blaha a vzrušení. Teď cítím, že je stále živé to, co jsem považoval za mrtvé.

(Schází mi ten pocit zakořeněnosti. Toho, že jsem byl doma, kdekoliv jsem byl. Protože můj nejbližší domov byla země pod nohama. Potřebuji spojit Nebe se Zemí, přestože nikdy nebyli oddelěni. Potřebuji najít cestu, kterou jsem nikdy neztratil - cestu, která zmizela tak, jako se na svět rodí děti. Jako by mě to čekalo. Jako by Bůh a Příroda konečně byli jedním. Čekám, až srostou. Čekám, až dvě stejné věci budou skutečně stejné. A přesto jsem voda. Příroda je Země a Bůh je oheň a vzduch. Kam odteču? Kam patřím?)

Už ze mě vytéká krev. Už ji cítím, jak mi stéká do úst. Já jsem svým vlkem. Svým největším vlkem. Sám sebe sežeru. Sám sebe poznám. Splynu. Krev chutná sladce. Po železe. Karmínové řeky. Lhostejné kameny. Chlad. Věnec a závoj nevěsty. Drápy ženicha. Extáze se blíží vrcholu, jak tlapy strhnou šaty a závoj, jak si zuby derou cestu skrz bledou kůži. Jak vytryskne první kapka krve. Zbývá jen žrát. Zbývá jen krvácet.
Nikdy nebudu sytý. Nikdy nebudu mrtvý. Cítím život, jak mi tepe v žilách. Cítím, jak ho sám v sobě přelévám. Karmínové řeky mých žil. A tlapa zabijáka. Vůně, pach. Živočišnost plná čistoty. Posvátná jatka.

(Zírám do sebe jako do propasti. Poznal jsem další kousíček ze sebe - ale co je ten kousíček ve srovnání s nekonečnou propastí, která se rozléhá uvnitř? Nevím, kdo jsem. Nevím, protože tuším nedozírnou hloubku, nepopsatelný chaos lidské bytosti. Povrch je roztžený a z díry zeje propast. Nemohu do ní úplně sestoupit. A přesto čelím sám sobě, čelím té temnotě, čelím nepochopitelnému a rozplétám uzlík po uzlíku, až narození do smrti. Jednou za čas něco pochopím - právě teď. Jsem sám svou největší propastí?)


Šedý

21. července 2014 v 20:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem to já. Venku padají kapky, je šedo. Jsem to já. Je to můj svět. K tomu zvuk houslí - Secret Garden. Něco, co jsem tak dlouho neposlouchal, neslyšel. Co už tak dlouho nemělo kouzlo a najednou ožilo. Svět jako diamant. Tisíce odlesků, nekonečný třpyt. Jako křišťál. Tak čistý. Déšť, který spláchne všechno špinavé - všechnu špínu a zlo tohoto města. A sám přitom zůstane čistý. Každá kapka něco znamená. Všechno má svou duši. A já dýchám. Dýchám ten vlký svěží vzduch - vzduch, kterého se mi v létě zoufale nedostává. Dýchám a jsem. (To je nejdůležitější.)
Takový déšť je jeden z milionu. Tak šedý. Tak plný života, životodárného smutku, melancholie, osvěžení. Tak plný slz. A uprostřed něj se řítí autobus, ze kterého oknem, po němž stékají pramínky dešťové vody, vykukuje jeden člověk, co si uvědomil, že žije. Jeden šedý. Těžko to popsat, těžko to zachytit. Jsou pocity, které člověka dovedou k extázi, ale jsou nestálé jako kouř. V jednu chvíli je cítíme, až se chvějeme do morku kostí, a v druhé chvíli nikde nic. Tohle byl jeden z nich. A já napínám oči, abych zachytil alespoň pár ozvěn toho kouře.
Vystoupil jsem z autobusu. Každá kapka do mě dopadala, jako kdyby padala na hladinu. Každá ve mně nechávala dlouhou ozvěnu, rozlévala se ve mně jako kruhy na vodě. Probudily se mé prameny a já se zaplnil. Jsem plný. Jsem svěží. Jsem čerstvý. Země je jedno velké zrcadlo s nestálým povrchem, po kterém chodím. Dokonale rozvlněný, dokonale v pohybu. Dokonale stálý a svůj. Všechno se slilo. Všechno se spojilo. Svět je jeden celek. Svět je jedna duše. A ta čistota na člověka volá ze všech koutů. Déšť je jedna symfonie.
A najednou to jsem já. Najednou vím, že tohle všechno jsem já. Že jsem déšť... Zvuk houslí v dešti. Ta deštivá šedá Praha a její dokonalá vlhká vůně. Melancholie plná štěstí. Objevuji se - znovu. Vidím to, co se mi ze zraku před dávnem ztratilo. Vidím se. Jsem šedý. Jsem Šedý. A jsem jako déšť, jako voda, jako chlad, jako šedá Praha. Vidím, jak velký smysl dával poslech Secret Garden. Vidím všechno. Vidím svůj smutek. Cítím ho. A miluju ho. Ne. Není to můj smutek. Jsem to já, je to já smutek. Smutek, který není smutný, jen ten tichý pocit, který se smutku nečím blíží - pocit, který mě odnese pryč od všeho - přímo do mě.
Záleží na jediném - že to jsem já. Že já jsem já.


Proud

20. července 2014 v 16:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Konečně trocha klidu. A trocha puštěného post-rocku. Doufám, že nezůstane u trošky. Úplně toužím po té záplavě - nechat se unést křehoučkým pocitem. Je to jako létat na závoji nebo zácloně. Unese vás něco tak neskutečně nepatrného. Jen takový ten pocit. Prostě post-rock. Vynoří se smutek, který není smutný, ale vlastní. Je to smutek, o kterém jde říct snad jen: "Jsem to já". Jako by to byla ta nejskutečnější, nejpravdivější definice sebe sama. Největší štěstí života. Pomalé rozplynutí, plynutí, splynutí...
Jsem hrozně rád sám. Ty chvíle jsou tak vzácné. Jsou tak krátké. Jsem zvyklý být sám. Jsem zvyklý na svůj klid, na svůj režim. Na to, že bezohledně kormidluju svůj život - svou vlastní loď, na které jsem jen já, kormidelník, kapitán. Je to nezvyk, když musím brát ohledy na posádku. Když mi někdo bere kormidlo, když si nemůžu jít zacvičit prostě proto, že jsem si to z čista jasna ráno umanul - asi kvůli tomu snu o plavání. Neuměl jsem zpívat, byl jsem tak všední... a pak jsem skočil do vody a byl jsem úžasný (už jsem neplaval víc jak rok?).
Kdybych se nyní utopil, utopil bych se v Mono. V úžasných názvech skladeb. V té hudbě, kde se prolíná klavír, elektrické kytary, smyčce...
Post-rock je tak neletní. Tak vysvobozující. Protože najednou není vedro. Člověku se v srdci vylíhne ten chlad, který se skrýval.
Jak říct milovanému člověku, že ho milujete, ale prostě už ho máte plné zuby, protože se nemůžete pořádně vyspat, nemůžete si pustit vlastní hudbu, nemůžete se flákat, číst si, psát si s přáteli? Chybí mi ta samota. Svoboda. Moc mi to chybí. Cítím se roztrhaně. Jsem vděčný. Nebo nevděčný?
(Chtěl bych být jako vzduch. Nenápadný jako slova v závorce. Tichý, pomalý, chladný, vlhký. Šedý.)
Někdy jako bych se nemohl prokopat dost hluboko. Jako kdybych byl víc suchý, víc skalnatý, víc z kamene. Víc povrchní.

Představte si to ticho ve vesmíru, v meziplanetárním prostoru. Představte si ten klid. Tu hloubku. Tu sebestřednost, sebevšímavost, introspekci, vhled. Nekonečnou imaginaci. Nekonečné hvězdy. Někdy na to myslím. Na ten věčný klid, věčnou krásu. Stav bez potřeb, stav úplné spokojenosti, úplného splynutí.
(Je to jen sen.)

Je to tak blízko a tak daleko. Ten post-rockový pocit, to unesení, zmizení. Ty zavřené oči, ten klid. Jako bych na to nemohl dosáhnout. To úžasné.
Chci to.

Kdo jsou gayové?

15. července 2014 v 23:13 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Tématem minulého týdne byl coming out. Asi všichni víme, co se tímto slovem označuje - akt, kdy člověk jiné než většinové sexuální orientace seznámí veřejnost s faktem, že není heterosexální. Toto téma samozřejmě otvírá široké spektrum otázek a postojů, které se k samotnému problému homosexuality (ale i jiných orientací, ať už jsou sexuologicky úznávané či ne - pansexuality, bisexuality....) týká. Otvírá se problematika adopcí, sňatků - otevírá se to, co je nutně s přijetím homosexuality jako odchylky, která není nemocí, spojeno.
Je samozřejmě spousta různých argumentů, které se v debatách o adopcích dětí homosexuálními páry a o sňatcích homosexuálů, objevují. Většina se stále opakuje, odpověď ale neleží v debatách. Leží v realitě. Určitě všichni známe nějakého člověka, který homosexualitu moc nepřijímá a nerespektuje. Představte si, že tento člověk učí ve škole a dítě, které vychovával homosexuální pár, do té školy začne chodit. Můžeme samozřejmě zvolat, že dnes přece všichni vědí, že homosexualita je normální a že se má tolerovat. Kromě pochybné definice normality (statisticky normální není, biologicky normální ve smyslu možnosti rozmnožování také není) tu je ale další problém: tolerance nepřichází s dobou. Tolerance nepřichází ani s vědomostmi, přestože vzdělaní lidé bývají tolerantnější. Tolerance vychází především z přesvědčení. A ve chvíli, kdy přijmeme fakt, že veškerá tolerantní doba, doba svobody, nestačí k tolerantním lidem, máme zde zádrhel. U homosexuálních svateb narážíme na problém tradice a její změny, což je možná téma zajímavé, možná i závažné, ale pořád nejsme postaveni před problematiku mizerného života.
Právě adopce dětí homosexuály budí otázku - jak dobře by uměli homosexuální páry vychovat děti? (A nepřímo pak i otázku, jestli dobře vychovat děti dovedou heterosexuálové). Budí otázku, co je dobré pro děti. A jak přijme společnost dítě, které vychoval homosexuální pár? Jistě, většina lidí si bude hledět svého, jak už je v dnešní době dobrým lidským zvykem. Najdou se však lidé (najdou se vždy a nikdy úplně nezmizí, stejně jako se vždy najdou lidé, kteří nebudou respektovat černochy, židy, asiaty...), kteří budou schopni pohlížet na toto dítě jako na něco špatného. A zde se dostávám zpět k onomu netolerantnímu učiteli. Pohled na ono dítě v něm možná vzbudí hněv, způsobený tím, že jeho přesvědčení bylo napadeno. Zosobnění tohoto útoku sedí před ním. S trochou štěstí to bude učitel dost chytrý na to, aby si uvědomil, že to není chyba dítěte (většina spolužáků tohoto dítěte tak chytrá nebude, a jak dnes podotkla kamarádka: sice je fakt, že kdo šikanovat chce, ten si důvod najde, ale také platí to, že jisté okolnosti vznik šikany zpravděpodobní), s trochou smůly to bude člověk, který si bezprostředně vybije vztek. Je jedno, jak chytré dítě bude. Jak dobře a plnohodnotně bude vychované. Ponese si stigma a to stigma bude důvodem k útoku ze strany hloupých lidí.
Netolerantních lidí se asi nikdy nezbavíme. Fakt je ale ten, že když jde po Václaváku černoch, neuslyšíte nikoho nahlas volat: "Négr! Černoch! Podívej!". Když půjde po Václaváku pár homosexuálů držících se za ruku (a to nemystifikuji, to mluvím ze zkušenosti), uslyšíte mnoho různých ohlasů, počínaje "Jé, kluci, vám to ale sluší" a (ne)konče: "Podívej, bukvice!".
Láska je to stejná, ale pohled některých lidí je jiný. Protože tento problém není jen o tom, že musíme jinak orientované lidi tolerovat. Tento problém spočívá v tom, že si tento fakt musí uvědomit spousta dalších lidí, protože tolerance nevzniká nějakým duchem doby, nevzniká veřejně propagovaným postojem "It's OK to be gay". Aklimatizace společnosti na novinku, která se má tolerovat, probíhá dlouho. Prague Pride a podobné pochody podle mě nijak nepomáhají - protože propagace homosexuality v podobě do trenek svlečených pomalovaných gayů je provokativní a nereálná. Být gay neznamená být růžový. Být gay neznamená být polonahý. Být gay neznamená být pomalovaný a vykroucený. Být gay znamená jen jediné - že se osobě mužského pohlaví líbí osoby mužského pohlaví. To podivné prezentování homosexuality jako nečeho extra, něčeho výjimečného - téměr jako nadčlověka, který má být přijmut a obdivován... Už jen ta hrdost! Hrdost na co? Na něco, co člověk volbou nemůže ovlivnit. Hrdost stejně absurdní, jako hrdost na barvu vlasů. Hrdost vyvedená do extrému: "Jsem hrdý, že jsem gay!" Neříká si právě taková prezentace o netoleranci? Volání po toleranci, volání po tom, aby se nerozlišovalo podle sexuální orientace, volání po zrovnoprávnění, ale zároveň volání formou provokace, zvýrazňování rozdílů, prezentace něčeho, co není reálné, hysterické volání všude okolo: Jsem gay! Jsem gay! Jsem gay! Vždyť je to paradox - úplný paradox. A především chyba v komunikaci. Chci-li být přijat jako rovný, stejně hodnotný člověk, nesnažím se prezentovat jako někdo výjimečný. Chci-li vzít milovanou osobu za ruku, přestože je stejného pohlaví, bez rozruchu okolí - chci-li, aby to proběhlo za stejné lhostejnosti jako když se berou za ruku heterosexuálové - nebudu volat do okolí, že jsem jiný. Nebudu křičet na lidi, že jsem černoch, když je mým cílem být vnímaný jako rovnocenný.
Gayové totiž nejsou jiní. Lesby nejsou jiné. Bisexuálové nejsou jiní. Heterosexuálové nejsou jiní. Všichni jsme především jedno - lidé. Všichni jsme jiní jakožto jedinci - já jako já, ty jako ty. To je ta největší odlišnost. Že každý je trochu jiný jako člověk. Být gay je možná jedna z charakterových vlastností, které člověka odliší od heterosexuální většiny. Ale je to stejně nepodstatný rozdíl, jako být černoch. Nechápe to spousta lidí - homofobů. Bohužel to ale vypadá, že to nechápe ani většina homosexuálů. Právě proto tu máme velké téma homosexuality. Tísíckrát omílané téma, tak moc omílané, že je to vlastně už cliché; tak moc omílané, že když někdo začne vyvolávat diskusi na téma adopce dětí homosexuálními páry, je lepší odejít. Možná, že než začneme volat po toleranci, měli bychom se zeptat: proč je v dnešní době tak moc podstatné, jakou má kdo orientaci? Proč máme potřebu dokola řešit tuto otázku? Proč v nás vzbuzuje tolik emocí?
Někdy máme potřebu obhajovat odlišnost vyvýšením. Hledat na ní něco úžasného - hledat důvod, proč by měli tuto odlišnost přijmout i ostatní. Snažíme se najít racionální důvod, ale především přesvědčující důvod. Přesvědčujeme ale dokola ty lidi, kteří už přesvědčení jsou. Protože proti předsudku, proti zarytému přesvědčení racionální důvod nepomůže.
Není nic úžasného na tom, být gay. Ano, je to jiné. Je to menšinové. Ale nedělá to člověka o nic lepšího, stejně jako ho to nedělá o nic horšího. Mohl bych hodiny mluvit o tom, jaké to je, když je někdo gay. Mohl bych o tom napsat desítky článků. Mohl bych psát o tom, kolik odišností mezi gayem a heterosexuálem najdete. Mohl bych psát o tom, jaké to je poprvé zjistit. Jaké to je, říkat o tom matce. A vím, že by to bylo jiné, než co se dočtete na většině stránek a blogů o tom, jaké to je být gay. Možná to někdy udělám. Ale podstatné je úplně něco jiného. Podstatné je, že jsem člověk. Jsem z masa a kostí jako každý jiný, platí pro mě stejné genetické zákony, v mých buňkách probíhají stejné procesy jako ve vašich, samozřejmě s nutnými odchylkami způsobenými růzností genetické informace. Stejně jako vaše nervové vzruchy, i ty mé fungují na systému depolarizace a repolarizace membárny neuronu. Proč, proboha proč bych měl být víc či míň hodnotný jen kvůli tomu, že miluju člověka, který je stejného pohlaví jako já?! (A zdůrazňuji to VÍC či MÍŇ, protože obojí se dnes naprosto debilně vyskytuje).

Výlet

15. července 2014 v 0:26 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V uších Placebo, v očích noční Praha (pohled z autobusu, mezi Prosekem a Vysočanskou - výhled na tisíce světýlek, výhled na ohyzdnou Elišku, výhled na nový Malešický panelák, noc a tma a rychlá jízda... tmou), v krvi víno. Červené, obsahující antokyany a ethanol. Červené víno, které nesnáším, protože budí dojem sladkosti a pak překvapí kyselou chutí, která se od chuťových pohárků šírý do mozku a zaplavuje celé tělo, zatímco ethanol dilatuje cévy. Proudí ve mně krev. Proudí ve mně život.
Jsem součástí tepu. A zatímco tepe něco ve mně, tepu já v něčem. Jsem součástí orgánu. Organismu. Jsem součástí celku. Jsem - především jsem.
Přísahal bych na všechny své nervové synapse, přísahal bych na všechen acetylcholin, co se do nich vylil za posledních dva a dvacet let, přísahal bych na krev, na hemoglobin, přísahal bych na celou svou hormonální regulaci, na dřeň nadledvin, i na jejich kůru, přísahal bych i na veškeré metafysično, které mi je tak drahé, dokonce snad i na svou duší. Přísahal bych, že alkohol otvírá dveře mystice. Přísahal bych, že mystika je celý svět. Přísahal bych, že mé rozevřené oči (jsou jako brána - jako do široka otevřená brána, otvírající ohromný prostor nicoty, ze kterého vane zatuchlý vzduch, starý, ale plný života) jsou cestou ke všemu. Přísahal bych, že jsem svobodný. (Ač je to všechno způsobeno jen psychoaktivními látkami, stimulující různé hormonální a nervové dráhy mého tělo, ač je to všechno možná jen fysiologická iluze - jen důsledek procesu mechanismu, důsledek reakce stroje na přidání CH3CH2OH.
Cítím se roztřesený. Nejistý. Jako bych se klepal. Jako bych vanul.
(Jako bych musel psát.)

A znovu jsem viděl Boha. Jen na chvíli. Ve hvězdách. Jen náznak. Jen znak. A spojil nás dva... protože nejsilnější pouto mezi lidmi není manželský slib. Nejsilnější pouto je láska.

Celý svět se mění. S každou vteřinou. S každým pohledem. A tak jsme vězni našich pohledů. Jsme vězni našich očí. Jsme vězni paradoxu - Naše vůle může změnit svět. Vidíme to, co chceme vidět. A svět, který vidíme, nás ovlivňuje. Svět, který si tvoříme, určuje naší (tvůrčí) vůli.
Jsme vězni - ale čeho?
A je svět, nebo jsme my?

Cítím se neurčitě. Jako bych mohl být kýmkoliv. Ale především - právě teď - jsem zrakem. A vidím - vidím muže se zlatou lví hřívou, jak se směje na celé kolo. Vidím oči ostatních. Vidím tmu, jak se sklání nad městem, nad zemí, nad kontinentem... nad Zemí.
Jako bych viděl něco víc - jako bych viděl pocit. A nemám slova - nemám zrak a nemám ani obrazy - abych jej popsal. Jsem sám, jsem tak sám a nikdo mi nepodá brk a pergamen. Nemám ani inkoust a píší jen mé myšlenky. Ale cítím svobodu - v prstech, v mysli, v srdci, které tluče jako divé.
Mám zrak. Vidím. A i když vše může být jen iluze, i když bych mohl ve vteřině ztratit vše, i když veškeré plány na jakoukoliv dobu kromě teď jsou možné jen díky neochvějné naději na pokračování mé existence, všechno to vlastně je.
A já jsem. Je i můj dech a je i má duše. Je i Bůh.

Závan

13. července 2014 v 23:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když se mísí ozvěny Nirvany s Placebem. Když na vás padne taková ta melancholická večerní nálada. Když nic z toho, co jste prožili, vlastně nemá moc velký význam, moc velký smysl. Když jste prostě jen jeden z mnoha - jeden typický.
Když z poslechu Kim Carnes chytíte touhu být nalezen. Když si uvědomíte, že jste se ztratili. Nevíte kdy, nevíte kde, ani vlastně moc nevíte, jakým způsobem jste ztraceni, protože se cítíte... - prostě jako byste se nikdy neztratili.
Jako bych se pomalu odebíral na věčnost (na smrt). Jako bych pomalu odcházel - a vlastně už jsem dávno pryč. Vlastně už jsem dávno za oponou. Tolik věcí skončilo. Jako bych už nebyl. Jako bych... jako bych se ztratil.
Sny jsou daleko.

Není na co se ptát... (Není?)
Někdy se člověk cítí tak nějak... plující životem. Jako kdyby prostě všechno nějak bylo. A na jednu stranu tuším, že když to nechám jít dál, nikdy nebudu nikým. (Nikdy nebudu někým.) Že budu jako další milion lidí, co měli někdy sen. Jako sedm miliard lidí, z nichž asi každý měl někdy sen. A budu stejný jako všichni ti, co ho opustili - jako dětskou naději, jako hloupost. Nechci tak skončit.
Skončím tak.
(Bojím se toho. Tuším to.)

Jako kdyby tu nebyly žádné řeky. Jako bych byl daleko. (Daleko od sebe?) Jako bych nevěděl, kam jít. Jdu. Neptám se. Přijdu si suchý. Přijdu si rychlý. Přijdu si... zbytečný?
Ale možná, že cílem života není mít nějaký héroický úkol, mít nějaké nezměrné břímě, bojovat s démony a nestvůrami, uvnitř i vně. Možná, že se život vážně má jen žít a užít.
Možná, že život je prostě takový.
Možná, že život je úplně jiný.

Někdy se ptám, co kdy budu mít. Co kdy budu.
Ale... Proč tak moc chci něčím - někým - být?

Někdy světu nerozumím.
Někdy nerozumím sobě.

A já nevím. Prostě jdu. A je tu spousta krásných chvil, spousta míst, na která v té chůzi narážím, která si užiju, kterými projdu. I když nemám cíl.
(Je tohle způsob vyrovnání s existenční krizí?)
(Je tohle konec?)
A vlastně můžu říct, že jsem nějak spokojený.
A je to všechno?

Probouzení

9. července 2014 v 10:33 | Grey.t |  Koutek pro Letní Bouři
Otevřel jsem oči a vzpomněl jsem si na ten pocit. Tehdy na horách. Asi poslední výlet na hory, který jsme s rodiči podnikli. Bylo to něčím hrozně kouzelné, hrozně poetické. (Jako celá realita přibližně od doby. Od doby, kdy jsem potkal Letní Bouři.) Najednou to zabolelo. Tak, jak to vždycky bolívá. A já si uvědomil, že je to někdy tak silné... že je to občas silnější než vše, co prožívám teď, v reálném vztahu. Přestože tehdy se vlastně nic neuskutečnilo. Tehdy vlastně není reálné. Vše, co mohlo být, zůstalo jen v možnosti.
Chce se mi křičet.. Chtěl jsem napsat, že chci křičet slova lásky. Ne. Chci prostě křičet. Nahlas, zle.
Každý den mě v různých chvílích napadá pár slov. Chtěl bych je sem vypsat, ale nikdy k tomu není příležitost. A pak se probudím a slova na mě křičí ze stropu, do kterého zírám. Všechno je oranžové. Nevím proč zrozna oranžové. Celé tehdy je oranžové.
Možná není žádný rozdíl mezi Letní Bouří, rackem a světle bledě modrou. Možná vše, co se tehdy dělo, bylo jen různé vyjádření téhož. Mluvil jsme ke světu a svět mi odpovídal - a já jeho reakci nevesele ignoroval. A pořád nevím, co mi chtěl tehdy sdělit.
Myslím, že právě během té zimy jsem začal mít rád sníh. Milovat sníh. Milovat zimu. Protože jsem cítil únik od úzkosti. Protože ten chlad (stále mám sevřenou hruď) působil reálný vjem. Něco, co nebylo čistě duševní. A já si užíval tu ledovou bolest - tu reálnou lhostejnou ledovou bolest, jakou umí působit jen mráz a sníh. Jakou umí působit jen zima.
Jako kdyby část mé duše - velká část - zamrzla. Přesně v té době. V těch chvílích. Jako kdyby pro část mého já existovalo jen tehdy. A občas se to vynoří s nesmírnou naléhavostí a křičí to na mě. Křičí to a táhne mě to zpět. Vtáhne mě to do obrazu, který je stále tak živý. Stále tak smrtící. A já mám chuť vzkřiknout, že jen tehdy jsem skutečně žil.
(Vím, že to není pravda.)
Pořád se ještě probouzím. Pořád to ještě bolí. I když už vlastně ani pořádně nevím co. Bylo to svým způsobem nádherné. Chybí mi to.

Na čem (asi) záleží

1. července 2014 v 23:52 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Ráno jsem šel na zkoušku z biochemie a pustil jsem si do sluchátek Radůzu. Snad proto, že jsem potřeboval uklidnit nervy, snad proto, že jsem potřeboval slyšet, že se vlastně nic nestane, když tu zkoušku nezvládnu, nebo proto, aby se mi dobře šlo. Radůza má vždy spoustu předností a je svým způsobem jako balzám na nervy. A jak jsem tak poslouchal její písně, pustila se mi Jednou to pomine. Vzpomněl jsem si na koncert, na kterém jsem byl, na to, jak všichni sborově zpívali s Radůzou, jak jsme ji doprovázeli, jako kdybychom byli jedním celkem, ne jen hromadou jedinců. A pak jsem si začal něco uvědomovat.
Uvědomil jsem si, že v tu chvíli jsme všichni stejní. V tu chvíli, kdy se sejde dav lidí na koncertu Radůzy (a vlastně asi na jakémkoliv koncertu), vůbec nezáleží na tom, jestli ten člověk před vámi je špičkový chirurg, který má neuvěřitelně vysokou úspěšnost při léčbě rakoviny, dřevorubec bez pravého ukazováčku, nebo tuctový úředník. Je jedno, jak vysoko je ten člověk ve společenské vrstvě a čeho všeho dosáhl. Ve chvíli, kdy tam stojíme a zpíváme s Radůzou, jsme především lidé. Jsme lidé, kteří žijí všichni ten samý život - život, kde platí, že "jednou to pomine", život, ve kterém je spousta věcí stejná. A i kdybychom přišli o všechno - kdybychom přišli o tu úžasnou kariéru chirurga, kdybychom přestali být tím úředníkem na dobře placeném místě a stali se jen tím dřevorubcem, vlastně se vůbec nic nezmění. Pořád jsme totiž lidé.
A být člověkem je možná v lidském životě to nejdůležitější. Možná vážně nezáleží na ničem jiném. Stát se slavným, mít spoustu peněz, "sex drogy a rokenrol", půlroční dovolená na Kanárských ostrovech - to všechno je vlastně jen okrajovost. Je to něco, čeho většina z nás nedosáhne - čemu se většina z nás ani nepřiblíží. Ale i když si nebudeme žít ten úžasný život hvězdy (ač ho teď jistě idealizuji), zůstane nám naše lidskost. Pro všechny z nás platí, že to, co máme, mít jednou nemusíme.
A já nevím, proč to píšu. Proč mám takovou potřebu něco takového - něco tak samozřejmého - vykřiknout do světa, do té internetové prázdnoty, kde si to přečte pár těch lidí, kteří mi sem chodí, případně nějaká zbloudilá duše, která sem náhodou zavítá. Jen mám najednou pocit, že zrovna o to jde. A není to žádný pocit marnosti - že je jedno cokoliv dělat, protože pořád budu jen člověk, nebo že nemá cenu cokoliv dělat proto, že o to stejně jednou přijdu. Je to spíš pocit naděje - že ať už přijdu o cokoliv, pořád jsem člověkem. Pořád jsem lidskou duší, pořád jsem jistým způsobem stejně hodnotný jako každý bohatý člověk, přestože mám problém si zaplatit oběd..
Možná, že je to jen další aspekt mé neustále se vracející myšlenky - že nejlepší je být dobrým člověkem. To je asi to, čeho si na lidech vážím nejvíc - přestože je to vlastnost, kterou člověk většinou nenajde, dokud se nenaučí odpouštět. Ale k čemu je člověku veškerá krása a kariéra, když je to prostě jen ubohá svině? Asi k ničemu. V mých očích. Jsou i lidé, kterým závidím, ale když vím, že někdo je prostě špatný člověk, tak mu vlastně ani nezávidím, i kdyby měl ze zlata celý dům.
Asi tím vlastně chci říct, že asi nejhodnotnější na celém životě je lidskost. Že není špatné být "Lidský, příliš lidský". Protože Lidskost - v tom nejlepším smyslu, ve smyslu bytí člověkem, bytí dobrým člověkem - není nikdy špatná a není jí nikdy příliš. To špatné je nízkost a podlost, odmítání odpovědnosti... A vlastně spousta věcí, které tak nějak patří k lidskému jednání a k lidskému životu a spadají pod představu lidskosti - především v tom špatném smyslu.
Jen prostě chci zvolat - buďme lidmi. Buďme dobrými lidmi. A taky to, že nikdo není zbytečný, nikdo není kus hovna. Aspoň dokud má lidskou duši, dokud je člověkem.