Chtěl jsem začít úderným dotazem. A nezačnu jím. Chci, aby začátek nebyl jako začátek (a konec aby nebyl jako konec). Chci mluvit jako vlny. Chci se vynořit, jako kdybych tu byl vždy - a nikdy úplně nezmizet, i když už tu nebudu. (Chci pravý opak. Chci se nikdy neobjevit a chci navždy zmizet).
Chtěl bych napsat knihu. Chtěl bych se podělit o své psaní. O svůj svět. A zároveň vím, že na něm není co vidět - že to není něco, co by mělo stát obnažené před davem lidí... před davem buldozerů. Chtěl bych toho tolik (chci všecko)... a zároveň nechci nic. (Kdo poznal Šiktance?)
Co bych chtěl vlastně říct? Nezačíná každý můj článek nevědomostí? Hledáním? A přesto tu je nějaký důvod, proč jsem sem přišel, proč jsem začal psát slova, která teď čtete- Tedy otázka zní jinak: Proč jsem sem přišel?
I kdybych měl miliony odpovědí, žádná nebude správná. I kdybych měl miliony slov, žádné nevystihne to, co bych chtěl říct. Protože manifestace prožitků nemusí vypovídat vůbec nic o jejich podstatě - protože to, co chci říct, nemusí mít vůbec nic společného s tím, co říkám. Protože to, co jsem chtěl napsat, je vlastně povrchní - ale někde pod tím, pod tou jednoduchou hloupoučkou naivní představou, se skrývá jiná věc.
Chci být viděn.
Rád bych řekl, že poslední dny žiju životy jiných - že poslední dny se můj život točí kolem různých osobností. Kolem Lany, kolem Dolores O'Riordan, kolem Virginie Woolfové - bože, jak já bych chtěl psát jako ona! Ale nakonec to vůbec není pravda - můj život.... (co je můj život?) ...se točí kolem všeho možného. Můj život je plný. A stejně tak ten váš. Protože život - ať už je to jen sociomorfní projekce způsobená tímto postmoderním sociokulturním kontextem, nebo ne - je mnohovrstevný. Protože to, co popisujete, není všechno. (Protože nikdy nic nepopíšete, neprožijete, neuvidíte a nebudete mít všechno.)
Rád bych řekl, že jsem plný lásky. Rád bych řekl, že miluju Lanu, že miluju Dolores, že miluju tetu Woolfovou. Ne tou láskou, jakou se milují osobnosti - tou ztřeštěnou láskou fanouška - ale jinak. Víc tiše, víc skrytě, víc sametově (nebo smetanově?). Přesto je to někdy jako se zamilovat - po sté, po tisícé do stejné osoby. A přitom ne...
Přitom to vůbec není láska?
(Miluje člověk někdy něco víc, než sebe? Prožívá člověk někdy něco víc, než sebe? To není otázka sobectví, to je otázka poznání... Je vůbec možné, aby člověk viděl dál, než kam sahají jeho vlastní hranice? Aby viděl dál než za svůj vlastní prožitek?)
Rád bych řekl tolik vět (komu víc? Dolores? Laně? Virginii? Nebo ještě někomu, koho jsem zrovna nejmenoval? Někomu z těch, kterých je mnoho?)
(Rád bych řekl tolik vět i osobnostem mého srdce, svým přítelům, lidem, kteří jsou mi blízcí a díky kterým věřím, že žiju i za hranicemi vlastní bytosti - lidem, jejichž lásku cítím.)
Co vlastně chci říct? Co chci ze sebe vypustit? Že počítat v jedenáct večer exponenciální rovnici, číst rozhovor s Lanou Del Rey a poslouchat její Ultraviolence potom, co jste si půlku odpoledne pouštěli záznamy z koncertu Cranberries v Praze, je dokonalé.
Že - jako vždy - nemám slov, kterými bych popsal to, co prožívám. Že bych to rád popsal těm lidem, vůči kterým to prožívám. (Že bych rád některým přátelům řekl, jak velká láska mě zaplavuje, kdykoliv je vidím - jak moc je můj den lepší potom, co jsem s nimi prohodil pár slov.) (Ale i to, že bych rád to samé popsal těm celebritám - nejsou to vlastně také přátelé? netrávíme s nimi spoustu neskutečně intimních chvil?)
Kolikrát se můžu ještě ptát? Kolik otázek mi v životě zbývá?
(Kdy začnu být dost hloupý na to, abych si myslel, že znám odpověď?
Kdy začnu být dost chytrý na to, abych skutečně znal odpověď?)
Poslední dny cítím tu zvláštní lásku - ke světu. I k tomu nesnesitelnému letnímu horku.
Tak moc bych chtěl říct někomu "Miluju tě". Ale když to řeknu... jako kdyby to nevyznělo. Je to jako můj věčně ucpaný hlas, který se snaží volat až k samotnému jádru bytí, ale nakonec je rád, že vyjde z mých dutin.
Jak mám říkát "Miluju tě"?
Jak mám vyjádřit lásku, aby byla skutečně vyjádřená? (Nebo se její jádro nedá vy-jádřit? Možná, že žádné jádro nemá, žádný střed, táhne se nekonečně dovnitř, do hlubin, které jsou lidské duši nepřístupné... A možná proto nemůžu nikdy skutečně říct "miluju tě". Možná proto nedokážu nikdy skutečně vyslovit to, o co jde. Protože slova neobsahují nekonečnost.)
zde si představte mizející vlnu, oceán, který tone v tichu, zde je chvíle pro vaše vlastní vlny, aby vystoupily, zde je chvíle pro lásku, aby se vyslovila, zde je chvíle pro city, které neznají hranice, pro city, které máte hluboko v sobě, zde je chvíle pro vaše oceány, zde je chvíle pro bouři
A já zase nedovedu popsat, co cítím, když čtu tyhle řádky. Je mi to něčím tak nesmírně blízký. Jako bylo číst Deníky V. Woolfový. Jako by někdo věděl, jaký věci se mi objevujou v hlavě a dokázal je třeba popsat líp než já. Nerada někomu píšu, aby se podíval na můj blog. Ale budu ráda, když to uděláš. Třeba budeš ten, kdo konečně porozumí.