Pláč po ztracených dobách, přestože nebudou nikdy nalezeny. Palčivé oči a minulost, kterou jsem nikdy neprožil. Čas, který je mi znám jen z nahrávek opakujících se v playlistu zamrzlých českých radiostanic.
Touha převést tu krásu do slov.
Žádná slova nejsou vhodná.
Miluju osmdesátá léta. Miluju neuvěřitelně vyčesané účesy, zastřené rockové hlasy popových zpěvaček.
Miluju své dětství.
Rád bych do těch volných řádků vtiskl všechno to, co mi leží na srdci, na duši, na jazyku. Ten pocit začátku. Tu touhu probořit se zpět do podivné minulosti, ve které tančí Jennifer Beals - herečka s těma nejsmutnějšíma hříšnýma očima.
Miluju to, že všichni žijeme ve stejném světě. A že dýchám stejně pozemský vzduch jako Kim Carnes nebo Bette Davis.
Miluju, když můžu zapomenout.
Čas letí. Všechno mizí. A já žiju v roce 2014 a ne v roce 1982. Nežiju v minulém století. Nežiju v minulém tisíciletí.
Řekl bych, že dnešní doba se ze všech dosavadních dob nejvíc vztahuje k dobám minulým. Dnes k tomu máme skvělé možnosti. A tak můžeme tak trochu žít v osmdesátkách, přestože je rok 2014.
Ale to není to, co jsem chtěl říct.
Prostě... jeden z těch pocitů, o kterých nedokážete říct ani slovo, kromě toho, že je tak nějak nostalgický a že vám připomíná "něco".