Koupelový střep
29. června 2014 v 0:59 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityPoslouchám už několik hodin Kim Carnesovou. Jedno album, pořád dokola. Na spotify, protože nikde jinde není k sehnání. A s každým dalším poslechem, s každou další notou se nořím hlouběji a hlouběji do toho alba. Jako kdyby nikdy nebylo vyčerpané. A chci i nechci ho vyposlouchat do poslední noty, do posledního odlesku myšlenek a pocitů. Do poslední slabiky, do posledního fonému, do poslední vibrace kytarové struny. Je to country. Ale je to Kim Carnesová.
Ležím ve vaně a vím, že nejsem dobrý člověk. Ležím na boku, hlavu mám ponořenou jen trochu, abych měl obě oči nad vodou. A sleduju, jak mi ze zdvižené ruky kapají kapky, jak vlétnou na hladinu, a místo aby se do ní zanořily, vyskočí na místě dopadu a udělají tenký a kouzelný sloupec, zatímco se kolem rozbíhají kruhy.
Dřív jsem psal, že dělám špatné věci, i když to myslím dobře... Někdy vím, že dělám špatnou věc.
Ale v tuhle chvíli je nejpodstatnější ten úžasný jev, který vznikne po dopadu kapky. Jako kdyby v tom bylo víc odpovědí, než v celé světové literatuře, včetně té odborné. Sleduju pak svojí dlaň, jak je krásná a mladá, hladká, oranžovohnědorůžovolidská. Cítím se skvěle, i když nejsem dobrý člověk. Cítím se fajn. Cítím se OK. Protože jsem včera koukal na Flashdance, protože teď ležím ve vaně a poslouchám Runaway od Kim Carnesový, a pak třeba Where is the boy... A říkám si: Somebody, please find me.
Miluju její hlas.
A celý svět je jen a jen o tom.
Protože nevím, co je za hranicí tohoto okamžiku. Vše co mám - celá budoucnost -je jen naděje. Máme jen naděje, vzpomínky a přítomný okamžik. Ale přítomný okamžik nemusí znamenat vůbec nic bez té naděje a bez těch vzpomínek. A především neznamená nic bez nás.
(A zrovna tenhle by neznamenal vůbec nic bez Kim Carnes a jejího hlasu a vlažné vody ve vaně, mého těla, ležícího na boku, upřeného pohledu...)
Myslím na Brno. Na Smoga. Na Joannu Newsom.
Bojím se biochemie. Ale zároveň jsem podivně klidný.
A všechno vane do ticha. Protože tenhle okamžik by nebyl vůbec ničím, kdyby nebylo toho éterického ticha někde v pozadí. Ticha, které není slyšet, ale prostě tam někde je.
Somebody, please, find me.
Komentáře
[1]: Vítána rozhodně jsi a těším se, až ti na všechny komentáře, které jsi tu zanechala, odpovím. Zítra budu mít po zkoušce a doufám, že se k tomu dostanu hezky v klidu a ne s tím provinilým pocitem "nekoukej na blog, musíš se učit" :)
Ale moc ti děkuji, že sem chodíš a že mi píšeš komentáře, dělá mi velkou radost, když vidím, že někdo v mých slovech nachází nějaké potěšení - když vidím, že to, co tu dělám, nedělám jen pro sebe, ale že tím něco přináším i ostatním, i kdyby to měl být jen ten pocit "to znám taky".
Moc ti děkuji.
Často vím, že nedělám dobrou věc. Ale určit přesnou hranici mezi ještě dobře a už špatně, většinou nedokážu. Mám pocit, že tu hranici určují ostatní. Třeba jí mám jen já trochu víc posunutou. Zároveň víc než ostatní přemýšlím nad svými činy a jejich důsledky. Ale vnitřně vím, že jsem dobrý člověk. Protože mám pro sebe pochopení. Které pro mě druzí nemají. A proto se pořád cítím špatná. V jejich očích. Ne ve svych. Jedny z myšlenek mého včerejška.
Mám moc ráda, jak věrně a s jakou intenzitou dokážeš líčit atmosféru jednotlivých chvil. Znám ty pocity a nedovedu si je navodit tak často, jak bych potřebovala. Ale ty svým psaním je navodit dokážeš. Takovou tu sladkobolnou trochu posmutnělou ale přes to všechno opravdovou radost ze života. To těšení se z teď, vnímání všemi smysly, splývání se světem, tu jednotnost, harmonii, klid, víru, že se můžu bezstarostně položit do toku věcí, svěřit se životu a nevzdorovat. Všechny tyhle pocity mám, objevuju je a zase ztrácím a pokaždé když nahlédnu sem k tobě, znovu se na ně rozvzpomínám a na chvíli jako by to kouzlo na mě dýchlo a řeklo - jsem na dosah.
Jen se pořád cítím tak trochu nepatřičně. Spamer, co chodí na návštěvy bez pozvání, snad i bez klepání, co kouká, jestli se za okny svítí, posílá vzkazy pode dveřmi a neví, jestli je vítán.