Cítím se modře. Cítím se neviditelně. Cítím se mizivě. A toužím se ztratit. Na světě není kam. Nikde se neschovám sám před sebou. Cítím se vyčerpaně a bezradně. Bojím se všeho. Všech. Netuším, proč jsem na světě. A všechno je to přikryté tenkou pokrývkou nevšímavosti - a tak to přehlížím. A žiju, zatímco na zádech táhnu ohromný náklad, který sám před sebou skrývám.
Jsem v náladě na nekonečné poslouchání Lany Del Rey, kterou jsem si zapověděl až do vydání jejího nového alba. Ale dnes se tomu již nedá odolat. Tónům harfy na začátku Video Games. Tomu podivně rozdvojenému pocitu z jejího zpěvu. Té lásce a zároveň tomu podivnému pohrdání. Tomu hlásku, který mi říká: ale vždyť ona zas tak dobře nezpívá. A já na to tak rád zapomínám. Tak rád se z těch pochyb ponořím do její hudby, která mě nechává ztraceného, skrytého před pochybováním. Hlásek - malý, tenký, roztřesený, slabý - mi křičí do ucha, že je to jen hloupý popík.
Ale já cítím tu hloubku - ať už tam je, nebo není, já se do ní nořím, padám, topím se a vdechuju ji do mých zaplavených plic. A oddávám se tomu známému pláči nad tím, jaký je život. Jaký je svět. Té jednoduché kráse, která vším prostupuje, která všemu dává třetí rozměr a aspoň trochu barev.
Neznám žádná tajemství života. Neznám vůbec nic.
Někdy si říkám, že Lana by mohla být moje kamarádka. Nevím proč. Ale mám pocit, jako kdyby mi mohla v něčem rozumět.
Jsem naivní....
Asi jsem povrchní, když mi jde o takové hlouposti.
(Není to o slávě?)
"No one's gonna take my soul away..."
Všechno na tomhle světě je tak zvláštní. Občas jako by to bylo přesně takové, jaké to chceme vidět. Poetické. Filosofické. Jednoduché. Složité. Provázané. Izolované. Svět je vším a ničím zároveň. Ale čím jsem já - já v tomhle světě, který nikdy nedokážu dokonale poznat - ve světě, který ani nemusí existovat?
Miluju hudbu, která mi připomíná lásku. A to nemusí být hudba, kde se o lásce zpívá.
Cítím se zahalený. Moc skrytý sám před sebou. Sám před všemi.
Jako kdyby nic nebylo.
Jako kdybych ani já nebyl - ne skutečně. Ne tím naléhavým způsobem, který křičí: JSI! JSI! JSI!
Pokud jsem, tak tiše. Téměř nepatrně. Jen jako pára nad hrncem...
Cítím lehkou citrusovou vůni vyhořelé vonné svíčky, vzpomínám na dny, kdy v mém pokoji voněla tak silně... tak hlasitě. Na dny, kdy jsem více miloval, více se oddával. Miluju pořád. (Ale koho?)
Nechci stále nést tu hroznou zodpovědnost za svůj život. Nechci mít stále na mysli sám sebe. Chci se rozplynout. Chci být vším, všemi, ale ne sám sebou. (Jsem já, které zoufale nechce být samo sebou.)
Nechci se rozdat. Chci se rozplynout. Nechci milovat, chci být láskou.
Co víc znamená svět?
(Co víc znamená dnešní večer, dnešní noc?)
Kam můžu ještě dojít? A kam skutečně dojdu?
Co mám pod nohama?
Zeptej se.
...ne...
Jak lehký má být život?
Zeptej se.
...ne...
Co je můj dech?
Zeptej se!
...kdo jsem???
it's you it's you it's all for you
everything I'll do I tell you all the time
heaven is a place on earth with you
tell me all the things you wanna do
(ne pro ten text, ale pro ten pocit)
Konečně mám čas si tohle všechno pořádně přečíst.. Abych pravdu řekla, tak jsem se na to dost těšila..
A opět mne ohromuje to, jak píšeš.. Trochu mi to připomíná mé staré já, o které jsem asi přišla, ale hrozně mi chybí tenhle styl psaní, který v sobě skrývá mnohem víc než to, co ze sebe zvracím teď...
Já si úplně pamatuju, když jsem poprvé slyšela Video Games.. Byla jsem ve sprše, slyšela jsem ji, a celá mokrá, nedomytá, jsem vyletěla ze střechy a šla jsem si ji vygooglovat.. Asi tak měsíc jsem byla tou písničkou okouzlená.. A neuvěřitelně smutná.. Něco v sobě prostě má, to je tak..
A k těm tvým úvahám.. Problém je, že ačkoli řeknu cokoliv, tak to bude znít jako hloupé rady.. A já nenávidím hloupé rady. Myslím tedy, že bude lepší mlčet a říct, že jsem těmi slovy okouzlena..