Včera jsem ochutnal noc. Opět. Po dlouhé době. A znovu trochu jinak. Voní stále tak kouzelné. (Ona tak vonět bude vždy, doufám.) Je jako valčík, je jako pohádka, je jako sen. Ale chutná i jinak. Trochu hořce a především zvlhle a přívětivě. A já se toužím - opět, znovu, zas - se v ní rozpustit. Být jen nocí a ničím jiným. Ztratit se v ní, stát se jí.
Znovu přichází léto, znovu přichází nekonečné zásnuby s nocí, svatební tanec nevěsty se zatracencem, který ji tak bezmezně miluje, ale nemá odvahu vyslovit své city, protože z nich nikdy nemůže být nic jiného než city. Protože je člověk a ona, ona je všechno. Ona je noc.
Už se samotným setměním se v lidském srdci budí mírné vzrušení, jaké den nikdy nevyvolá. Není tak extatické, jako když vstává slunce, není tak čiré, jako když vám zlatá sluneční zář propaluje oční víčka a maluje na nich rudozlaté obrazce. Je to mlhavá, pomalá extáze, vzrušení z nebezpečí, vzrušení z temnoty, vzrušení z konce a ze smrtelnosti.
O víkendu jsem slyšel umíráček. Zvoní tak dlouho. Tak monotónně. Tak zvláštně. A přitom zní jako každý zvon, jen to vědomí smrti, které se s jeho zvukem vznáší, poskytuje význam, který mrazí. Že někdo tu už není a zbylo po něm jen to půlhodinové zvonění. Půl hodiny tísnivého pocitu. Půl hodiny vědomí, že kdo dnes žije, zítra žít nemusí. A půl hodiny otázek - kdy to potká mé blízké.
Všichni jen tančíme tanec se smrtí. A jednou tanec skončí a ona nás chytí a odvede. Zatím si ladnými pohyby vycházíme vstříc a uhybáme a ani to nevnímáme. Ani si nevšímáme, že už jsme mohli být tisíckrát mrtví. A pak zazvoní jeden zvon, přijde jedna noc a nás pojme úzkost, když vidíme, jak nešikovné naše kroky jsou, jak rychlá je hudba a jak složité je sledovat rytmus. Jak snadné je vypadnout z kola ven. A jak moc se nás to týká.
Choďte tiše.
Noc je tak tichá. A přitom v ní hřmí hudba. Chtěl bych se rozplynout. Ne zemřít, ne nebýt. Splynout s řádem věcí, být součástí smysluplnosti. Být dokonale spojený s tímto světem, který tak moc miluju - tak moc, že se to neobejde bez nenávisti. Chtěl bych být tím, co miluji. Chtěl bych být vším. Chtěl bych být tím, co mě drží naživu.
(Chtěl bych neztrácet život biochemií. Přál bych si toulat se životem, prožívat a psát. Protože někdy nejvíc žiju v těch chvílích, kdy píšu podobné kecy.)
Chtěl bych toho tolik.
(Chtěl bych všechno?)
A nakonec ty nekonečné myšlenky o Darmoději. O jednom slovíčku, co člověka dokáže provázet celý život. O interpretaci Jaromíra Nohavicy, o skutečném významu toho slova v Adamovi a Evě od Šiktance.
O tom, že vše je marné. Že každý děj se děje nadarmo. Že každý děj je darmo-děj. (O moci marnosti.)
Jsem jako mozaika. Jako ten pavouk co vznikne na rozbitém zrcadle.
Jsem hluboké kytarové ééééé.
A můj hlas tolik říká. Že by tam moc chtěl znít a nemůže. Že by chtěl otřásat světem do samotného jeho jádra, ale přitom se ani nezachvěje. Že zní tak ucpaně, tak utlumeně, jako kdyby bral narkotika. Že tak zní v hloubkách, ve kterých chce vypovídat.
Tak moc bych chtěl překročit sebe. Rozpustit své tělo. Rozlehnout se do celého širého světa, být vším. (Být Bohem?)
Prach jsem a v prach se obrátím.
Pulvis sum et in pulveris revertero.
K čemu jsou mi Skácelovy verše? Šiktancovy verše? Hlaváčkovy verše? Verše kohokoliv, kdo kdy jaké verše napsal? K čemu jsou mi slova cizích lidí? K čemu je mi Nietzsche? Schopenhauer? Kant? Hegel? Heidegger? Husserl? Kdokoliv! Kdokoliv?! K čemu mi jsou?
K čemu mi je má milovaná Woolfová? K čemu mi je Chadbourn? K čemu je mi Krysař?
K čemu je mi Dolores? K čemu je mi Lana? K čemu je mi Radůza?
K čemu jsou mi všechny dny a všechny noci a celý svět?
K čemu jsou mi má vlastní slova?
(A měl bych jednu odpověď, jen strach mi ji nedovolí vyslovit. Odpověď, že snad pro sebe.)
Protože tu všichni jsme z velké části pro sebe. Protože být tu jen a jen pro ostatní by se nemohlo stát obecným zákonem. Už by to nemělo smysl, být tu pro lidi, kteří tu nejsou pro sebe, ale pro jiné lidi - včetně vás. Byli bychom jedna velká černá díra.
(Všichni máme cenu.)
Protože všechno je všelijaké.
A tak prostě půjdeme spát a probudíme se do dalšího rána. Na chvíli zmizíme, přestaneme být a až ráno otevřeme oči, uvědomíme si, že stále jsme.
Tohle velké tajemství. Tajemství o ničem.
Nemuzu verit,ze tenhle text nekdo napsal. A nebyla jsem to ja.Hlavne prvni polovinu. Mam chut podepsat kazdou druhou vetu svou krvi.