13. června 2014 v 1:02 | Grey.t
|
Koukám do noci. Myslím na noc. Jsem noc. Kdysi jsem říkal, že jsem noční tvor. A když cítím tu letní noc... to tak kouzelné cosi... cítím se tak znovu. Myslím na to léto, kdy jsem se po půlnoci coural po ulicích, bez strachu, bez studu. Byl to můj život. Byl to můj svět. Byl jsem to já. A když vdechuji ten noční vzduch z otevřených oken, napadá mě, že ve dne jsem někým jiným, než v noci.
Řekl bych k tomu tisíce slov. Ale žádná pro to nemám. Žádná pro to neexistují. Pro tu temnou krásu noci.
Život je zvláštní. A mě pořád neopustila ta pubertální touha naspat dopis Laně Del Rey. A nevím, co tím vlastně sleduji. Proč zrovna jí. Ale třeba... třeba to udělám. A třeba o tom budu jen mluvit.
A pořád zírám z otevřeného okna. Když říkám, že jsem jako dítě, když říkám, že jsem jako dospělý... lžu. Stále jen lžu. Cokoliv o sobě řeknu je lež. Cokoliv řeknu...
Protože ta noc říká něco jiného. Protože když zírám do noci, je úplně jedno, jestli mám hnědé nebo bílé vlasy, je úplně jedno, že můj hlas vůbec není tak nádherný, sametový a snový, že vůbec nerezonuje s mými články. Je úplně jedno, kolik mi je. Když zírám do noci, nemám věk. Nemám vlasy. Nemám hlas. Jsem jen já, to nejčistší, nejduševnější ze mě. To nejmentálnější. Jen dlouhá šňůra myšlenkových pochodů a ještě delší šňůra pocitů.
Životnost životu dává smrt... Možná proto byl Sword art online tak reálný. Ne jen díky NerveGearu, díky tomu, že člověk jako by žil, v tom světě. Ale i díky tomu, že v něm mohl zemřít. Na věky. Zmizet. Nebýt. Přijít o všechno. Přijít o sebe. Co hůř, přijít o své blízké.
(Teď si uvědomuji nesmírnou blízkost některých lidí. To, jak jsou mi blízko některé osoby, které jsem zatím nikdy nepotkal... Jak moc reálné dokáže být přátelství, aniž by v něm byl osobní kontakt...)
Jsem úplně zničený. Miluju lidi, které bych milovat neměl a nemiluju lidi, které bych milovat měl. Tím chci říct... cítím mnohem větší potěšení a mnohem větší souznění s lidmi, se kterými jsem kamarád, než s člověkem, kterého miluji. Než s člověkem, se kterým chodím.
Je to ujetý. Kamarádi znamenají tolik.
(Kdykoliv píšu něco, co by mohlo někoho mrzet, někomu ublížit a chci to smazat nebo cenzurovat, připomenu si základ toho mého psaní - upřímnost. Že se snažím napsat prostě to, co cítím. Ne lži, které se líbí ostatním.)
Jde mi o to... o co?
Že jsou lidé, se kterými bych chtěl být v SAO. Ale když o tom přemýšlím, možná bych nechtěl, protože bych nechtěl riskovat jejich smrt.
(Bože, to je fakt debilní. Jedno pitomé anime vám nadělá z mozku větší sračky, než hraný a hrozně vážně míněný film pro dospělé. Je fakt debilní, že se chovám jako kdyby mi bylo čtrnáct a byl bych přecitlivělý a hormonálně rozviklaný a nejlíp příslušník nějaké subkultury dospívajících dětí.... Bez urážky vůči všem čtrnáctiletým, znám čtrnáctileté, kteří se chovají dospěleji než já ve dvaceti a tím spíš dospěleji, než většina čtrnáctiletých, ale vážně mě nenapadá, k čemu se přirovnat. Jsem prostě děcko. Protože právě nezírám do noci.)
Chtěl bych toho napsat tolik.
Cítím toho tolik
Vůči sobě. Vůči ostatním. Vůči noci. Jen tak...
Cítím tolik vzpomínek.
Kdo jsem?
Cítím tolik otázek.
Rád bych dýchal. Jinak. Víc. Líp.
Toužím po něčem, co tady není. Toužím po něčem, co je nad rámec možností tohoto světa. Ať už je tento svět cokoliv. (protože je asi vážně naivní si myslet, že je to něco, co můžeme poznat.)
Kdybych byl vlaštovkou... zpíval bych si dokola dětskou písničku, létal bych do úmoru a přivolával déšť tím, že bych za letu bříškem téměř dřel o zem. Byl bych nejdivnější vlaštovka ze všech vlaštovek, seděl bych na drátech a jednou bych se uvařil. Ale byl bych jako pohádka... "Kdybych byla vlaštovkou...."
Kdybych byl vlaštovkou, byl bych svým dětstvím.
Kdybych byl vlaštovkou, byl bych nadějí.
Kdybych byl vlaštovkou, byl bych z papíru?
Kdybych nebyl....
Dublin je nádherné město. Zrovna nedávno jsem na něj myslel. Dublin je tak krásný. Má toho tolik do sebe. A já se tam tak moc toužím vrátit. Protože bych jím procházel po nocích a mával na katedrálu Svatého Patrika. Protože bych každý den brečel, brečel bych Dublinské slzy a pil bych irskou whiskey a sem tam nějakého toho Guinesse.
Protože Dublin. Protože Trinity College (kde se dali znovu dohromady po tolika letech Cranberries, aby zahráli pár písniček...) Protože zelená. Protože když přijíždíte do Irska na trajektu, vidíte celé své srdce, ale to srdce bije v půde, fouká ve větru.
Protože miluju Anglii a Irsko. Protože miluju Cornwall.
Protože jsem já.
A i kdyby Dublin nebyl krásné město.... I kdyby všechna města Britských ostrovů nebyla krásná....
Byl bych já.
Protože všechno něco znamená.
Protože nic není "nic".
Protože nevím, co bych řekl.
Protože ticho je nesmysluplnější hudba. Takhle v noci. Takové to ticho, ve kterém všechny tóny ještě doznívají a vy máte pocit, že slyšíte hudbu. Máte chuť si nějakou pustit, ale žádná není tak dokonalá, jako to znělé ticho.
A dýcháte ten noční vzduch a chtěli byste, aby to trvalo na věky. I když je to jen malý zlomek života a i když navěky je vážně dlouhá doba.
I vteřina je možná dlouhá doba.
A celý svět voní jako hra na housle.
(A já chci řvát. Tolik pocitů. Tolik žáru. A není to kudy vypustit. Spálí mě to. Bude ze mě popel.)
Tedy jen noční slzy a už nic víc... jen krátký tichý noční pláč. Jen něco tak nemužného, něco tak typického pro mě. Něco tak plného duše.
Něco, co nenaruší noc.
Mám po kapsách miliony slov. Chtěla bych ti tady něco napsat, ale neexistují pro to slova. Žádná slova nejsou tišší než dech, tišší než noc, tišší než balet na balkonové římse, tišší než červnový vítr, tišší než pohyb planet, tišší než dokonale seřízený mechanismus vesmíru, tišší než let papírové vlaštovky, tišší než přátelství v jedničkách a nulách, tišší než tvůj hlas ve vzpomínce, tišší než tvá duše - poslední tón v symfonii ticha.