Červen 2014

Koupelový střep

29. června 2014 v 0:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslouchám už několik hodin Kim Carnesovou. Jedno album, pořád dokola. Na spotify, protože nikde jinde není k sehnání. A s každým dalším poslechem, s každou další notou se nořím hlouběji a hlouběji do toho alba. Jako kdyby nikdy nebylo vyčerpané. A chci i nechci ho vyposlouchat do poslední noty, do posledního odlesku myšlenek a pocitů. Do poslední slabiky, do posledního fonému, do poslední vibrace kytarové struny. Je to country. Ale je to Kim Carnesová.
Ležím ve vaně a vím, že nejsem dobrý člověk. Ležím na boku, hlavu mám ponořenou jen trochu, abych měl obě oči nad vodou. A sleduju, jak mi ze zdvižené ruky kapají kapky, jak vlétnou na hladinu, a místo aby se do ní zanořily, vyskočí na místě dopadu a udělají tenký a kouzelný sloupec, zatímco se kolem rozbíhají kruhy.
Dřív jsem psal, že dělám špatné věci, i když to myslím dobře... Někdy vím, že dělám špatnou věc.
Ale v tuhle chvíli je nejpodstatnější ten úžasný jev, který vznikne po dopadu kapky. Jako kdyby v tom bylo víc odpovědí, než v celé světové literatuře, včetně té odborné. Sleduju pak svojí dlaň, jak je krásná a mladá, hladká, oranžovohnědorůžovolidská. Cítím se skvěle, i když nejsem dobrý člověk. Cítím se fajn. Cítím se OK. Protože jsem včera koukal na Flashdance, protože teď ležím ve vaně a poslouchám Runaway od Kim Carnesový, a pak třeba Where is the boy... A říkám si: Somebody, please find me.
Miluju její hlas.
A celý svět je jen a jen o tom.
Protože nevím, co je za hranicí tohoto okamžiku. Vše co mám - celá budoucnost -je jen naděje. Máme jen naděje, vzpomínky a přítomný okamžik. Ale přítomný okamžik nemusí znamenat vůbec nic bez té naděje a bez těch vzpomínek. A především neznamená nic bez nás.
(A zrovna tenhle by neznamenal vůbec nic bez Kim Carnes a jejího hlasu a vlažné vody ve vaně, mého těla, ležícího na boku, upřeného pohledu...)
Myslím na Brno. Na Smoga. Na Joannu Newsom.

Bojím se biochemie. Ale zároveň jsem podivně klidný.

A všechno vane do ticha. Protože tenhle okamžik by nebyl vůbec ničím, kdyby nebylo toho éterického ticha někde v pozadí. Ticha, které není slyšet, ale prostě tam někde je.

Somebody, please, find me.

Je to jako...

24. června 2014 v 1:05 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je to jako pocit ztráty. Jako když něco končí. Jako rozloučení se začátkem. Protože zní, jako kdyby člověk někam přijížděl. Jako kdyby začínalo to nádherné vzrušení, nové dobrodružství. Ale ten začátek... Jako kdyby to byl konec. Jako kdyby právě v tu chvíli něco zemřelo.
Je to jako být zahalený v zácloně. Všichni vás vidí. Všichni ví, jak vypadáte. Všichní ví, kdo jste. Ale z vašeho pohledu je svět jedna nádherná vzorkovaná mlha. Je to jako být znovu dítě. Jako by pro vás znovu hrozně moc znamenaly ty jednoduché věci. Že si lehnete prostě jen tak na zem a koukáte do stropu. Že se schováte za záclonu, aby vás nikdo nenašel. Že si zpíváte nahlas a falešně, ale cítíte se jako ta největší hvězda.
Je to jako rozhodnout se umřít. Ležet ve vaně a koukat na zeď. Cítit horko, jak vám proniká pod kůži, okdud si ho bere krev a roznáší ho spletitou sítí cév a vlásečnic do každého koutku těla. Koukáte na zamlženou zeď, na zamlžené zrcadlo. Jako kdyby neexistovalo nic. Jako kdyby celý život byl jedna jediná koupel a vy hrozně moc nechcete, aby skončila. Radši byste umřeli, než vylézt a osušit se a jít zas žít. Radši byste se vypustili spolu s vodou.
Je to jako něco chtít a nevědět co. Touha vás spaluje, cítíte hroznou bolest. Nemáte nic, ale máte všechno. Nevíte, co chtít a přesto něco chcete. Toužíte po touze. A když už to máte na jazyku, znovu to ztratíte.
Je to jako když moc chcete plakat, ale oči máte suché jako poušť. Jako když se cítíte hrozně smutní, ale vlastně necítíte vůbec nic. Je to jako pořád dokola umírat.
Je to jako koukat na krásu a cítit jen smutek. Najednou víte, jak nádherný je celý svět. Kolik krásných věcí se tu může stát. Ale i tak vám přijde jen a jen hrozně smutný. Jako kdyby všechno, veškerá existence, byl jen převlečený smutek. Převlečená marnost. Ten palčivý pocit někde uvnitř, který se nedá umístit ani popsat. Možná chutná jak černý čaj.
Je to jako milion slov, které sem napíšu.
Je to jako uvědomění, že důležitá nejsou ta slova, ale ten pocit. Že děláte chybu. Že nemáte psát.
Je to jako se rozpustit.
Je to jako přemýšlet, jak žijí právě teď, v jednu v noci, ostatní lidé. Jako touha zjistit, co se děje mimo mě. Jako zvědavost, na kterou dostanete prozaickou odpověď. Je to jako snít o ráji a dostat kus pouště. Toužit po poezii a dostat návod k použití mixéru.
Je to jako najít v tom návodu rým.
Je to jako chytit rýmu na podzim - tak hrozně přirozené. Tak hrozně patřičné, že si toho člověk skoro ani nevšimne. Tak hrozně blízké, že to člověk považuje jen a jen za své vlastní.
Je to jako když nemáte co říct.
Je to jako říct uprostřed noci někomu úplně cizímu, že ho máte rád. Říct mu to upřímně, protože máte pocit hrozného souznění.
Je to jako jít hodinu po půlnoci na procházku a potkat jiného osamělého poutníka. Je to jako ten pohled do jeho očí, kterým říkáte úplně všechno. Pohled, který vám nabízí blízkost, jakou vám nedá ani to nejintimnější přátelství. Blízkost, jakou vám nedá ani láska.
Je to jako působit si bolest. Jako když na sebe vezmete břímě, které by nikdo nemusel nést. Když se dobrovolně rozhodnete trpět, aniž by to mělo nějaký důvod nebo smysl.
Je to jako být. A je to jako toužit nebýt.
Je to jako být rozcupován.
Je to jako mluvit a nevědět co.
Je to jako když každé vaše slovo ztratí význam, jakmile vám vyjde z úst. Jako když chcete o něčem mluvit a není žádný způsob, jak to udělat.
Je to jako život a je to jako smrt.
Je to jako dlouhý a úplně každodenní příběh o jednom dlouhém lidském životě zakončený povzdechem: "Tak to prostě chodí..."

Je to jako rozplynout se.

Je to teď.

(Je to jako oči Betty Davisový a hlas Kim Carnesový)


Nenalezené

23. června 2014 v 0:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pláč po ztracených dobách, přestože nebudou nikdy nalezeny. Palčivé oči a minulost, kterou jsem nikdy neprožil. Čas, který je mi znám jen z nahrávek opakujících se v playlistu zamrzlých českých radiostanic.
Touha převést tu krásu do slov.
Žádná slova nejsou vhodná.

Miluju osmdesátá léta. Miluju neuvěřitelně vyčesané účesy, zastřené rockové hlasy popových zpěvaček.

Miluju své dětství.

Rád bych do těch volných řádků vtiskl všechno to, co mi leží na srdci, na duši, na jazyku. Ten pocit začátku. Tu touhu probořit se zpět do podivné minulosti, ve které tančí Jennifer Beals - herečka s těma nejsmutnějšíma hříšnýma očima.
Miluju to, že všichni žijeme ve stejném světě. A že dýchám stejně pozemský vzduch jako Kim Carnes nebo Bette Davis.

Miluju, když můžu zapomenout.


Čas letí. Všechno mizí. A já žiju v roce 2014 a ne v roce 1982. Nežiju v minulém století. Nežiju v minulém tisíciletí.
Řekl bych, že dnešní doba se ze všech dosavadních dob nejvíc vztahuje k dobám minulým. Dnes k tomu máme skvělé možnosti. A tak můžeme tak trochu žít v osmdesátkách, přestože je rok 2014.

Ale to není to, co jsem chtěl říct.
Prostě... jeden z těch pocitů, o kterých nedokážete říct ani slovo, kromě toho, že je tak nějak nostalgický a že vám připomíná "něco".

Darmo-děj

20. června 2014 v 0:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Včera jsem ochutnal noc. Opět. Po dlouhé době. A znovu trochu jinak. Voní stále tak kouzelné. (Ona tak vonět bude vždy, doufám.) Je jako valčík, je jako pohádka, je jako sen. Ale chutná i jinak. Trochu hořce a především zvlhle a přívětivě. A já se toužím - opět, znovu, zas - se v ní rozpustit. Být jen nocí a ničím jiným. Ztratit se v ní, stát se jí.
Znovu přichází léto, znovu přichází nekonečné zásnuby s nocí, svatební tanec nevěsty se zatracencem, který ji tak bezmezně miluje, ale nemá odvahu vyslovit své city, protože z nich nikdy nemůže být nic jiného než city. Protože je člověk a ona, ona je všechno. Ona je noc.
Už se samotným setměním se v lidském srdci budí mírné vzrušení, jaké den nikdy nevyvolá. Není tak extatické, jako když vstává slunce, není tak čiré, jako když vám zlatá sluneční zář propaluje oční víčka a maluje na nich rudozlaté obrazce. Je to mlhavá, pomalá extáze, vzrušení z nebezpečí, vzrušení z temnoty, vzrušení z konce a ze smrtelnosti.

O víkendu jsem slyšel umíráček. Zvoní tak dlouho. Tak monotónně. Tak zvláštně. A přitom zní jako každý zvon, jen to vědomí smrti, které se s jeho zvukem vznáší, poskytuje význam, který mrazí. Že někdo tu už není a zbylo po něm jen to půlhodinové zvonění. Půl hodiny tísnivého pocitu. Půl hodiny vědomí, že kdo dnes žije, zítra žít nemusí. A půl hodiny otázek - kdy to potká mé blízké.

Všichni jen tančíme tanec se smrtí. A jednou tanec skončí a ona nás chytí a odvede. Zatím si ladnými pohyby vycházíme vstříc a uhybáme a ani to nevnímáme. Ani si nevšímáme, že už jsme mohli být tisíckrát mrtví. A pak zazvoní jeden zvon, přijde jedna noc a nás pojme úzkost, když vidíme, jak nešikovné naše kroky jsou, jak rychlá je hudba a jak složité je sledovat rytmus. Jak snadné je vypadnout z kola ven. A jak moc se nás to týká.

Choďte tiše.

Noc je tak tichá. A přitom v ní hřmí hudba. Chtěl bych se rozplynout. Ne zemřít, ne nebýt. Splynout s řádem věcí, být součástí smysluplnosti. Být dokonale spojený s tímto světem, který tak moc miluju - tak moc, že se to neobejde bez nenávisti. Chtěl bych být tím, co miluji. Chtěl bych být vším. Chtěl bych být tím, co mě drží naživu.

(Chtěl bych neztrácet život biochemií. Přál bych si toulat se životem, prožívat a psát. Protože někdy nejvíc žiju v těch chvílích, kdy píšu podobné kecy.)

Chtěl bych toho tolik.
(Chtěl bych všechno?)

A nakonec ty nekonečné myšlenky o Darmoději. O jednom slovíčku, co člověka dokáže provázet celý život. O interpretaci Jaromíra Nohavicy, o skutečném významu toho slova v Adamovi a Evě od Šiktance.
O tom, že vše je marné. Že každý děj se děje nadarmo. Že každý děj je darmo-děj. (O moci marnosti.)

Jsem jako mozaika. Jako ten pavouk co vznikne na rozbitém zrcadle.
Jsem hluboké kytarové ééééé.

A můj hlas tolik říká. Že by tam moc chtěl znít a nemůže. Že by chtěl otřásat světem do samotného jeho jádra, ale přitom se ani nezachvěje. Že zní tak ucpaně, tak utlumeně, jako kdyby bral narkotika. Že tak zní v hloubkách, ve kterých chce vypovídat.
Tak moc bych chtěl překročit sebe. Rozpustit své tělo. Rozlehnout se do celého širého světa, být vším. (Být Bohem?)

Prach jsem a v prach se obrátím.
Pulvis sum et in pulveris revertero.

K čemu jsou mi Skácelovy verše? Šiktancovy verše? Hlaváčkovy verše? Verše kohokoliv, kdo kdy jaké verše napsal? K čemu jsou mi slova cizích lidí? K čemu je mi Nietzsche? Schopenhauer? Kant? Hegel? Heidegger? Husserl? Kdokoliv! Kdokoliv?! K čemu mi jsou?
K čemu mi je má milovaná Woolfová? K čemu mi je Chadbourn? K čemu je mi Krysař?
K čemu je mi Dolores? K čemu je mi Lana? K čemu je mi Radůza?
K čemu jsou mi všechny dny a všechny noci a celý svět?
K čemu jsou mi má vlastní slova?
(A měl bych jednu odpověď, jen strach mi ji nedovolí vyslovit. Odpověď, že snad pro sebe.)

Protože tu všichni jsme z velké části pro sebe. Protože být tu jen a jen pro ostatní by se nemohlo stát obecným zákonem. Už by to nemělo smysl, být tu pro lidi, kteří tu nejsou pro sebe, ale pro jiné lidi - včetně vás. Byli bychom jedna velká černá díra.
(Všichni máme cenu.)
Protože všechno je všelijaké.

A tak prostě půjdeme spát a probudíme se do dalšího rána. Na chvíli zmizíme, přestaneme být a až ráno otevřeme oči, uvědomíme si, že stále jsme.
Tohle velké tajemství. Tajemství o ničem.






Článek, pro který nemám název

13. června 2014 v 1:02 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Koukám do noci. Myslím na noc. Jsem noc. Kdysi jsem říkal, že jsem noční tvor. A když cítím tu letní noc... to tak kouzelné cosi... cítím se tak znovu. Myslím na to léto, kdy jsem se po půlnoci coural po ulicích, bez strachu, bez studu. Byl to můj život. Byl to můj svět. Byl jsem to já. A když vdechuji ten noční vzduch z otevřených oken, napadá mě, že ve dne jsem někým jiným, než v noci.
Řekl bych k tomu tisíce slov. Ale žádná pro to nemám. Žádná pro to neexistují. Pro tu temnou krásu noci.
Život je zvláštní. A mě pořád neopustila ta pubertální touha naspat dopis Laně Del Rey. A nevím, co tím vlastně sleduji. Proč zrovna jí. Ale třeba... třeba to udělám. A třeba o tom budu jen mluvit.
A pořád zírám z otevřeného okna. Když říkám, že jsem jako dítě, když říkám, že jsem jako dospělý... lžu. Stále jen lžu. Cokoliv o sobě řeknu je lež. Cokoliv řeknu...
Protože ta noc říká něco jiného. Protože když zírám do noci, je úplně jedno, jestli mám hnědé nebo bílé vlasy, je úplně jedno, že můj hlas vůbec není tak nádherný, sametový a snový, že vůbec nerezonuje s mými články. Je úplně jedno, kolik mi je. Když zírám do noci, nemám věk. Nemám vlasy. Nemám hlas. Jsem jen já, to nejčistší, nejduševnější ze mě. To nejmentálnější. Jen dlouhá šňůra myšlenkových pochodů a ještě delší šňůra pocitů.
Životnost životu dává smrt... Možná proto byl Sword art online tak reálný. Ne jen díky NerveGearu, díky tomu, že člověk jako by žil, v tom světě. Ale i díky tomu, že v něm mohl zemřít. Na věky. Zmizet. Nebýt. Přijít o všechno. Přijít o sebe. Co hůř, přijít o své blízké.
(Teď si uvědomuji nesmírnou blízkost některých lidí. To, jak jsou mi blízko některé osoby, které jsem zatím nikdy nepotkal... Jak moc reálné dokáže být přátelství, aniž by v něm byl osobní kontakt...)
Jsem úplně zničený. Miluju lidi, které bych milovat neměl a nemiluju lidi, které bych milovat měl. Tím chci říct... cítím mnohem větší potěšení a mnohem větší souznění s lidmi, se kterými jsem kamarád, než s člověkem, kterého miluji. Než s člověkem, se kterým chodím.
Je to ujetý. Kamarádi znamenají tolik.
(Kdykoliv píšu něco, co by mohlo někoho mrzet, někomu ublížit a chci to smazat nebo cenzurovat, připomenu si základ toho mého psaní - upřímnost. Že se snažím napsat prostě to, co cítím. Ne lži, které se líbí ostatním.)
Jde mi o to... o co?
Že jsou lidé, se kterými bych chtěl být v SAO. Ale když o tom přemýšlím, možná bych nechtěl, protože bych nechtěl riskovat jejich smrt.
(Bože, to je fakt debilní. Jedno pitomé anime vám nadělá z mozku větší sračky, než hraný a hrozně vážně míněný film pro dospělé. Je fakt debilní, že se chovám jako kdyby mi bylo čtrnáct a byl bych přecitlivělý a hormonálně rozviklaný a nejlíp příslušník nějaké subkultury dospívajících dětí.... Bez urážky vůči všem čtrnáctiletým, znám čtrnáctileté, kteří se chovají dospěleji než já ve dvaceti a tím spíš dospěleji, než většina čtrnáctiletých, ale vážně mě nenapadá, k čemu se přirovnat. Jsem prostě děcko. Protože právě nezírám do noci.)
Chtěl bych toho napsat tolik.
Cítím toho tolik
Vůči sobě. Vůči ostatním. Vůči noci. Jen tak...
Cítím tolik vzpomínek.
Kdo jsem?
Cítím tolik otázek.

Rád bych dýchal. Jinak. Víc. Líp.
Toužím po něčem, co tady není. Toužím po něčem, co je nad rámec možností tohoto světa. Ať už je tento svět cokoliv. (protože je asi vážně naivní si myslet, že je to něco, co můžeme poznat.)

Kdybych byl vlaštovkou... zpíval bych si dokola dětskou písničku, létal bych do úmoru a přivolával déšť tím, že bych za letu bříškem téměř dřel o zem. Byl bych nejdivnější vlaštovka ze všech vlaštovek, seděl bych na drátech a jednou bych se uvařil. Ale byl bych jako pohádka... "Kdybych byla vlaštovkou...."
Kdybych byl vlaštovkou, byl bych svým dětstvím.
Kdybych byl vlaštovkou, byl bych nadějí.
Kdybych byl vlaštovkou, byl bych z papíru?

Kdybych nebyl....

Dublin je nádherné město. Zrovna nedávno jsem na něj myslel. Dublin je tak krásný. Má toho tolik do sebe. A já se tam tak moc toužím vrátit. Protože bych jím procházel po nocích a mával na katedrálu Svatého Patrika. Protože bych každý den brečel, brečel bych Dublinské slzy a pil bych irskou whiskey a sem tam nějakého toho Guinesse.
Protože Dublin. Protože Trinity College (kde se dali znovu dohromady po tolika letech Cranberries, aby zahráli pár písniček...) Protože zelená. Protože když přijíždíte do Irska na trajektu, vidíte celé své srdce, ale to srdce bije v půde, fouká ve větru.
Protože miluju Anglii a Irsko. Protože miluju Cornwall.
Protože jsem já.

A i kdyby Dublin nebyl krásné město.... I kdyby všechna města Britských ostrovů nebyla krásná....
Byl bych já.

Protože všechno něco znamená.
Protože nic není "nic".

Protože nevím, co bych řekl.

Protože ticho je nesmysluplnější hudba. Takhle v noci. Takové to ticho, ve kterém všechny tóny ještě doznívají a vy máte pocit, že slyšíte hudbu. Máte chuť si nějakou pustit, ale žádná není tak dokonalá, jako to znělé ticho.
A dýcháte ten noční vzduch a chtěli byste, aby to trvalo na věky. I když je to jen malý zlomek života a i když navěky je vážně dlouhá doba.

I vteřina je možná dlouhá doba.

A celý svět voní jako hra na housle.

(A já chci řvát. Tolik pocitů. Tolik žáru. A není to kudy vypustit. Spálí mě to. Bude ze mě popel.)

Tedy jen noční slzy a už nic víc... jen krátký tichý noční pláč. Jen něco tak nemužného, něco tak typického pro mě. Něco tak plného duše.
Něco, co nenaruší noc.

Takový ten (nevyslovený) pocit

8. června 2014 v 23:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl jsem začít úderným dotazem. A nezačnu jím. Chci, aby začátek nebyl jako začátek (a konec aby nebyl jako konec). Chci mluvit jako vlny. Chci se vynořit, jako kdybych tu byl vždy - a nikdy úplně nezmizet, i když už tu nebudu. (Chci pravý opak. Chci se nikdy neobjevit a chci navždy zmizet).
Chtěl bych napsat knihu. Chtěl bych se podělit o své psaní. O svůj svět. A zároveň vím, že na něm není co vidět - že to není něco, co by mělo stát obnažené před davem lidí... před davem buldozerů. Chtěl bych toho tolik (chci všecko)... a zároveň nechci nic. (Kdo poznal Šiktance?)
Co bych chtěl vlastně říct? Nezačíná každý můj článek nevědomostí? Hledáním? A přesto tu je nějaký důvod, proč jsem sem přišel, proč jsem začal psát slova, která teď čtete- Tedy otázka zní jinak: Proč jsem sem přišel?
I kdybych měl miliony odpovědí, žádná nebude správná. I kdybych měl miliony slov, žádné nevystihne to, co bych chtěl říct. Protože manifestace prožitků nemusí vypovídat vůbec nic o jejich podstatě - protože to, co chci říct, nemusí mít vůbec nic společného s tím, co říkám. Protože to, co jsem chtěl napsat, je vlastně povrchní - ale někde pod tím, pod tou jednoduchou hloupoučkou naivní představou, se skrývá jiná věc.
Chci být viděn.

Ultraviolence

4. června 2014 v 21:55 | Grey.t
Už to bude hodina, co vyšla píseň Ultraviolence od Lany Del Rey. A já se na ni tolik těšil. By jsem z ní tak nadšený... A tak moc... Já vlastně nevím, co chci říct.
Chci vykřičet ten pocit, co se ve mně probudil. Tu nádheru a vřelost, kdy člověka objímá hudba. A zároveň tu podivnou bolest, která se ve mně rodí... Takovou tu sladkobolnou, akorát mnohem hlubší a smysluplnější.
Zakázal jsem si poslouchat Lanu, dokud nevydá nové album. Abych si pak mohl dovolit poslouchat jen ji. Stále dokola. A nemusel se bát, že se jí přeposlouchám.
Ale dnes to musím porušit.
Protože Ultraviolence je dokonalá. Dokonalá...
(dokonalá)
Lehl bych si do trávy -a kvetla by tam spousta květin, některé fialové, některé žluté, některé modré... a byla by to nádherná louka, ale hrozně tichá.... - a koukal bych se na nebe. Na nádherně modré nebe... možná, že by se trochu zatáhlo. Možná, že by pršelo - na tu dokonalou louku. A já bych možná držel v ruce cigaretu (čistě metaforicky, pro ten pocit, pro takové to, co cigareta někde uvnitř mě znamená... pro tu svobodu, pro tu bolest, melancholii, pro ten úžasný kouř, pro tu symbolickou sebevraždu, pro to zvýraznění vlastního já, zhmotnění dechu...)... a možná by mi v krvi kolovala troška alkoholu. Ale nebyl bych veselý. Byl bych zamlklý, kapky by máčely mou kůži a já bych zcela jistě plakal. Ale cítil bych se u toho úžasně.
Štastně.
(To je Ultraviolence?)
(To je vyznání lásky?)
A ležel bych dál. Až do skonání světa.
Protože ta tichá louka by hrála přesně tuhle píseň. A já bych měl přesně tenhle pocit. A nikdy by nevyprchala ta intenzita. To kouzlo.
(To je dnešní večer.)

Cítím se plný. Plný pocitů, plný bolestí a radostí, plný cílů a cest. Cítím se... smysluplný.
Cítím, že mám aspoň trochu sílu bojovat.

(A mám po ruce Paní Dallowayovou, se všemi těmi nádhernými věcmi, které do ní Virginia Woolf napsala. Se všemi těmi slovy, se všemi těmi větamy a s tím jedním červnovým dnem - s tím jedním červnovým ránem, kdy si Clarissa Dallowayová řekne, že květiny koupí sama. Se Septimem, který ví, že stromy žijí, že zločin neexistuje a že láska... univerzální láska...)

"I love you the first time, I love you the last time"

Nedokážu říct nic.
Mám po boku spoustu poezie. Skácela. Šiktance ("a mlčela, bez duše, bez těla. Jak by hrob jí Pánbůh měřil pro strážnýho anděla"). Woolfovou, tak poetickou, ták básnickou, tak lyrickou, ač je to próza.

Mám po boku celý svět.

A existuje Ultraviolence.

Je čas milovat (ten čas byl vždycky).

Je čas říct to všem.
Že vás miluju.
(Že je ve mně tolik lásky?)

Protože záleží na tomhle... na tom pocitu. Na tom, co prostě nedokážu napsat. Co neexistuje tak, aby se to dalo popsat.
Na tom pocitu - na tomhle okamžiku. Na té chvilce (už hodině) s Ultraviolence.
Na tom, že mi ta hudba tolik dává.
Na tom, že na světě je celý svět.
Na tom, že na světě je Láska.
Na tom, že na světě je Bůh.
Na tom, že na světě je Člověk.
(Na tom, že na světě je Lana...)
Na tom, že na světě je Dobro.
Na tom, že na světě jsem Já.
Na tom, že na světě jste Vy.
Na tom, že na světě je Všechno.
(Všechno, co na světě je.)

Záleží na tom, že právě teď dýcháte.

Záleží na tom, že právě teď jste.

(Dýcháme)

(Jsme)

Záleží na všem.








it's you, it's you...

3. června 2014 v 0:25 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Cítím se modře. Cítím se neviditelně. Cítím se mizivě. A toužím se ztratit. Na světě není kam. Nikde se neschovám sám před sebou. Cítím se vyčerpaně a bezradně. Bojím se všeho. Všech. Netuším, proč jsem na světě. A všechno je to přikryté tenkou pokrývkou nevšímavosti - a tak to přehlížím. A žiju, zatímco na zádech táhnu ohromný náklad, který sám před sebou skrývám.
Jsem v náladě na nekonečné poslouchání Lany Del Rey, kterou jsem si zapověděl až do vydání jejího nového alba. Ale dnes se tomu již nedá odolat. Tónům harfy na začátku Video Games. Tomu podivně rozdvojenému pocitu z jejího zpěvu. Té lásce a zároveň tomu podivnému pohrdání. Tomu hlásku, který mi říká: ale vždyť ona zas tak dobře nezpívá. A já na to tak rád zapomínám. Tak rád se z těch pochyb ponořím do její hudby, která mě nechává ztraceného, skrytého před pochybováním. Hlásek - malý, tenký, roztřesený, slabý - mi křičí do ucha, že je to jen hloupý popík.
Ale já cítím tu hloubku - ať už tam je, nebo není, já se do ní nořím, padám, topím se a vdechuju ji do mých zaplavených plic. A oddávám se tomu známému pláči nad tím, jaký je život. Jaký je svět. Té jednoduché kráse, která vším prostupuje, která všemu dává třetí rozměr a aspoň trochu barev.
Neznám žádná tajemství života. Neznám vůbec nic.
Někdy si říkám, že Lana by mohla být moje kamarádka. Nevím proč. Ale mám pocit, jako kdyby mi mohla v něčem rozumět.
Jsem naivní....
Asi jsem povrchní, když mi jde o takové hlouposti.
(Není to o slávě?)

"No one's gonna take my soul away..."
Všechno na tomhle světě je tak zvláštní. Občas jako by to bylo přesně takové, jaké to chceme vidět. Poetické. Filosofické. Jednoduché. Složité. Provázané. Izolované. Svět je vším a ničím zároveň. Ale čím jsem já - já v tomhle světě, který nikdy nedokážu dokonale poznat - ve světě, který ani nemusí existovat?

Miluju hudbu, která mi připomíná lásku. A to nemusí být hudba, kde se o lásce zpívá.
Cítím se zahalený. Moc skrytý sám před sebou. Sám před všemi.
Jako kdyby nic nebylo.
Jako kdybych ani já nebyl - ne skutečně. Ne tím naléhavým způsobem, který křičí: JSI! JSI! JSI!
Pokud jsem, tak tiše. Téměř nepatrně. Jen jako pára nad hrncem...

Cítím lehkou citrusovou vůni vyhořelé vonné svíčky, vzpomínám na dny, kdy v mém pokoji voněla tak silně... tak hlasitě. Na dny, kdy jsem více miloval, více se oddával. Miluju pořád. (Ale koho?)

Nechci stále nést tu hroznou zodpovědnost za svůj život. Nechci mít stále na mysli sám sebe. Chci se rozplynout. Chci být vším, všemi, ale ne sám sebou. (Jsem já, které zoufale nechce být samo sebou.)
Nechci se rozdat. Chci se rozplynout. Nechci milovat, chci být láskou.
Co víc znamená svět?
(Co víc znamená dnešní večer, dnešní noc?)
Kam můžu ještě dojít? A kam skutečně dojdu?

Co mám pod nohama?

Zeptej se.
...ne...

Jak lehký má být život?

Zeptej se.
...ne...

Co je můj dech?

Zeptej se!
...kdo jsem???





it's you it's you it's all for you
everything I'll do I tell you all the time
heaven is a place on earth with you
tell me all the things you wanna do
(ne pro ten text, ale pro ten pocit)


Bylo nebylo

1. června 2014 v 23:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Opět jsem zatoužil po tom pocitu. A najednou si přijdu jako princ uvězněný ve věži. Ve věži postavené z učení, z mého života... Ač mi nekoluje v žilách šlechtická krev, ač krásou nesahám pohádkovým princům ani po kolena... A dochází mi, že čekám, až někdo přijde a vysvobodí mě. Až mě někdo odnese někam hodně daleko.
A vůbec mi nepřijde směšné, že to hodně daleko nemá žádný význam, protože všude bych byl já, všude bych toužil po neuskutečnitelné změně.
Touha jít pryč maskuje touhu po změně. Ale co vlastně chci změnit? Jak? Jakou realitu bych si přál?
Nemám odpovědi na nic. A čím víc slov ke mně přijde, tím míň jsem schopný jich odevzdat. Čím hlubší jsou, čím smysluplnější, čím víc se dotýkají skutečného života, čím víc se dotýkají lidské bolesti, tím míň dokážu reagovat. Dovedu snad jen v tichosti pokývat hlavou a cítit se tak trapně, že nedokážu říct nic - vůbec nic - co by člověku pomohlo. Nic, co by pomohlo jakékoliv živé bytosti.
nedokážu pronést... nic.
Mluvím o zbytečnostech. O věcech, co téměř ani neexistují. A svět plyne. V tom proudu se utopí každé slovo, které nemá smysl.
Mluvíme vůbec? Kolik lidských slov vůbec zazní?
Neumím zpívat. A čím dál tím víc nenávidím svůj hlas. Svůj hlas, který je tak hrozně bezvýrazný, že musí být snad tisíc let starý. Možná má sílu. Ale i o té už pochybuji.
Co skutečně mám?
Co skutečně jsem?

"Jak chutná prázdná číš?"

Mám chuť pít chladný vzduch a vdechovat vodu. Mám chuť cítit něco... něco. Něco, co necítím.
Mám chuť být. A možná jsem, jen mám vypálené chuťové pohárky.

Možná nejsem a mám chuťové halucinace.

Možná, že svět je jedna velká prdel.
A možná, že ne.

A možná, že ta mezera mezi touto a předchozí větou, říká o životě, světě, lidech, duši a všem mnohem víc, než jakákoliv věta, kterou kdy napíšu. Než jakýkoliv souhrn vět, které kdy napíšu.
Možná, že o tom, co je skutečné, nedokážeme mluvit. Ani to neznáme. Nemáme pro to slova.

A možná, že nic.
Protože začínám nenávidět slova za to, že mi unikají. Za to, že nic neříkají. Za to, že mi jsou k ničemu.
Jednou nebudu.
Jednou nebudou ani slova.

Once upon a time.... a děti potřebují ze všeho nejdřív poznat zradu.
Once upon a time.... protože celý svět je na piču.
Once upon a time.... protože každý pohádkový svět je krásnější, než ten náš. I když tam bují incest a kanibalismus, i když v červený kapuci požíráme s vlkem vlastní babičku a pak před ním utíkáme přes řeku, i když usínáme na věky, i když nás rodiče odvedou do lesa a nechaj nás ježibabě, ať nás sežere. I když nás kolikrát zlá čarodějnice zakleje a už nás nikdy nikdo nevysvobodí. I když můžeme skončit v úplně stejně věži.
Protože pohádky aspoň občas a pro někoho končí dobře. Protože pohádky jsou pohádky. Protože pohádky mají smysl. A mají ho tak hluboko v našich duších, kam nesahá ani setina tohohle světa.
So...
once upon a time....