O zradě, Bohu a blažené lži

28. května 2014 v 1:03 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dnes se mě ptali v dotazníku, zda bych vstoupil na zbytek svého života do virtuální reality vytvořené stimulací mozku, pokud bych měl zaručeno, že zapomenu všechno, úplně všechno, nahrají mi falešné vzpomínky na tu nejblaženější ze všech blažených realit, ve které bych pak nejblaženěji do konce života žil. Ač možná život ve lži životem není, téměř jsem nezaváhal. "Ano," odpověděl jsem. Zaprodal jsem možná všechno - celý svůj život, všechny své přátele, všechno, co dává mému životu nějakou hodnotu - za dobrý pocit. Za nereálný dobrý pocit.
Další dotaz zněl - kdyby za vámi přišel tým vědců s tím, že svět, ve kterém žijete, není reálný, že se jedná o pouhý počítačový program a nabídli vám, že vás z programu dostanou a umožní vám žít v realitě, nebo vás nechají a smažou vzpomínku na toto setkání, co byste si vybral? A já si přál zůstat ve lži. V nepravé realitě.
Jediný rozdíl je v tom, že kdybych přešel do skutečné reality, nezapomněl bych. Pokud bych přešel do virtuální blažené reality, zapomněl bych.
A celý den mi to leží v hlavě - za kolik bych prodal realitu? Jak moc si vážím svého života? Jak moc jsem zradil? A rozhodl bych se vážně tak jak jsem se rozhodl?
Jsou věci, kvůli kterým bych všechno opustil.
A jsou věci, které by mě tu držely. Které bych nikdy opustit nedokázal.
Jak moc si ale vážím svého života, když bych ho byl ochotný zaprodat za blaho? Za lživý dobrý pocit?

Opil bych se. Opil bych se tak moc, že bych zapomněl. Na všechno. Na všechny posraný zrady. Na člověka, kterej zničil jednu z mých nejoblíbenějších písniček. Na to, že svět je posraný místo a že do života se nám vždycky dostane nějaká svině, ať už chceme, nebo ne. Naše životy nepatří jen nám. Nikdy nemáme všechno ve své moci.

Zakreju svoje tělo žlutýma narcisama a než všechny uhnijou, skončí pod nima můj život. Možná jsem sobec. Ale jeden z nejmenších v mém okolí.
(Znám vážně tak málo hodných lidí?)
(Znám vážně tolik hodných lidí?)

Jsem zrazený.
A ač tím nežiju, stále to neviditelně bolí. A ta bolest trvá mým životem už půl roku.

I can't sleep here.

A jednoho dne bych si přál někoho zabít.
(Někoho, kdo mi zničil písničku.)

Mám svou hrdost. Ale někdy je na ostří nože. Někdy toužím klesnout. Někdy toužím být tím, kdo drtí křišťálové sošky.

Jsem plný vody.

A narcisky jsou dneska nádherné...
Až na to, že pohled na ně bolí. A já bych nejradši neviděl. Neslyšel. Nebyl.

Nakolik může kvést láska, když část její minulosti je nenávist?

Nakolik může člověk dávat odpuštění?

Zhasneme světla. Budeme spát. A budeme doufat, že nám celou noc nezruinují zlé sny. Že na nás v noci nepřipluje záplava debilních pocitů.
A bude nám smutno.
"Ach, lásko má, jsi z jezí rzi
a z vln a z vírů jezerních
kde ze všech malých smrtí mých
zbylo jen labutí peří"
(Šiktanc, kdyby to někoho zajímalo)

Jaké to je, když vám život před očima protéká dlaněmi jako vlastní krev, kterou nedokážete zastavit?
A za chvíli přestanete být - a možná to bude ta nejkrásnější věc, která vás potká.
(láska s bolestí? samota s bolestí?)
(zrady se nemažou)
(k odpuštění je třeba láska)
Jsou dva lidé, kterým nedokážu odpustit. Možná tři.
jeden, který mě zbavil vůle
druhý, který ze mě udělal debila

Jsem schopný pochopit leccos. ALe jisté věci jsou za hranou.

Spousta věcí se může změnit
a spousta věcí se nikdy nezmění.

Mít drápy, bránil bych se.
Mít vůli seknout.

Jsem asi moc naivní. Asi vždy spolehám na to, že cizí svědomí je tak silné, jako to moje.
Možná je potřeba udělat pár kroků.
K čistotě.

Cítím se provinile, když postavím pevnou zeď.
Ale nemůžu sebou nechat procházet kohokoliv.
Nesmím se stát ničím. Ne cizí vůlí. Ne z neschopnosti se bránit.

"Tradá... tradá... tradá..."
(Tentokrát Radůza, kdyby to někoho zas zajímalo)

Možná, že právě teď čas vypršel. Možná že teď je nejvyšší čas jít.
Vytratila se výjimečnost.
(Zůstala závislost)

Přál bych si něco, co už není.
A cítím skutečný stesk.
A mám důvod si stýskat.
A je to svým způsobem nové.

Jako kdyby život dávno zmizel.
A já řvu bolestí. Skutečnou bolestí.
Řvu: "Vraťte mi můj život!"
A přeju si spravedlivý trest.

(A takhle psaný to vypadá jako báseň. I když je to jen snuška zvolání.)

A já jsem snůška nervů a vzpomínek.

Je hrdost víc než peníze? Než dobré jméno? Než kontakty?
Až budu umírat, možná si na to vzpomenu.
Možná si vzpomenu, že jsem udělal spoustu špatných věcí, ale nikdy jsem je neudělal s úmyslem ublížit.

Je skvělý pocit, když existuje pár osob, vedle kterých vypadáte čistě a božsky.
Přestože ty osoby vám rozcupovaly život a iluze o něm.

Přestože odteď víte, že si přejete něčí bolest a něčí smrt. Z pomsty.

(Budu se modlit před spaním. Budu se modlit za sílu odpouštět. Budu se modlit za spravedlivý trest. A budu se modlit, abych přestal dělat špatné věci.)

Bůh stvořil svět nejlepší, jaký ho mohl stvořit. A ta spousta zla a bolesti, ta tu je kvůli tomu, abychom se poučili. Ta tu je proto, že nám to má něco přinést.
A já bych tento dokonalý svět (možná ne pro mé oči, možná ne pro mé vnímání, ale ano pro pravdu) opustil pro trochu falešného blaha?
Jak velký je to hřích?

Jak moc musím věřit?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mavis Agony Mavis Agony | E-mail | Web | 28. května 2014 v 19:22 | Reagovat

Dostal si ma. Tvoje slová, to, čo cítiš... Úprimne povedané, mala som chuť rozplakať sa, pretože to, čo sa mi mihalo pred očami pri čítaní tvojho článku, nebolo nič iné ako čisté city. A naozaj mám chuť plakať. Prečo? Pretože máš pravdu.

Máš pravdu vo všetkom. A viem to aj cez to, že nedokážem odpovedať na všetky tvoje otázky.

2 chriss chriss | Web | 30. května 2014 v 0:14 | Reagovat

Nechci tady psát jak se cítím, možná bychom si o tom mohli napsat na nějaké hloupé sociální síti,protože já se zoufale potřebuji vypsat 'nezúčastněnému' a chápajícímu -každopádně jsem cíleně otevřela tvůj blog - jak to tak v lidské povaze bývá, abych se necítila jak naprostý cvok,který je v ty louží zvratky,hnisu a krve úplně sám, rozbitý i rozpáraný,křehký a poraněný a hlavně poražený. Píšeš s gustem sebe destrukce,je to elegantní líčení ,jež rozehraje struny mechem obrostlých harf s rozladěnými strunami v mé duši a je to skutečně nádherná hudba,třebaže řeže do čerstvého duševního masa... Sladká smrt...ach!

3 Alétheia Alétheia | 10. června 2014 v 23:12 | Reagovat

Už strašně dlouho jsem Ti sem chtěla napsat tenhle komentář, ale až dneska jsem článek konečně dočetla.
Ty dvě otázky jsou úžasné. Teda, jsou hrozné, ale hodně jsem nad nimi přemýšlela a připadá mi to fakt dobré.
A já bych nechtěla ani v jednom případě změnit to, kde jsem.
Je mi líto toho dalšího odstavce. )o,=
A to čtyřverší je nádherné. Vyčítám si, že vůbec nesleduji poezii.
"Možná si vzpomenu, že jsem udělal spoustu špatných věcí, ale nikdy jsem je neudělal s úmyslem ublížit." - A těch posledních sedm slov je tím nejdůležitějším. Myslím, že to definuje skutečnost, že nejsi špatný. A ta odpověď na dvě otázky na začátku na to nemá vliv.
Myslím, že odpovídáme podle toho, jak moc jsme zrovna šťastní. Před třemi lety bych si přála to vědomí vypnout a nahradit lží. Určitě.
A přeji Ti, aby zrádci zmizeli a odpuštění se objevilo úplně samo, protože nakonec bývá kataraktické. Abys už v budoucnu mohl na obě otázky odpovědět tak, jak by Ti to připadalo nejsprávnější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama