Noční mezičas

11. května 2014 v 1:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Znáte ten okamžik, kdy si nějakou písničku pustíte a cítite se u ní tak nějak kouzelně? Kdy si nějaké písně vážíte natolik, že se bojíte, aby se vám neoposlouchala, takže ji téměř neposloucháte, přestože vaše srdce i vaše uši po tom prahnou? Není to jen slast z toho, že jste konečně naplnili tu odkládanou touhu, je to o něčem víc. Když uslyšíte těch pár tónů, jako kdyby se vám změnil celý svět.
A tak tu sedím. Je jedna hodina po půlnoci a já mám pocit, jako kdyby neexistoval zítřek. Spočívám v mezičase mezi teď a potom. A hraje mi Born to die. Písnička tak ohraná a oposlouchaná, jak jen může být, ale přesto tak hrozně vzácná. Tak vzácná, že občas, když ji slyším nečekaně a nahlas, se mi téměř zastaví srdce a oči mám najednou plné slz. A vím, že je o mě. Že je pro mě.
you and I we were born to die
Připomíná mi to to období. Letní bouře, čekání, naděje a beznaděje, bolest. Byla to ta písnička, kterou měli všichni na facebooku na zdi. Jako kdyby byla všude. A já ji instinktivně neměl rád. Až jednou jsme si ji pustil. Dlouho potom, co zažila svůj největší boom. Když pro spoustu lidí už dávno utichla. Pro mě tehdy začla hrát a teprve tehdy ke mně promluvila.
Je tichý večer. Noc. Patetické smyčce začínají svou hru. A já se cítím úžasně. Najednou vím, že nic lepšího na světě nebude. Svět je, jaký je. I já jsem, jaký jsem. Všechno bude plynout dál a všechno bude takové, jaké to bude. Lépe řád věcí zachytit nelze. Ale celý život by se dal prožít pro tyhle malé okamžiky. Pro chvíle, kdy si člověk sedne a poslouchá. Pro chvíle v blízkosti někoho, kdo ani netuší, že existujete.
Celá ta písnička mi matně připomíná, jak vidím svět. Připomíná mi ten charakter skutečnosti, který nedovedu zachytit slovy. To, co dělá skutečnost něčím subjektivním. Tu podivně temnou a bolestivou realitu, která je ale zároveň neskutečně melancholicky sladká. Takovou tu chvíli, kdy si lehnete do trávy a necháte si hlavou proudit myšlenky, které byste kdykoliv jindy potlačili někam do hloubky mysli.
Málokdy se mi stává, že slyším písničku tak, jak zní. Že slyším to, co jsem slyšel, když jsem si ji pustil poprvé. Jen zřídka se mi stává, že ji slyším odděleně od kontextu. Že ji nevnímám jako další písničku od interpreta, další písničku vázanou na nějaký zážitek, další písničku.... Jsou jen ty tóny a zní jak zní.
A svět je. Všechno je. A jako bych ani nic víc vědět nepotřeboval.
Žiju. Víc vědět nemusím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 13. května 2014 v 23:25 | Reagovat

Nádherně napsaný článek. Možná konečně někdo vystihl, proč si, i přesto, že jsem celkově šťastný, pořád občas libuji v melancholických náladách, stavech a pocitech. Díky ... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama