Zabíjím se placebem. (Je to mnohem obyčejnější, než jak to zní.) Nemůžu si vzpomenout, co jsem ke komu cítil, když jsem poprvé obdivoval Placebo. Když si tak promítám před očima svou milostnou minulost, zdá se být celkem nemile stereotypní. Pár scénářů, ne nepodobných. Jako kdyby někdo vzal můj život a válel ho mezi dlaněmi tak dlouho, že z něj zůstala jen malá kulička. Jedna z těch kuliček, které si tak často užmouláme mezi prsty jen proto, abychom je pak vyhodili do koše v o trochu pravidelnější geometrii, než v jaké se nám dostaly do ruky.
(Miluju tě.)
Našel jsem vážně svého prince? Člověka, u kterého jsem si jistý, že bych s ním ještě před pár lety nechtěl mít nic společného. A teď se během pár měsíců proboural do mého srdce tak hluboko, že je téměř nemožné dostat ho z něj ven. Je to změna. Splnilo se mi to, po čem jsem toužil. Mám dlouhý krásný vztah. Pokud je rok dlouhý a pokud je to, co se děje, krásné. (Jen málo lží je krásných.)
Možná že se blíží jedno z těch období, kdy budu déle mlčet.
Přijdu si z části slepý. Ale nevím, co nevidím. Co jsme poznali ovlivňuje to, co poznáme. Poznání mění poznání. A čím víc věcí jsme uviděli, tím míň zraku máme. Už se nedíváme očima. Díváme se předsudky.
A můj princ je plný předsudků, nemá bílého koně (ani žádného jiného koně), jen spoustu otravných vlastností. A já mám svou chromou kobylu, ať už to znamená cokoliv. A on mě zná.
Jako by se celý život vždy točil kolem tohohle.
Nejsmutnější jsou ty chvíle čerstve po rozloučení. Ty chvíle, kdy sejde z očí, ale stále ještě neschází z mysli. Ten pocit náhlé prázdnoty, jako kdyby se roztrhly dva kontinenty a vznikla propast. Celý svět je najednou děravý. Po pár hodinách se mezery zaplaví oceánem, který, ač je hořký a slaný, utlumí bolest. Pak najednou schází z mysli. Dokud se neprobudí další vlny stesku.
Celkem to bolí, když si uvědomím, že jsem si svého partnera nikdy nepředstavoval jako tebe. A možná ještě víc bolí to, že mi to nevadí. Že s tebou prostě nezáleží na tom, jaký jsi, ale že jsi to ty. (Bolí to pro ty roky iluzí.)
Ztratila se už spousta časů. Spousta světů, ve kterých jsem žil. A skoro všechno mi hrozně chybí. Ale od té doby, co jsme spolu, si přijdu skutečnější. (A zároveň prolhanější než kdy jindy.)
Nakonec vlastně vůbec nevím, co to znamená žít. Co to znamená milovat. Nevím nic o světě, ve kterém žiju, nevím nic o lidech, se kterými v něm žiju a nevím nic ani sám o sobě. Jen mi tichý hlas někde uvnitř lebky špitá "You are the one... My sweet prince...", až se kostěné stěny chvějí rezonancí. Nemám odvahu se zeptat zpět: "Are you?"
Chtela jsem dat pet hvezdicek, ale spatne mi to kliklo :(
Tohle me donutilo se dost zamyslet.