close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kokon

21. května 2014 v 20:22 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
"Proč tak zíráš do toho zrcadla?" Tu otázku jsem slýchal docela často. Vždycky jsem si pak uvědomil, jak divně asi musí vypadat, že stojím před zrcadlem, osahávám se kolem těla, jako kdybych si myslel, že mám o sto kilo víc, dělám různá podivná gesta rukama a tvářím se, jako bych viděl mrtvolu. Mrtvolu, kterou nikdo jiný nevidí. Ve skutečnosti jsem se snažil pochopit, proč mám kolem sebe kokon.


Poprvé se objevil, když mi bylo asi čtrnáct. Do té doby jsem si ničeho podivného nevšiml. Ale když jsem se probudil pátého září a podíval se do zrcadla, viděl jsem všude kolem svého těla podivnou tkaninu, která mě celého omotávala. Z celého mého těla byly vidět jen úzkou škvírou oči. Ruce, nohy, ústa - to všechno jsem měl zakryté něčím, co se jen velmi těžko popisuje. Na první pohled to vypadá jako látka, šňůra, vlákno, nit, tkanina či něco takového. Může se zdát, že to vyzařuje světlo, ale později mi začalo docházet, že světlo se v těch vláknech jen koncentruje - a mizí tam. Někdy se stalo, že měl můj obal jinou barvu než obvykle. Bez jakéhokoliv důvodu. Většinou byl však šedý nebo bledě modrý. Zpočátku jsem si myslel, že vidím svou auru či něco podobného, ale čím více jsem se o podobné esoterní věci zajímal, tím více jsem si uvědomoval, že můj prapodivný obal není podobný ničemu dalšímu.
První měsíce jsem byl v šoku. Nešlo jen o to, že se nevidím v zrcadle. Nerozuměl jsem důvodu, proč je okolí mého těla omotané látkou, která je vidět jen v zrcadle. Nikdo jiný to neviděl. A já to neviděl na nikom jiném. Schválně jsem zkoušel pozorovat lidi v zrcadle - ale po obalu ani stopy. Časem jsem se s tím sžil, zrcadlům jsem se začal vyhýbat a nazval tu podivnou věc kokonem. S čím jsem se však sžil já, s tím se ještě nedokázal sžít můj život. Totiž - zkuste se každý den učesat, když nemáte ponětí o tom, jak vypadáte. Proto jsem každé ráno bloudil slepě hřebenem po svých vlasech a snažil se odhadnout, jak vypadám. Vypadal jsem však čím dál hůř a všichni si toho začali všímat.
"Neumíš se učesat, že chodíš do školy rozcuchaný jako zevlák?" ptala se mě občas učitelka. Velmi rád bych jí vysvětlil, čím je můj vzhled omezen, ale věděl jsem, že bych se nesetkal s pochopením. O mém kokonu nevěděl nikdo, kromě mě.
Teď, když víte, co se mi stalo, mohu začít vyprávět svůj příběh. Začíná přibližně v době, kdy jsem si na sobě začal všímat podivných změn. Všechno jsem samozřejmě přisuzoval kokonu - na mém místě byste to určitě udělali také. Bylo to přibližně pět let poté, co se můj kokon objevil poprvé. Mé nadšení pro věci tohoto světa začalo opadávat. Přestalo mě zajímat téměř vše, až na různé obaly živočichů. V mém pokoji zabíraly veškeré místo různé kukly, ulity, schránky, skořápky, vnější kostry, krunýře a podobné věci. Tyto předměty pro mě měly nesmírnou hodnotu, i když jsem sám neměl tušení proč. Kdykoliv jsem se dozvěděl o nějakém obalu, který v mém pokoji ještě nebyl, musel jsem ho mít. Nedalo se jinak - musel jsem nechat všeho a jít ho hledat. Již velmi dlouho jsem toužil získat kuklu Martináče měsíčitého, typického zástupce Severoamerické fauny. A právě mým příletem do Severní Ameriky začíná celý můj příběh.
Když jsem vystoupil z letadla po několikahodinové cestě letadlem, musel jsem se pořádně protáhnout. Cítil jsem se velmi odhodlaně a nemohl jsem se dočkat, až se mi tato úžasná kukla dostane do ruky. Tušil jsem, že by se dala sehnat i u nás, v České republice, avšak netoužil jsem po žádné české kukle. Potřeboval jsem kuklu Martináče měsíčitého žijícího právě zde, na severoamerickém kontinentu. A to se mi právě začínalo plnit. Když jsem vykročil z prostor letiště, nadechl jsem se zhluboka a téměř jsem cítil, jak mi vítr provětrává můj kokon. Byl jsem plný nadšení a očekávání. Navzdory svému odhodlání - a navzdory tomu, že Martináč měsíčitý je v Severní Americe celkem běžný - mi štěstí v hledání nepřálo.
Po několika týdnech marného hledání kukly mi už docházely peníze, avšak podlé mých informací se kukly Martináče stále daly nalézt. S každým marným hledáním však mé tělo sláblo. Skoro jako kdybych trpěl těžkou nemocí a jen tato kukla měla potenciál mě vyléčit.
Jistě pochopíte, že jsem neměl možnost začít pracovat a na ubytování si vydělat poctivě. Veškerá má snaha, každá má myšlenka a téměř každá molekula mého těla směřovala jen a pouze ke snaze nalézt vytouženou kuklu. Kromě spánku jsem nedělal nic jiného. A tak jsem se uchýlil k drobným krádežím. K jedné ze změn, kterými mě kokon obdařil, byla i jistá rychlost. Když jsem někomu vytahoval z tašky peněženku, dokázal jsem to udělat s takovou elegancí a s takovou rychlostí, že nikdo ani nezaznamenal pohyb. Byl jsem velmi hbitý a velmi nenápadný. Díky tomu jsem si přišel na dost peněz na to, abych si mohl alespoň přes noc dovolit trochu pohodlného spánku, večer sprchu a přes den nějaké jídlo. Zbytek dní i nocí jsem trávil dlouhými procházkami a nekonečným hledáním kukly. Ptal jsem se mnoha lidí, spousta z nich mě zavedla na jejich zahrady. Ovšem na místech, kde prý zaručeně ještě včera kukla byla, dnes nebylo nic. Skoro jako kdybych je všechny odpuzoval.
Tušil jsem, že již brzy budou všechny kukly Martináče měsíčitého vylíhnuté. Mé tělo bylo na pokraji kolapsu. Cítil jsem se slabý a křehký, byl jsem kost a kůže, mé tváře byly propadlé - alespoň co jsem si vyslechl od ostatních. Před mým zrakem bylo vše zakryto kokonem. S myšlenkami o svém vlastním vzhledu jsem se vydal na výlet, který měl být mým posledním pátráním po mé vysněné kukle. Po dlouhých hodinách procházek a přemýšlení jsem ji skutečně našel. Ležela v trávě a tvářila se posměšně. Jako by mi říkala: "Tak tady jsem. To ses mě nahledal, ty hlupáku. Tolik nás tu v okolí je!" A skutečně. Kam jsem se podíval, byla najednou kukla martináče. Mé srdce bušilo ohromnou rychlostí a já se div nezbláznil radostí. Ihned jsem si začal plnit kapsy kuklami, když tu se mi najednou vytratilo vědomí.
Probudil jsem se v nemocnici. Oblečen jsem byl v nemocničním obleku. Tušil jsem, že jsem byl mimo vědomí několik dní, i to, že bych měl nejspíše udržovat své pochroumané tělo v klidu, avšak panika, jaká mnou zacloumala, se nedala ovládnout. Mé kukly! Netušil jsem, kde mohou být. Nejdříve jsem prudce vyrazil z lůžka a zuřivě prohledával pokoj. Mé tělo se chvělo zlostí, vztekem, ale i depresí. Když jsem v zuřivě prohledaném pokoji nenašel, co jsem hledal, lehla na mě deprese. "Vše je ztraceno!" začal jsem zoufale křičet na celé kolo, dokud nepřišla sestra.
"Mé kukly!" snažil jsem se odpovědět na její naléhavé anglicky vyslovené dotazy. V zaslepení vlastním rozčilením jsem zapomněl, že musím mluvit anglicky. Až po čtvrt hodině jsem se dokázal se sestrou domluvit. Jistě, mé oblečky nevyhodili. A kukly v nich, díky Bohu, zůstaly. Až tehdy jsem ulehl na lůžko v klidu a usnul. Nevěděl jsem však, že mnohem větší šok mě čeká, až se probudím.
Ráno totiž byly dveře mého pokoje dokořán, stejně jako dveře skříně, v níž jsem měl schované věci - i se svými kuklami. Mžourajícím, avšak šokovaným okem, jsem viděl staršího muže, jak odchází. Ruce měl plné kukel Martináče měsíčitého. Mých kukel. Mé jediné spásy. Věřte mi, probudila se ve mně zlost daleko převyšující cokoliv, co jsem dosud poznal. Strhal jsem ze sebe všechno, co mě poutalo k lůžku a přístrojům a bos jsem zuřivě následoval onoho podivného muže. Opustil jsem nemocnici, sledoval jsem ho velmi dlouho, a ztratil jsem se uprostřed neznámého města. Můj cíl byl však stále přede mnou. Nezrychloval, ani nezpomaloval. Vždy běžel právě tak rychle. Až když jsem za ním vběhl do podivné budovy, zastavil se, obešel mě a zavřel za mnou vchodové dveře. Rozevřel ruce a mile se usmál. Mé kukly mi vložil do mých toužebně natažených dlaní.
Když mé srdce začalo bít o něco klidněji, posadil jsem se do křesla, na které starší muž beze slov ukazoval. Až když jsem se podíval přímo před sebe, uviděl jsem svůj odraz v zrcadle. Na starém zeleném křesle jako by seděl ohromný šedý kokon. Ale nevypadal jako kokon, který jsem viděl naposledy. Byl něčím mohutnější, jeho barva byla bledější a byl mnohem chlupatější. Až mi trochu připomínal bambuli. Kdyby se nejednalo o můj vlastní odraz, možná bych se i zasmál komičnosti toho výzoru.
"Kokon," řekl muž, jako kdyby mluvil o něčem samozřejmém. Nevím, zda mě víc šokovalo, že mluví česky, nebo že ví o mém kokonu a dokonce i o tom, jak ho nazývám. Nevěřícně jsem se na něj podíval.
"Můj syn ho měl," pokračoval dál muž. Stál ke mně nyní zády a nevěnoval mi jediný pohled. Skoro jako by mluvil sám k sobě, až na to, že mluvil dost nahlas, aby ho bylo slyšet po celé té podivné budově. Když jsem se po ní rozhlédl, zazdálo se mi podivné, že je v tak rozlehlém prostoru jen zrcadlo, dvě křesla, stolek a samozřejmě starý muž. A já, ve svém kokonu. Když jsem si prohlédl vnitřek budovy, zíral jsem dál na muže. Další slova z něj však nevycházela.
"Kde je váš syn?" rozhodl jsem se otázat. Muž se otočil a prázdné oči na mě vrhly prázdný pohled.
"Můj syn už tu není," odpověděl neurčitě. Napadlo mě, že zemřel. Napadlo mě, že kvůli kokonu. Jistě, uvědomil jsem si - když jsem hledal kuklu martináče měsíčitého, z nichž teď asi pět leželo v mé dlani, ztrácel jsem síly každou chvíli, kdy mé hledání bylo marné. Příště zatoužím možná po ještě vzácnější kukle, budu ji hledat ještě déle a mé tělo už tuto zátěž nevydrží. Choutkám, které ve mně vzbuzoval kokon, se však nedalo vzdorovat. Než jsem však stihl vyslovit svou obavu, stařík pokračoval:
"Musel se vylíhnout." V tu chvíli vyslovil něco, co mě, ač se to zdá absurdní, nenapadlo. Že když se kolem mě objevil kokon, znamenalo to, že jsem se zakuklil. A že se jednou vylíhnu z kukly.
"To, co jsi zažil před pár dny," pokračoval muž, "byl vrchol tvé metamorfózy. Po nalezení kukly martináče ses úplně rozpustil. Kdyby ses v tu chvíli díval do zrcadla, neviděl bys ve svém kokonu již ani vlastní oči. Během pár následujících dní se buď vylíhneš, nebo zemřeš."
"Zemřu?" ptal jsem se nevěřícně. Nevěděl jsem, z čeho mám mít větší strach. Smrt se mi zdála něčím přeci jen klidnější. Zemřu a už nikdy se nebudu muset ničím trápit. Navždy přestanu existovat, i spolu se svým kokonem, spolu se vším. Nebudu sice dál žít, ale nečeká mě ani drastická změna, kterou by nesla druhá možnost. Co by znamenalo, že se vylíhnu? Zkusil jsem se optat staříka.
"To sám nevím. Můj syn sen vylíhl, ale já u toho nemohl být."
"Proč ne?" ptal jsem se. V mém těle hořela touha po rozkrytí tohoto tajemství.
"Musel se vylíhnout někde, kde už na něj nikdo z tohoto světa nevidí," pokračoval muž v hádankách. Toužil jsem vědět, co mě čeká, ale jak vidno, ani tento muž nevěděl vše.
"A kde se vylíhnul?"
"Ve světě za zrcadlem," řekl muž. Vše dávalo smysl - že kokon byl vidět, jen když jsem se díval na svůj odraz, že ho nikdo z tohoto světa neviděl.
"Tam patříš," řekl dál muž. Jedna věc mě však znepokojovala: jak to všechno zjistil? Jak věděl, že jeho syn má jít do jiného světa? Jak mohl vědět, co se děje. Jak mohl vůbec vědět o tom, že jeho syn má kokon - a jak mohl vědět, že já sám mám kokon?! Velmi netrpělivě jsem se ho ptal a s napětím jsem čekal, co se dozvím.
"Já vás již chvíli pozoruji. Když jste se potloukal po městě a vypadal jste jako přízrak, nemohl jsem si pomoct. Připomínal jste mi mého syna v jeho největším zápalu. Kvůli jeho touze po té samé kukle, kterou svíráte v rukou vy, jsme se přestěhovali sem do Ameriky. Jeho vzhled v zápalu hledání byl velmi podobný tomu vašemu. Téměř mu vylézaly kosti z těla, tváře měl propadlé a vůbec vypadal, jako by se snad měl rozpustit. O svém kokonu mi řekl a já jsem mu byl v jeho hledání podporou. Avšak nevěděl jsem, co se děje, ani zda mu mohu věřit. A tak jsem velmi dlouho hledal odpovědi. Našel jsem je v příbězích několika různých starých kmenů. Například někteří inuité popisují něco podobného, indiáni také a dokonce i některé africké kmeny. Ten kokon je podle nich vidět v každé ploše, která odráží obraz. Třeba i ve vodní hladině. Říkali, že tito zakuklení lidé musí projít na druhou stranu. Oni jsou jediní, kdo to dokáže. A dokáží to jen jednou v životě: těsně před vykuklením. Tedy tak jsem se vše dozvěděl. A když jsem viděl vás a když jsem vás sledoval, bylo mi jasné, že musíte být další ze zakuklených lidí. Byl jsem to já, kdo zavolal záchranku, když jste zkolaboval. A proto jsem vás sem přivedl."
Když domluvil, panovalo v celé místnosti hrozné ticho. Upadl jsem v zadumání. Všechno to nějakým způsobem dávalo smysl - má iracionální láska ke všemu, co se zavrtá do obalu a pak se znovu zrodí, má posedlost kuklami a kokony. A najednou jsem pocítil touhu být konečně úplný. Jako kdybych se mohl stát sám sebou jen když projdu na druhou stranu zrcadla a vylíhnu se. A tak jsem najednou odhodlaně prohlásil: "Vykuklím se!"
Muž pokýval hlavou. Stále ve mně panovaly obavy, že změna bude bolestivá. Už bolest, kterou jsem jistým způsobem pociťoval nyní, byla spalující. Avšak touha po tom, být sám sebou, překonávala utrpení i strach, který ve mně byl. A tak jsem se s podivným mužem začal připravovat na svůj velký moment. Na moment, kdy se pro mě stane tento svět světem Za zrcadlem a ten druhý pro mě bude opravdový. Mnoho dní jsem se v duchu loučil se vším, co jsem tu měl. Ale s každou vteřinou rostla má touha po vykuklení a slábly mé vazby k tomuto světu. Měl jsem pocit, že zde nemám místo. A stejně i tak všechno hlásalo, že sem nepatřím. Zdejší lidé nemají kolem svého těla kokony, neprochází metamorfózou, nečekají na vykuklení, nejsou sžíráni touhou po kuklách Martináče měsíčitého. Jsou to lidé. A já - já jsem něco jiného.
A tak jsem došel do současného momentu. Do chvíle, kdy čekám před zrcadlem a píšu své poznámky, aby si je mohl další zakuklený člověk přečíst - aby se nebál, až poprvé uvidí kokon kolem svého těla, aby věděl, co musí udělat. Co se se mnou stane za zrcadlem, to se nikdo z vás nedozví. Nemám vám to jak sdělit. Můj příběh tu nekončí, ale víc se z něj již nedozvíte. Plocha zrcadla, která se přede mnou podivně živě chvěje, už čeká, až mě pozře a propustí do jiného světa. A já musím jít. Už cítím, jak se líhnu. Už cítím svá křídla a vidím vlastní kůži, podivně nehmotně hebkou a nereálnou. Právě teď odcházím.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 21. května 2014 v 21:19 | Reagovat

Skláňam sa. Toto bolo výborné. :)

2 Hmyzenka Hmyzenka | Web | 21. května 2014 v 21:26 | Reagovat

Je to hrozně zvláštní jak věci plynou a odcházejí, ale přesto dokáží překonat na zlomek vteřiny zakletí pomíjivosti a připomínají se. Jako vůně pečených jablek, medu, skořice a vanilky, které připomínají dětství, parný letní vzduch a těžká vůně letních dešťů. Vůně, které připomenou chuť. Slova, která připomínají vzpomínky. Efekt motýlích křídel, detaily, vzpomínky, chaos a řád, tvá slova.
Pamatuji si, když jsem tady zabloudila poprvé pod závojem jiné přezdívky. Přála bych si věděl, jestli tvé texty ně někoho působí podobně jako na mně. Jistě, existují krásnější, atmosferičtější a vyumělkovanější díla, ve kterých jsem se našla, ale nikdy mi nezpůsobila to, že se vypsala za mně a v mém deníku, do kterého jsem se chystala vybrečet, zůstal jen datum a rozlehlé prázdno, protože... protože se mé pocity už dávno vylily tady, skrze někoho cizího. Je možné aby někdo psal za mně? Cítí tohle více lidí? Cítí se taky jako by to bylo psáno ,,jen a jen pro ně"?
Nevím, jestli jsi někdy napsal něco, v čem bych se více viděla, co by působilo tak silně na to kdo jsem a čím se cítím být. Skutečně jsem si jako malá se světem za zrcadlem hrála. Vždy tady bylo zrcadlo - jediná viditelná brána. Nemohu uvěřit, že píšeš o zrcadlech a ty mi nejspíš neuvěříš, kolik to pro mě znamená. Nikdy nemohu najít věty, kterými bych popsala to, jak se cítím, když píšeš nevědomky o mém světě.
Jako opravdu maličká jsem chtěla mít kuklu. Představovala jsem si, že mám ulitku, do které si mohu zalézt, schoulit se a zacpat si uši (pokud jsem je měla), kdykoliv jsem slyšela něco ošklivého a nikdy jsem nepřestala utíkat. Do ulitek, do slupek, do krunýřků, do lastur, do vajíčka, do kokonů, do kukel, ačkoliv jsem tušila, že by mě ve skutečnosti neochránily. Bylo to jako když máš v noci strach z bubáka, ale když se schováš pod peřinu, nemůže ti ublížit, ačkoliv peřina je ubohý pancíř. Nikdo z bubáků ve tvé hlavě ti tam neublíží. A tak mě napadá, kuklím se sama před sebou? Možná nemám strach ze světa, z lidí, ale jen sama ze sebe.

Přála bych si být zakuklená, mnohem více než nějaký mnohobuněčný organismus bez křídel, který každou nocí mění svou podobu. Když se podívám do zrcadla, vidím články, které se přeskupují. Každý den jinou bytostí bez křídel, snad lidem pořád více a více odpornou, dotěrnou a zbytečnou, jako hmyz. Škůdce. Parazit. Lidé nenávidí housenky a milují motýly. Cítím se jako jádro cibule, které uhnívají slupky jedna po druhé a.. ano, bojím se, že zemřu. Bojím se, že skončím zasklená jako motýli nad mou postelí - zemřít pro krásu. Vidím zakuklenou housenku, která se možná nikdo nepromění. Věřím v zakuklené lidi. A ty... mi dáváš naději, že se možná někdy vylíhnu.

Je to úžasné. Mám tě ráda, Greyi...

3 lepsinezsex lepsinezsex | 22. května 2014 v 10:07 | Reagovat

mistrné, skvělé!!

4 Veritas Veritas | 23. května 2014 v 9:23 | Reagovat

Psycho! Oo= Tleskám.

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 24. května 2014 v 18:22 | Reagovat

[1]:[3]:[4]: : Díky moc :))

[2]: Já nemám slov. Už jsem ti to psal, ale přijde mi patřičné říct ti to i tady - že jsi mě dojala k slzám... a že nevím, co na to říci. Co jiného, než jedno velké: Děkuji :)

6 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 27. května 2014 v 13:22 | Reagovat

Teda, já zírám. Naprosto geniální. :) Asi si to ještě párkrát přečtu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama