Chrome paint

26. května 2014 v 23:25 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
S každým nádechem umírám a každá má srmt je pokusem létat. Nevím, v co doufám, a nevím, co hledám. Jsem na světě. Já, věčně mimo realitu. Věčně plný otázek, na které nepřijímám od nikoho odpověď.
Občas se ptám, jestli jsem byl vždycky tak mimo. Bohužel jsem vždycky byl aspoň dost mimo na to, abych si nepokládal takové zbytečné otázky. Kdo má křídla, měl by létat. Nemá cenu si nechat vtloukat do hlavy, že je má pro parádu.
Proč i radost v mém životě je melancholická, šedá a smutná?
(Kam se podělo to zlaté světlo, kam se podělo podivné podzimní listí?)
A dá se létat i pod vodou?
Byl jsem někdy veselý? Je můj úsměv úsměvem?
A proč už se nemodlím růženec?

Jsem uzlíček bolestí? Smůlou slepené deprese? A víte jak se smůla dostává těžko z rukou? Kdyby jen tak krásně nevoněla.... Nejraději bych se jí nechal zalít. Zůstal bych navždy v jantaru. Neživý. Se zkamenělými křídly.

Vzpomínám, když jsem se opil. Když jsem stál uprostřed bůhvíjakého parku mezi Vysočanama a Prosekem a zpíval jsem si jak nejlíp a nejvíc jsem dokázal. A všechno šlo ven. Jako kdybych přišel o mezeru. Jako kdyby najednou svět byl nalepený na mé kůži. Jako kdybych já byl ve světě. Jako kdyby nebyly žádné otazníky, žádné překážky. Jen nekončící nesmírné okouzlení z reality. A bezprostředně falešné tóny vycházející z hrdla. Radůza. Adele. Občas mám pocit, že v životě není nic krásnějšího - nic krásnějšího než rozmazaný svět, podivně čisté pocity (čistější než kdykoliv jindy), odvaha řvát, odvaha tančit, odvaha zpívat, odvaha dát najevo všechno.
Miluju ty chvíle, kdy nemusím mít sebekontrolu. Kdy rozvážu všechny uzly a vím, že nemusím nic držet. Vím, že můžu vyplivnout všechno. Můžu se uvolnit a nechat věci plout.

Take my soul away (Shine down)
(Nadchází dlouhá pomlka, při které si zpívám text této neznámé písně od Cranberries)

No nobody was there
No nobody does care

Nepřijdu si opuštěný. Ale přijdu si přesně tak, jak zní ta písnička. Přesně tak k sobě přicházím a stejně tak od sebe odcházím. Černobílý. Šedý. Jako ty doby "kdysi dávno".
Přijdu si pomalovaný chromem.
A jsem hrozně malinký, vzdálený a neznámý.

Mám zavřené oči. Nevidím. A všechno se třpytí.
A pořád dýchám a umírám.
A jednou vzlétnu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chriss chriss | Web | 30. května 2014 v 0:26 | Reagovat

Pouta sebekontroly a introverze ...
Bože jak je nenávidím!
Ethanolová medicinka a na jednu noc jsi taková jakou si být přeješ
A ráno se probudíš ze snu,který si nepamatuješ a děsně tě bolí hlava.

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 5. července 2014 v 21:31 | Reagovat

Ten začátek mi připomíná dvě básničky, co jsem napsala. Radost je šedá. Ale smutek má  zas v sobě i něco veselého, není to tak? :) Zbožňuju ten pocit, když vím o čem mluvíš. Jako by se moje dny prolínaly s tvými. Přesně tak. Ztratit tu sebekontrolu. A nebát se být sebou. Se všemi podivnostmi. Konečně nepřemýšlet. A dvakrát tolik žít. Ne jednou... ty už jsi vzlétnul. Mockrát. Výš než druzí. Umíš to.

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. července 2014 v 10:46 | Reagovat

[2]: A neustále to zapomínám...

[1]: Škoda jen, že lidské já (pokud něco takového vůbec je) nikdy není takové, jaké si ho přejeme. A ani ta opojná medicína ho neodhalí.

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 10. července 2014 v 21:02 | Reagovat

[3]: Urcite neco takoveho je.
Nekdy ho dokaze odhalit az uplne na dren.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama