...ajvišajvosspešl...

20. května 2014 v 1:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"You're just like an angel..." Malý most před minulost, kamsi do mlh vzpomínek - jako vždy. Nemám co říct a přesto se mi na na jazyk hrne tolik myšlenek. Beze slov - a já je nedovedu obléct. Miloval jsem tolika způsoby. Žil jsem tolika způsoby. Až mám občas pocit, že jsem prožil všechno, co jsem prožít mohl. A když vzpomínám, většina je nádherná.
Člověk by chtěl zavřít oči před celým světem. Někdy prostě jsou takové dny. A jindy chci mít oči otevřené tak moc doširoka, že by se mi snad roztrhala oční víčka.
Jsem rád za život, který mám. I když nejsem spešl. I když se tolikrát setkávám s pocitem, že sem nepatřím. Vím, že ano. Tohle je můj svět. Tohle je mé srdce. Tohle je mé nitro. Nemám motorový člun a asi na něj ani nikdy mít nebudu. A ani ho mít nepotřebuju. A možná nikdy nebudu mít úplně v pořádku sebevědomí - ať už je to vina výchovy od rodičů, kolektivu ve školce, toho, že tamní učitelky prohlásily: "Nehraj si s ním, ten je nějakej divnej..." Je to jedno. Minulost vzala voda a jsou tu jen vzpomínky.
A já teď vzpomínám na ty hezké chvíle. Zažívám krásu - a je mi jedno, že podle někoho nežiju přítomným okamžikem - vždyť vzpomínám tady a teď, vzpomínám v přítomnosti.
Run
Písní dnešního večera je Creep od Radiohead. Vždy mi připomene labutě, Vltavu, jednoho konkrétního člověka, jednu konkrétní dobu. Jeden krásný večer. A spoustu dní po něm. Spoustu toho, co jsem ztratil. Ale co bych nejspíš ztratil stejně.
"I don't care if it hurts / I wanna have control / I wanna perfect body / I wanna perfect soul / I want you to notice / when I'm not around / so fuckin special / I wish I was special / but I'm a creep / I'm a wierdo / what the hell am I doing here? / I don't belong here"
A tak jsem utekl. Ať už z jakéhokoliv důvodu, ať už odkudkoliv, ať už kamkoliv. A je to jedna z mála věcí v mém životě, o kterých nedokážu říct, zda byly správné. Jistě, kdybych se ocitl v té situaci znovu, udělal bych stejné rozhodnutí. To ale neznamená, že to bylo dobré rozhodnutí.
Protože jsem v místech.... o kterých se těžko mluví. V podivných bažinách obstavěných skleněnými zámky.
Patřím sem? Nebo jsem tu jen ten divnej týpek, co bloudí? Ale když pomyslím na to, co by bylo, kdybych právě teď nebyl tam, kde jsem.... Když pomyslím na lásku... na úplně jinou, novou lásku, lásku se zodpovědností, lásku s tíhou, lásku s oddaností... Asi mám strach. Jsem rád, že jsem kde jsem. Ale bojím se. Bojím se právě proto, že mám zodpovědnost. A bojím se - ne jen o sebe.

Nedokážu říct nic o světě, ve kterém žiju. Nedokážu říct nic o Bohu, v kterého věřím. Nedokážu říct nic o vědě, kterou bych měl studovat. Nedokážu říct nic o ničem. Umím jen trochu mluvit o sobě. Občas. Protože to, co cítím, mi přijde nejreálnější. (Že se cítím smutný mi nikdo vyvrátit nemůže. Že mé kalhoty jsou černé, nebo že vůbec jsou, o tom už se dá diskutovat.)
Občas se cítím trochu unešený. Někam pryč. Někam daleko. Možná volným proudem myšlenek, možná nějakými vlnami života, smrti, všeho, možná prostě jen fantazií. Jako bych nebyl tady - na sedačce, u počítače, pod dekou. Jako bych nebyl ani ve svém těle. Jako bych to byl já úplně jiný než každý den, když jdu do školy, když umývám nádobí nebo když si čistím zuby.
Miluju noc. A moc mě bolí, že některé věci už nejsou. A nic nevím.
Takže co?
Je jedna obyčejná popůlnoční noc. Jeden den, svým způsobem jako každý jiný. Svým způsobem úplně odlišný od jakéhokoliv jiného dne. Stejně odlišný, jako byl včerejšek a stejně odlišný, jako bude zítřek, pokud nějaký bude. (Protože nic není jisté. To jen my věříme, když říkáme, že zítra dojdeme nakoupit, že nějaký zítřek bude, že budeme zítra i my a že se něco uskuteční.)
A tak mám chuť si lehnout na záda, koukat na nebe a vdechovat letní noc, jemně prosycenou pár kapkami whiskey. Být na Petříně. Povídat si o filosofii a mít pocit, že jsem našel někoho, kdo.... Kdo já nevím co. Kdo mi rozumí?
Nic jako úplně souznění neexistuje. Nic jako absolutní splynutí. V každém vztahu, ať už jakémkoliv, bude něco, co ten druhý nepochopí. A také něco, co zase naopak nepochopím já. Lidé nejsou totožní.
V konečném důsledku to pro mě nic neznamená. Pomalu ale jistě se smiřuju s tím, že nemůžu od každého čekat, že bude kompletně chápat mou bytost v její celistvosti - konec konců, to by ji chápal víc, než ji chápu já sám. Můžu asi čekat jen podporu a toleranci.
A pak jsme byli obklíčení ježky. Stejně mám pocit, že jsem nikdy nezažil tolik souznění, chápání a vzájemné rezonance. Celá ta doba - v celém svém kontextu - byla tak úžasně barevná, podnětná, živá, i když depresivní, hysterická, plná bolesti, ale i neskutečné radosti. Plná něčeho, na co nemůžu zapomenout. Plná pocitu, co se vynoří téměř vždy, když začne hrát Creep.
Nikdo z nás není zas tak dokonalý.
Ale nikdo z nás není zas tak úplně creep....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chriss chriss | Web | 30. května 2014 v 0:48 | Reagovat

Sladká ukolébavka na dobrou noc...
Usazenina ve staré dýmce,
Otisk ruky na prostěradle,
DNA duše,
Přešlechtěné klíště
A bohém
Laškující s Bohem.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. června 2014 v 14:22 | Reagovat

[1]: Děkuji. Děkuji, že to čteš, že na to reaguješ.... že mi ukazuješ nádherná slova, nádherné verše

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama