Květen 2014

O zradě, Bohu a blažené lži

28. května 2014 v 1:03 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dnes se mě ptali v dotazníku, zda bych vstoupil na zbytek svého života do virtuální reality vytvořené stimulací mozku, pokud bych měl zaručeno, že zapomenu všechno, úplně všechno, nahrají mi falešné vzpomínky na tu nejblaženější ze všech blažených realit, ve které bych pak nejblaženěji do konce života žil. Ač možná život ve lži životem není, téměř jsem nezaváhal. "Ano," odpověděl jsem. Zaprodal jsem možná všechno - celý svůj život, všechny své přátele, všechno, co dává mému životu nějakou hodnotu - za dobrý pocit. Za nereálný dobrý pocit.
Další dotaz zněl - kdyby za vámi přišel tým vědců s tím, že svět, ve kterém žijete, není reálný, že se jedná o pouhý počítačový program a nabídli vám, že vás z programu dostanou a umožní vám žít v realitě, nebo vás nechají a smažou vzpomínku na toto setkání, co byste si vybral? A já si přál zůstat ve lži. V nepravé realitě.
Jediný rozdíl je v tom, že kdybych přešel do skutečné reality, nezapomněl bych. Pokud bych přešel do virtuální blažené reality, zapomněl bych.
A celý den mi to leží v hlavě - za kolik bych prodal realitu? Jak moc si vážím svého života? Jak moc jsem zradil? A rozhodl bych se vážně tak jak jsem se rozhodl?
Jsou věci, kvůli kterým bych všechno opustil.
A jsou věci, které by mě tu držely. Které bych nikdy opustit nedokázal.
Jak moc si ale vážím svého života, když bych ho byl ochotný zaprodat za blaho? Za lživý dobrý pocit?

Opil bych se. Opil bych se tak moc, že bych zapomněl. Na všechno. Na všechny posraný zrady. Na člověka, kterej zničil jednu z mých nejoblíbenějších písniček. Na to, že svět je posraný místo a že do života se nám vždycky dostane nějaká svině, ať už chceme, nebo ne. Naše životy nepatří jen nám. Nikdy nemáme všechno ve své moci.

Zakreju svoje tělo žlutýma narcisama a než všechny uhnijou, skončí pod nima můj život. Možná jsem sobec. Ale jeden z nejmenších v mém okolí.
(Znám vážně tak málo hodných lidí?)
(Znám vážně tolik hodných lidí?)

Jsem zrazený.
A ač tím nežiju, stále to neviditelně bolí. A ta bolest trvá mým životem už půl roku.

I can't sleep here.

A jednoho dne bych si přál někoho zabít.
(Někoho, kdo mi zničil písničku.)

Mám svou hrdost. Ale někdy je na ostří nože. Někdy toužím klesnout. Někdy toužím být tím, kdo drtí křišťálové sošky.

Jsem plný vody.

A narcisky jsou dneska nádherné...
Až na to, že pohled na ně bolí. A já bych nejradši neviděl. Neslyšel. Nebyl.

Nakolik může kvést láska, když část její minulosti je nenávist?

Nakolik může člověk dávat odpuštění?

Zhasneme světla. Budeme spát. A budeme doufat, že nám celou noc nezruinují zlé sny. Že na nás v noci nepřipluje záplava debilních pocitů.
A bude nám smutno.
"Ach, lásko má, jsi z jezí rzi
a z vln a z vírů jezerních
kde ze všech malých smrtí mých
zbylo jen labutí peří"
(Šiktanc, kdyby to někoho zajímalo)

Jaké to je, když vám život před očima protéká dlaněmi jako vlastní krev, kterou nedokážete zastavit?
A za chvíli přestanete být - a možná to bude ta nejkrásnější věc, která vás potká.
(láska s bolestí? samota s bolestí?)
(zrady se nemažou)
(k odpuštění je třeba láska)
Jsou dva lidé, kterým nedokážu odpustit. Možná tři.
jeden, který mě zbavil vůle
druhý, který ze mě udělal debila

Jsem schopný pochopit leccos. ALe jisté věci jsou za hranou.

Spousta věcí se může změnit
a spousta věcí se nikdy nezmění.

Mít drápy, bránil bych se.
Mít vůli seknout.

Jsem asi moc naivní. Asi vždy spolehám na to, že cizí svědomí je tak silné, jako to moje.
Možná je potřeba udělat pár kroků.
K čistotě.

Cítím se provinile, když postavím pevnou zeď.
Ale nemůžu sebou nechat procházet kohokoliv.
Nesmím se stát ničím. Ne cizí vůlí. Ne z neschopnosti se bránit.

"Tradá... tradá... tradá..."
(Tentokrát Radůza, kdyby to někoho zas zajímalo)

Možná, že právě teď čas vypršel. Možná že teď je nejvyšší čas jít.
Vytratila se výjimečnost.
(Zůstala závislost)

Přál bych si něco, co už není.
A cítím skutečný stesk.
A mám důvod si stýskat.
A je to svým způsobem nové.

Jako kdyby život dávno zmizel.
A já řvu bolestí. Skutečnou bolestí.
Řvu: "Vraťte mi můj život!"
A přeju si spravedlivý trest.

(A takhle psaný to vypadá jako báseň. I když je to jen snuška zvolání.)

A já jsem snůška nervů a vzpomínek.

Je hrdost víc než peníze? Než dobré jméno? Než kontakty?
Až budu umírat, možná si na to vzpomenu.
Možná si vzpomenu, že jsem udělal spoustu špatných věcí, ale nikdy jsem je neudělal s úmyslem ublížit.

Je skvělý pocit, když existuje pár osob, vedle kterých vypadáte čistě a božsky.
Přestože ty osoby vám rozcupovaly život a iluze o něm.

Přestože odteď víte, že si přejete něčí bolest a něčí smrt. Z pomsty.

(Budu se modlit před spaním. Budu se modlit za sílu odpouštět. Budu se modlit za spravedlivý trest. A budu se modlit, abych přestal dělat špatné věci.)

Bůh stvořil svět nejlepší, jaký ho mohl stvořit. A ta spousta zla a bolesti, ta tu je kvůli tomu, abychom se poučili. Ta tu je proto, že nám to má něco přinést.
A já bych tento dokonalý svět (možná ne pro mé oči, možná ne pro mé vnímání, ale ano pro pravdu) opustil pro trochu falešného blaha?
Jak velký je to hřích?

Jak moc musím věřit?


Chrome paint

26. května 2014 v 23:25 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
S každým nádechem umírám a každá má srmt je pokusem létat. Nevím, v co doufám, a nevím, co hledám. Jsem na světě. Já, věčně mimo realitu. Věčně plný otázek, na které nepřijímám od nikoho odpověď.
Občas se ptám, jestli jsem byl vždycky tak mimo. Bohužel jsem vždycky byl aspoň dost mimo na to, abych si nepokládal takové zbytečné otázky. Kdo má křídla, měl by létat. Nemá cenu si nechat vtloukat do hlavy, že je má pro parádu.
Proč i radost v mém životě je melancholická, šedá a smutná?
(Kam se podělo to zlaté světlo, kam se podělo podivné podzimní listí?)
A dá se létat i pod vodou?
Byl jsem někdy veselý? Je můj úsměv úsměvem?
A proč už se nemodlím růženec?

Jsem uzlíček bolestí? Smůlou slepené deprese? A víte jak se smůla dostává těžko z rukou? Kdyby jen tak krásně nevoněla.... Nejraději bych se jí nechal zalít. Zůstal bych navždy v jantaru. Neživý. Se zkamenělými křídly.

Vzpomínám, když jsem se opil. Když jsem stál uprostřed bůhvíjakého parku mezi Vysočanama a Prosekem a zpíval jsem si jak nejlíp a nejvíc jsem dokázal. A všechno šlo ven. Jako kdybych přišel o mezeru. Jako kdyby najednou svět byl nalepený na mé kůži. Jako kdybych já byl ve světě. Jako kdyby nebyly žádné otazníky, žádné překážky. Jen nekončící nesmírné okouzlení z reality. A bezprostředně falešné tóny vycházející z hrdla. Radůza. Adele. Občas mám pocit, že v životě není nic krásnějšího - nic krásnějšího než rozmazaný svět, podivně čisté pocity (čistější než kdykoliv jindy), odvaha řvát, odvaha tančit, odvaha zpívat, odvaha dát najevo všechno.
Miluju ty chvíle, kdy nemusím mít sebekontrolu. Kdy rozvážu všechny uzly a vím, že nemusím nic držet. Vím, že můžu vyplivnout všechno. Můžu se uvolnit a nechat věci plout.

Take my soul away (Shine down)
(Nadchází dlouhá pomlka, při které si zpívám text této neznámé písně od Cranberries)

No nobody was there
No nobody does care

Nepřijdu si opuštěný. Ale přijdu si přesně tak, jak zní ta písnička. Přesně tak k sobě přicházím a stejně tak od sebe odcházím. Černobílý. Šedý. Jako ty doby "kdysi dávno".
Přijdu si pomalovaný chromem.
A jsem hrozně malinký, vzdálený a neznámý.

Mám zavřené oči. Nevidím. A všechno se třpytí.
A pořád dýchám a umírám.
A jednou vzlétnu...


Letní výpary

23. května 2014 v 13:40 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Včera to začalo. S prvními slunečními paprky, nesoucími to strašné nesnesitelné letní vedro. S tou vůní bazénů, moře, hotelů a všeho letního ulejvání - s tou vůní, která se neměla odkud brát, a přesto ke mně přišla a vstoupila mi do nozder, nezvaná, nenáviděná a přesto tak žádaná.
První, co mě k létu napadne, je hrozné vedro. Skutečně nesnesitelné vedro, které člověka spaluje nejen zvnějšku, ale i zevnitř. Podivná zhrzená láska spřízněná s nenávistí. A z té dvojice přichází nenávist vždy první. S první nervovou buňkou, která si toho vedra všimne. Začnu být spalován. Dostane se mi do žil, do srdce, do mozku, do plic, proudí mi celým tělem, sídlí ve všech orgánech a ovládá mé tělo. A celý svět dostává novou podobu.
Nenávidím léto. To je první věc, kterou říkám. Nenávidím pot. Nenávidím ty potoky potu, které se ze mně rázem vylijí a znehodnotí veškeré snahy o to, vypadat jako civilizovaný člověk. (Protože civilizovaný elegantní člověk se nepotí. To jen já. A přijdu si jako prase. Prase ozdobené ohromnými koláči v podpaží. Prase, které na sebe vypotřebovalo půl lahvičky deodorantů a antiperspirantů, jen aby nebylo prasetem - a stejně jím zůstane.)
Nenávidím léto. Probudí se ve mně dávné city. Rozpustí se to, co mělo navždy zůstat zamrzlé. Otevřou se knihy mých imaginárních lásek a začne se oživovat všechno - všechny ty pomněnky a zapomněnky, racci, světle bledě modré, architekti, mravenci, štístka, diamanty, letní bouře a jasmíny. Všechno ve mně rázem žije. Vše, kromě mě samotného.
Jsem chladný a vlhký. Ale to, co má být chladné, léto rozpálí. To, co má být vlhké, léto vysuší. A já se stávám párou. Jsem nesmírně těkavý. Nevím, co chci, ale touha je to, co spaluje mé tělo zevnitř. Touha po všem. Po všem krásném, co se hýbe. Touha po dlouhých nočních procházkách - protože v noci aspoň část té páry zkondenzuje a zchladne a já se mohu, na chvilku, stát tím, čím jsem. Probudí se ve mně rázem láska k post-rocku. Všechno cítím. Všechno mě bolí. Všechno mě drží při životě.
A potom, nakonec, přijde to další prozření: Miluju léto.
Miluju to spalující vedro, miluju ty potoky potu, i když jsou nad míru nechutné. Miluju sám sebe, vyschlého, spáleného, odpařeného, horkého a nesmírně nestálého. Miluju to, čím se stanu jen v létě. Miluju své letní články na blogu, své letní nálady a své letní deprese. Miluju letní bouře a letní deště, které se ve mně probouzí. Miluju to hemžení, které parazituje na mém vlastním životě.
Miluju svou letní lhostejnost. Svou letní spálenost.
Nenávidím a miluju.
A když se schovávám do pokoje (do mého pokoje se zataženými žaluziemi, do místnosti provoněné vadnoucím jasmínem), probudí se ve mně touha vyjít opět ven. Nadechnout se toho vedra. Rozpálit se znovu. Zároveň však i nenávist. A když jsem v tom vedru, umírám. Umírám každou vteřinou a celé léto je pro mě jen jednou dlouhou smrtí. Jsem mnohem míň já. A zároveň jsem mnohem víc. Jsem plný věcí, kterých plný být nechci - plný věcí, které měly skončit s předchozími léty.
Přesto na léta tak rád vzpomínám. Na letní opilosti. Na letní sešlosti. Na letní známosti.
V létě miluju víc než kdy jindy Woolfovou. Miluju víc než kdy jindy vnitřní proud vědomí. Miluju víc než kdy jindy paní Dallowayovou: "first, that trees are alive; next there is no crime; next love, universial love". Miluju víc než kdy jindy post-rock. A miluju víc než kdy jindy kohokoliv, jakoukoliv osobu, jakoukoliv bytost.
A přesto jsem jak citová mrtvola. Přesto mám pocit, že nedokážu nic prožít. Nic napsat. Nic udělat. (nic sníst.) Mám pocit, že jsem prázdný, mrtvý a vysátý. Tím vedrem.

Protože jsem studený a vlhký.
(Studený, vlhký a noční.)
(A nikdy nedokážu popsat, jak moc miluju a jak moc nenávidím léto.)


Kokon

21. května 2014 v 20:22 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
"Proč tak zíráš do toho zrcadla?" Tu otázku jsem slýchal docela často. Vždycky jsem si pak uvědomil, jak divně asi musí vypadat, že stojím před zrcadlem, osahávám se kolem těla, jako kdybych si myslel, že mám o sto kilo víc, dělám různá podivná gesta rukama a tvářím se, jako bych viděl mrtvolu. Mrtvolu, kterou nikdo jiný nevidí. Ve skutečnosti jsem se snažil pochopit, proč mám kolem sebe kokon.

...ajvišajvosspešl...

20. května 2014 v 1:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"You're just like an angel..." Malý most před minulost, kamsi do mlh vzpomínek - jako vždy. Nemám co říct a přesto se mi na na jazyk hrne tolik myšlenek. Beze slov - a já je nedovedu obléct. Miloval jsem tolika způsoby. Žil jsem tolika způsoby. Až mám občas pocit, že jsem prožil všechno, co jsem prožít mohl. A když vzpomínám, většina je nádherná.
Člověk by chtěl zavřít oči před celým světem. Někdy prostě jsou takové dny. A jindy chci mít oči otevřené tak moc doširoka, že by se mi snad roztrhala oční víčka.
Jsem rád za život, který mám. I když nejsem spešl. I když se tolikrát setkávám s pocitem, že sem nepatřím. Vím, že ano. Tohle je můj svět. Tohle je mé srdce. Tohle je mé nitro. Nemám motorový člun a asi na něj ani nikdy mít nebudu. A ani ho mít nepotřebuju. A možná nikdy nebudu mít úplně v pořádku sebevědomí - ať už je to vina výchovy od rodičů, kolektivu ve školce, toho, že tamní učitelky prohlásily: "Nehraj si s ním, ten je nějakej divnej..." Je to jedno. Minulost vzala voda a jsou tu jen vzpomínky.
A já teď vzpomínám na ty hezké chvíle. Zažívám krásu - a je mi jedno, že podle někoho nežiju přítomným okamžikem - vždyť vzpomínám tady a teď, vzpomínám v přítomnosti.
Run
Písní dnešního večera je Creep od Radiohead. Vždy mi připomene labutě, Vltavu, jednoho konkrétního člověka, jednu konkrétní dobu. Jeden krásný večer. A spoustu dní po něm. Spoustu toho, co jsem ztratil. Ale co bych nejspíš ztratil stejně.
"I don't care if it hurts / I wanna have control / I wanna perfect body / I wanna perfect soul / I want you to notice / when I'm not around / so fuckin special / I wish I was special / but I'm a creep / I'm a wierdo / what the hell am I doing here? / I don't belong here"
A tak jsem utekl. Ať už z jakéhokoliv důvodu, ať už odkudkoliv, ať už kamkoliv. A je to jedna z mála věcí v mém životě, o kterých nedokážu říct, zda byly správné. Jistě, kdybych se ocitl v té situaci znovu, udělal bych stejné rozhodnutí. To ale neznamená, že to bylo dobré rozhodnutí.
Protože jsem v místech.... o kterých se těžko mluví. V podivných bažinách obstavěných skleněnými zámky.
Patřím sem? Nebo jsem tu jen ten divnej týpek, co bloudí? Ale když pomyslím na to, co by bylo, kdybych právě teď nebyl tam, kde jsem.... Když pomyslím na lásku... na úplně jinou, novou lásku, lásku se zodpovědností, lásku s tíhou, lásku s oddaností... Asi mám strach. Jsem rád, že jsem kde jsem. Ale bojím se. Bojím se právě proto, že mám zodpovědnost. A bojím se - ne jen o sebe.

Nedokážu říct nic o světě, ve kterém žiju. Nedokážu říct nic o Bohu, v kterého věřím. Nedokážu říct nic o vědě, kterou bych měl studovat. Nedokážu říct nic o ničem. Umím jen trochu mluvit o sobě. Občas. Protože to, co cítím, mi přijde nejreálnější. (Že se cítím smutný mi nikdo vyvrátit nemůže. Že mé kalhoty jsou černé, nebo že vůbec jsou, o tom už se dá diskutovat.)
Občas se cítím trochu unešený. Někam pryč. Někam daleko. Možná volným proudem myšlenek, možná nějakými vlnami života, smrti, všeho, možná prostě jen fantazií. Jako bych nebyl tady - na sedačce, u počítače, pod dekou. Jako bych nebyl ani ve svém těle. Jako bych to byl já úplně jiný než každý den, když jdu do školy, když umývám nádobí nebo když si čistím zuby.
Miluju noc. A moc mě bolí, že některé věci už nejsou. A nic nevím.
Takže co?
Je jedna obyčejná popůlnoční noc. Jeden den, svým způsobem jako každý jiný. Svým způsobem úplně odlišný od jakéhokoliv jiného dne. Stejně odlišný, jako byl včerejšek a stejně odlišný, jako bude zítřek, pokud nějaký bude. (Protože nic není jisté. To jen my věříme, když říkáme, že zítra dojdeme nakoupit, že nějaký zítřek bude, že budeme zítra i my a že se něco uskuteční.)
A tak mám chuť si lehnout na záda, koukat na nebe a vdechovat letní noc, jemně prosycenou pár kapkami whiskey. Být na Petříně. Povídat si o filosofii a mít pocit, že jsem našel někoho, kdo.... Kdo já nevím co. Kdo mi rozumí?
Nic jako úplně souznění neexistuje. Nic jako absolutní splynutí. V každém vztahu, ať už jakémkoliv, bude něco, co ten druhý nepochopí. A také něco, co zase naopak nepochopím já. Lidé nejsou totožní.
V konečném důsledku to pro mě nic neznamená. Pomalu ale jistě se smiřuju s tím, že nemůžu od každého čekat, že bude kompletně chápat mou bytost v její celistvosti - konec konců, to by ji chápal víc, než ji chápu já sám. Můžu asi čekat jen podporu a toleranci.
A pak jsme byli obklíčení ježky. Stejně mám pocit, že jsem nikdy nezažil tolik souznění, chápání a vzájemné rezonance. Celá ta doba - v celém svém kontextu - byla tak úžasně barevná, podnětná, živá, i když depresivní, hysterická, plná bolesti, ale i neskutečné radosti. Plná něčeho, na co nemůžu zapomenout. Plná pocitu, co se vynoří téměř vždy, když začne hrát Creep.
Nikdo z nás není zas tak dokonalý.
Ale nikdo z nás není zas tak úplně creep....

...hořet, hořet, hořet...

17. května 2014 v 0:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Den začal plešatou zpěvačkou. Chtěl jsem se cítit opět blíž Letní Bouři. Ať je čímkoliv. Češe se stále stejným způsobem. A já se nedozvěděl nic o životě, nic o absurditě a nic o lásce. Vše zůstalo při starém.
Je to možná tím, že to, co mám sám uvnitř a do čeho tak často zírám, v sobě ukrývá notnou dávku absurdity. Snad proto mě absurdita nedokáže tolik šokovat. Snad proto mi nepřijde zas tak absurdní. Snad proto bych měl potřebu dovést absurditu do většího extrému.
(Jako když jsem sám psal absurdní dialog mezi mnou a kýmsi.)
A pak jsem celý den poslouchal Cranberries. Roses napsaly pro mě. Nemůžu si pomoct, ten pocit je příliš silný. Že celé to album patří mně. Že jsem skutečně dostal růže k Valentýnu. A taky pocit, že na světě není nic dokonalejšího, než hlas Dolores O'Riordan.
Ale stejně mám nutkání tvrdit, že můj život se odehrává v absurdním dramatu ne nepodobném Plešaté zpěvačce. Která se češe stále stejným způsobem. A chvěju se zděšením, že v těchto dvou větách se skrývá největší tajemství života, smrti, světa a všeho dalšího. V tom, že Plešatá zpěvačka se češe stále stejným způsobem.
(A taky v tom, že oheň začal hořet. Všechno začalo hořet, hořet, hořet...)
Nakonec se svým způsobem cítím blíž té letněbouřné době. Ne snad oživením staré lásky. Spíš tou nesmyslností, nereálností, nežitelností určité reality. Tím, že se něco děje, ale přitom se to neděje. Že prožíváte jako skutečné něco, o čem víte, že to skutečné není.

Osciluju mezi náladou na Placebo a náladou na Cranberries. A cítím nutkání zmizet a být sám. A dumat nad poselstvím Plešaté zpěvačky. Dumat nad tím, proč mě něčím tak oslovila, přestože po přečtení jsem měl pocit spíš znudění než nadšení.
Pokusím se najít svůj sešit se starými příběhy.
Pokusím se přepsat, co jsem psal.
Pokusím se dopsat, co jsem psal.

A nevím, co bude dál. Mám strach ze světa a z budoucnosti a jedinou jistotu vidím v tom, že se Plešatá zpěvačka češe stále stejným způsobem a že všechno začlo hořet, hořet, hořet, hořet....

Vlastně nemám co říct. (Nikdo nemá co říct. Všechna slova jsou prázdná. Vše, co se děje, než přijde smrt, je kratochvíle.) Jen si tu vylévám duši z něčeho, co stejně nejde vyjádřit. Něčeho, co je jen napůl a z poloviny to vůbec není.

Něco mě nutí mít pocit, že všechno dává smysl...
Všechno začalo hořet, hořet, hořet, hořet, hořet.....
(Češe se stále stejným způsobem.)

Nejabsurdnější nejsou absurdní drama. Nejabsurdnější je život.

Rakoviny

13. května 2014 v 23:48 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Často říkáme, že je špatné být ovcí v davu. Brojíme proti egoismu, ale zároveň brojíme i proti ztrátě identity. Tak to možná i má být. Každý za sebe, každý vydat to nejlepší. Jsme však provázaní. Celý svět je jednou velkou sítí. A v síti částí našeho těla individualismus nevyžadujeme. Kdyby se buňka rozhodla, že chce být nezávislá na svém okolí (a kdyby to nějakým zázrakem přežila, což se v těle díky různým apoptotickým mechanismům běžně nestává), byla by z ní rakovina. Jsme všichni rakoviny?

My sweet prince

13. května 2014 v 0:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zabíjím se placebem. (Je to mnohem obyčejnější, než jak to zní.) Nemůžu si vzpomenout, co jsem ke komu cítil, když jsem poprvé obdivoval Placebo. Když si tak promítám před očima svou milostnou minulost, zdá se být celkem nemile stereotypní. Pár scénářů, ne nepodobných. Jako kdyby někdo vzal můj život a válel ho mezi dlaněmi tak dlouho, že z něj zůstala jen malá kulička. Jedna z těch kuliček, které si tak často užmouláme mezi prsty jen proto, abychom je pak vyhodili do koše v o trochu pravidelnější geometrii, než v jaké se nám dostaly do ruky.
(Miluju tě.)
Našel jsem vážně svého prince? Člověka, u kterého jsem si jistý, že bych s ním ještě před pár lety nechtěl mít nic společného. A teď se během pár měsíců proboural do mého srdce tak hluboko, že je téměř nemožné dostat ho z něj ven. Je to změna. Splnilo se mi to, po čem jsem toužil. Mám dlouhý krásný vztah. Pokud je rok dlouhý a pokud je to, co se děje, krásné. (Jen málo lží je krásných.)
Možná že se blíží jedno z těch období, kdy budu déle mlčet.
Přijdu si z části slepý. Ale nevím, co nevidím. Co jsme poznali ovlivňuje to, co poznáme. Poznání mění poznání. A čím víc věcí jsme uviděli, tím míň zraku máme. Už se nedíváme očima. Díváme se předsudky.
A můj princ je plný předsudků, nemá bílého koně (ani žádného jiného koně), jen spoustu otravných vlastností. A já mám svou chromou kobylu, ať už to znamená cokoliv. A on mě zná.
Jako by se celý život vždy točil kolem tohohle.
Nejsmutnější jsou ty chvíle čerstve po rozloučení. Ty chvíle, kdy sejde z očí, ale stále ještě neschází z mysli. Ten pocit náhlé prázdnoty, jako kdyby se roztrhly dva kontinenty a vznikla propast. Celý svět je najednou děravý. Po pár hodinách se mezery zaplaví oceánem, který, ač je hořký a slaný, utlumí bolest. Pak najednou schází z mysli. Dokud se neprobudí další vlny stesku.
Celkem to bolí, když si uvědomím, že jsem si svého partnera nikdy nepředstavoval jako tebe. A možná ještě víc bolí to, že mi to nevadí. Že s tebou prostě nezáleží na tom, jaký jsi, ale že jsi to ty. (Bolí to pro ty roky iluzí.)
Ztratila se už spousta časů. Spousta světů, ve kterých jsem žil. A skoro všechno mi hrozně chybí. Ale od té doby, co jsme spolu, si přijdu skutečnější. (A zároveň prolhanější než kdy jindy.)
Nakonec vlastně vůbec nevím, co to znamená žít. Co to znamená milovat. Nevím nic o světě, ve kterém žiju, nevím nic o lidech, se kterými v něm žiju a nevím nic ani sám o sobě. Jen mi tichý hlas někde uvnitř lebky špitá "You are the one... My sweet prince...", až se kostěné stěny chvějí rezonancí. Nemám odvahu se zeptat zpět: "Are you?"

Noční mezičas

11. května 2014 v 1:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Znáte ten okamžik, kdy si nějakou písničku pustíte a cítite se u ní tak nějak kouzelně? Kdy si nějaké písně vážíte natolik, že se bojíte, aby se vám neoposlouchala, takže ji téměř neposloucháte, přestože vaše srdce i vaše uši po tom prahnou? Není to jen slast z toho, že jste konečně naplnili tu odkládanou touhu, je to o něčem víc. Když uslyšíte těch pár tónů, jako kdyby se vám změnil celý svět.
A tak tu sedím. Je jedna hodina po půlnoci a já mám pocit, jako kdyby neexistoval zítřek. Spočívám v mezičase mezi teď a potom. A hraje mi Born to die. Písnička tak ohraná a oposlouchaná, jak jen může být, ale přesto tak hrozně vzácná. Tak vzácná, že občas, když ji slyším nečekaně a nahlas, se mi téměř zastaví srdce a oči mám najednou plné slz. A vím, že je o mě. Že je pro mě.
you and I we were born to die
Připomíná mi to to období. Letní bouře, čekání, naděje a beznaděje, bolest. Byla to ta písnička, kterou měli všichni na facebooku na zdi. Jako kdyby byla všude. A já ji instinktivně neměl rád. Až jednou jsme si ji pustil. Dlouho potom, co zažila svůj největší boom. Když pro spoustu lidí už dávno utichla. Pro mě tehdy začla hrát a teprve tehdy ke mně promluvila.
Je tichý večer. Noc. Patetické smyčce začínají svou hru. A já se cítím úžasně. Najednou vím, že nic lepšího na světě nebude. Svět je, jaký je. I já jsem, jaký jsem. Všechno bude plynout dál a všechno bude takové, jaké to bude. Lépe řád věcí zachytit nelze. Ale celý život by se dal prožít pro tyhle malé okamžiky. Pro chvíle, kdy si člověk sedne a poslouchá. Pro chvíle v blízkosti někoho, kdo ani netuší, že existujete.
Celá ta písnička mi matně připomíná, jak vidím svět. Připomíná mi ten charakter skutečnosti, který nedovedu zachytit slovy. To, co dělá skutečnost něčím subjektivním. Tu podivně temnou a bolestivou realitu, která je ale zároveň neskutečně melancholicky sladká. Takovou tu chvíli, kdy si lehnete do trávy a necháte si hlavou proudit myšlenky, které byste kdykoliv jindy potlačili někam do hloubky mysli.
Málokdy se mi stává, že slyším písničku tak, jak zní. Že slyším to, co jsem slyšel, když jsem si ji pustil poprvé. Jen zřídka se mi stává, že ji slyším odděleně od kontextu. Že ji nevnímám jako další písničku od interpreta, další písničku vázanou na nějaký zážitek, další písničku.... Jsou jen ty tóny a zní jak zní.
A svět je. Všechno je. A jako bych ani nic víc vědět nepotřeboval.
Žiju. Víc vědět nemusím.

Mlžení v dešti

7. května 2014 v 10:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dnešní déšť je jako kdyby z ráje visely provazy vody. Post-rock mi připomíná nádherné bílé ptáky, kterým se v letu lámou křídla. Padají k zemi, něčím podobni kapkám deště. Slyším sirénu sanitky. A bolí mě srdce. Cítím smutek. Kvůli všemu živému. Kvůli síle okamžiku. Světu dnes vládne svěžest. Ale je to svěžest, která mě pálí. Pálí tím chladem při nádechu, pálí svou nejpřirozenější nepřirozeností, pálí svou čistotou. Pálí tím vším, čím je déšť.