To subtilní lechtání úzkosti na hrudi...
(ta nálada psát a vylévat si duši, myslet na všechno, co se nestane a nestalo a především na to, co není. to otevírání a zavírání dveří někde uvnitř - a některé z nich vržou. ta touha být a nebýt zároveň. to všechno, co se odkryje, když chytíte tu drobounkou úzkost za pačesy a hledíte jí do očí, když se jí dobrovolně otvíráte, aby oživila vaše propasti, rozbořila ve vás přehrady a nechala všechno rozechvěle, nebezpečně a tísnivě plynout. a vy to cítíte, jak se vám ta podivně vzrušující a příjemná bolest rozlévá skrz celé tělo, pulzuje vám v hrudi, pak se v nárazech vydá cestou k prstům na rukou a vy ztratíte cit, pálí a chladí zároveň, řeže a přesto je to celé jemné jako sen)
jako by se všechno vytratilo
jako by žádný pocit ani nebyl
jsem fascinován mystikou jara - tím chladem a vlhkem, které resonuje s něčím, co jsem si tak dlouho neuvědomoval - s mou vlastní vlhkostí, s mým vlastním chladem. až nedávno jsem najednou věděl, že jsem chladný a vlhký. že jsem přesně to a nic moc víc.
jsem unešen mystikou přijíždějícího a odjíždějícího metra. pohybu, který se bez kontextu ztrácí.
jsem sražený na kolena cizí krásou, ač je to bez touhy, přec se ve mne chvěje podivný chtíč. chtíč po něčem, co nikdy nemohu získat, co ani nedovedu pojmenovat. chtíč, který pociťuji ke kráse, o které nedovedu mluvit.
to křehoulinké a pomíjivé šimrání po půlnoci. šimrání bez jména.
nemám otázky a nemám odpovědi
(nemám vůbec nic)
ztratil jsem se uprostřed řeky. šedé, podivně studené.
nic ve světě nezůstalo
(miluji věty, které začínají malým písmenem a nekončí tečkou)
(ztrácí něco ze své větovitosti)
vždy je vše jinak
fascinuje mě nebe před bouří, ten vzduch, co se přímo chvěje, až ho prosytí déšť a prořeží blesky. fascinuje mě ten život, to napětí, které najednou vznikne, vynoří se odnikud a pak zase najednou někam zmizí. jdu skrz to do minulosti, myslím na sebe, na matku přírodu a na to, jak jsem toužil ovládat bouři. jak jsem toužil být jedním s bouří. a pak jsem našel bouři v sobě. bouře mě ovládla.
fascinuje mě má vlastní fascinace
(uvízl jsem v hypercyklech, a cyklil bych se dál)
někdy člověk k životu nepotřebuje nic víc, než trochu bolesti. protože pak si najednou uvědomí, kolik věcí má. a že není prázdný, ale přetéká.
někdy člověku k životu stačí to subtilní lechtání úzkosti na hrudi.
Po dlouhé době jsem sem zavítal na návštěvu a znovu tu mám co obdivovat. Krásné hypercykly. Jak to jen děláš, že mě vždycky překvapíš nějakým novým pohledem na věc? Hezký pocit