Věděl jsem to dřív, než jsem otevřel oči. Věděl jsem to snad ještě ve snu, který mne ráno sledoval nepřítomnýma očima. Možná jsem to tušil už když jsem v noci ulehal ke spánku. Že dnes se probudím do dne podivného smutku. Do smutku, který doznívá ze včerejška v úplně jiné hudbě, v jiných tónech, vykresluje se v jiných dimenzích barev a tvarů. Věděl jsem, že přijde jeden z těch iracionálních dnů, kterým projdu se slzami na krajíčku, ale zároveň s neskutečným štěstím v srdci.
"Jsem ten nejsmutnější člověk na světě," řekl jsem si.
"Jsem ten nejšťastnější člověk na světě," řekl jsem si.
Stává se to snad jen tehdy, kdy mé uši trpí nedostatkem. Kdy se dostanu do chvil ticha a kdy veškerá hudba zní nově a velkolepě. Stává se to jen tehdy, když zůstanou otevřené dveře. Nepovím vám, co je to za dveře a ani vám neprozradím, kdo by je měl zavírat. Nevím to.
Průvan mi rozházel v pokoji všechny papíry a zanesl do něj věci, které dosud zůstaly venku. Věci, které nepotřebuji, ale bez kterých nemůžu být. Takové, které mi připomínají hodnotu života. Hodnotu každého nádechu. Dýcháme pro ty zapomenuté věci. Pro věci, o kterých většinou ani nevíme, pro věci, na které rychle zapomínáme, ale když jsou nám připomenuty chladným závanem zvenčí, vženou nám slzy do očí.
Nejsou to slzy smutku ani štěstí. Vyplavujeme si jimi zrak za to, že neviděl.
Střídal se mi smutek s radostí. Ticho s hlukem. Jako bych nebyl ničím víc než otevřenou bránou, skrz kterou se prochází. Prošlo skrz tolik... A stále zůstala podivně prázdná a díky tomu plná.
(Skrz zaplněnou bránu již nic neprojde. Brána musí být plná prázdna.)
Uvnitř zírám jako vyoraná brambora. Bez očí, slepě, nepřekvapeně. Prostě vyoraně. Jako by se všechno kolem převrátilo. Jako bych s tím počítal.
Vše přicházelo jak mělo. Já jsem jak mám být.
Jako by svět byl v pořádku. - a přesto nějak ne...?
Jsem stále člověkem.
(Jako by tu ani nic nebylo...)
Průvan utichl. Nevím, zda se dveře zavřely. Nevím zhola nic. Jsem tu sám, v pokoji plném papírů a smetí, v pokoji, který je vzhůru nohama. Sedím na zemi a nevím, kde je nahoře a kde dole. Netuším, co je kolem mě. Jen se prodírám vlastním životem. Najednou ho vidím. Vidím ho všude kolem. S každým výdechem se všechno znovu převrátí. Chaos střídá chaos. A já v tom cítím ten nejskutečnější řád. Ulehám, stelu si z papírů popsaných mým životem. Usínám ve vlastních slovech a sám nemám co říct.
Jako by to byl poslední den.
Cítím jen ten chlad.
A vlastně vůbec nevím, co se děje...
„Jsem stále člověkem.”
Krásně melancholické.