close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

...ergo sum

19. dubna 2014 v 23:34 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nothing is forever. Někdy se bolesti z pomíjivosti nevyhneme. Jsou věci, které nám chybět nebudou a jsou věci, pro které ztratíme nejednu slzu. (Pomine i pomíjivost?) Život nestojí na místě a právě tím je živý. To jen já se držím zuby nehty a nechci ztratit nic z toho, co mám a jako poblouzněný imaginárně zatínám drápy i do toho, o co už jsem dávno přišel. Neříká se tomu stesk?
Opět cítím, že zamrzám. Jako kdyby se to, co se před nedávnem dokořán otvíralo, najednou s nenápadnou avšak osudovou tichostí zavřelo. (Led je nádherný).
Začínám mít pocit, jako kdyby mi skrz tělo proudila intenzivní šeď. Něco, co je tak mé a přesto tak cizí. Šeď, kterou miluji, ale přesto ji nikdy nedokážu plně přijmout.
Napadlo mě změnit si jméno. Stát se úplně Greyem. Ale co by to vlastně znamenalo? Nemusel bych si odpustit všechny ty podivně intenzivní libůstky, které ve mně živí tu nešedou část? Nemusel bych se úplně stát svými slovy, které sem píšu?
(Mám pocit, jako bych to všechno vypouštěl do zvláštního prostoru. Jako kdyby všechno, co napíšu, proudilo někam, kde to má hodnotu. Mnohem větší, než jakou může mít článek na blogu na tom ohromném širém internetu.)
Nic není navždy. Zní to skoro jako od Tebe. Přesně taková slova říkáváš. Přesně taková slova mě děsí a dráždí. (Protože mluvíš o nás dvou.)

Mám pocit nesmírné křehkosti a tenkosti. Roztřesené, nejisté krásy někde hluboko uvnitř. Ale mé tělo ničemu z toho neodpovídá.

(Jsem tak naivní, že nevěřím na zlo?)
("Co když ti zlí jsou vážně zlí?")

Svět se točí.

"Dont love if you really want to feel the spiking sense of grey..."
A já se zapletl s láskou.

Co mohu čekat?
Jsem vážně skeptik?
A jakto, že zároveň věřím v Boha?

(Je mládí prázdné a stáří plné?)

Mami?

Ke komu se obracím? Kdo mě bolí? Od koho se odvracím?
(Kvůli komu zvracím?)

Pro koho se chvěji?

(Co dělám pro sebe?)

Mám pocit, jako kdybych šel po tenkém ledovém laně. Zebou mě nohy a ta bolest proudí pomalu nahoru až do srdce. Jako poslední zasahuje hlavu.
Zbydou ze mě jen ruce hledající rovnováhu.

A lano jednou praskne. Co je pod ním? Podíval jsem se někdy?
Koukáme vůbec někdy do hloubky? Do skutečné hloubky, která se rozléhá pod našima nohama? Možná máme až moc strach se tam kouknout. Máme strach, že dostaneme závrať. Že ztratíme i to tenké, chladné a nejisté lano pod nohama. Že nám nezbyde už nic, jen pád tam do hlubin, ve kterých je Bůh ví co.
Co když právě tam je realita?
Co když vše, co vidíme a čemu věříme je jen naše milosrdná lež chránící nás před tím strašlivým pohledem tam dolů?

(Co když si všichni lžeme? Co když se dolů nikdy nikdo nepodívá?)

Lano jednou praskne...

Všechno jednou praskne. Buď prázdnotou, nebo přeplněním.

Co když nejít s davem není cestou ke svobodě, poznání a pravdě, ale přebujením egoismu?
(Buňka v těle, co jde proti proudu, stává se rakovinou... Jsme všichni nádory?)

("bývá mi líto
ergo sum")

Možná ani nejsme.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama