Duben 2014

Průvan

26. dubna 2014 v 0:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Věděl jsem to dřív, než jsem otevřel oči. Věděl jsem to snad ještě ve snu, který mne ráno sledoval nepřítomnýma očima. Možná jsem to tušil už když jsem v noci ulehal ke spánku. Že dnes se probudím do dne podivného smutku. Do smutku, který doznívá ze včerejška v úplně jiné hudbě, v jiných tónech, vykresluje se v jiných dimenzích barev a tvarů. Věděl jsem, že přijde jeden z těch iracionálních dnů, kterým projdu se slzami na krajíčku, ale zároveň s neskutečným štěstím v srdci.
"Jsem ten nejsmutnější člověk na světě," řekl jsem si.
"Jsem ten nejšťastnější člověk na světě," řekl jsem si.


Zlom

24. dubna 2014 v 18:06 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Začala hrát klavírní melodie. Pak se přidalo cello. Po mé kůži cestoval chlad. Neskutečný chlad, který nemohl patřit snad ani smrti. Jedině životu. Svět se rozechvěl. Rozklížil. Nastoupily smyčce. Nestačí mi dech. Jel jsem tramvají, obklopený lidmi, ale slzy si nedaly poručit.
Někdy se stane, že k nám hudba promluví jinak. Tak, že slyšíme všechny její tóny. Byl jsem najednou tak sám. Skoro jako jediný ve světě, který přestal existovat. Nic kolem nebylo. Nebyl jsem ani já. Byla jen hudba a to chvění, které procházelo mou neexistující bytostí.

...ergo sum

19. dubna 2014 v 23:34 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nothing is forever. Někdy se bolesti z pomíjivosti nevyhneme. Jsou věci, které nám chybět nebudou a jsou věci, pro které ztratíme nejednu slzu. (Pomine i pomíjivost?) Život nestojí na místě a právě tím je živý. To jen já se držím zuby nehty a nechci ztratit nic z toho, co mám a jako poblouzněný imaginárně zatínám drápy i do toho, o co už jsem dávno přišel. Neříká se tomu stesk?
Opět cítím, že zamrzám. Jako kdyby se to, co se před nedávnem dokořán otvíralo, najednou s nenápadnou avšak osudovou tichostí zavřelo. (Led je nádherný).
Začínám mít pocit, jako kdyby mi skrz tělo proudila intenzivní šeď. Něco, co je tak mé a přesto tak cizí. Šeď, kterou miluji, ale přesto ji nikdy nedokážu plně přijmout.
Napadlo mě změnit si jméno. Stát se úplně Greyem. Ale co by to vlastně znamenalo? Nemusel bych si odpustit všechny ty podivně intenzivní libůstky, které ve mně živí tu nešedou část? Nemusel bych se úplně stát svými slovy, které sem píšu?
(Mám pocit, jako bych to všechno vypouštěl do zvláštního prostoru. Jako kdyby všechno, co napíšu, proudilo někam, kde to má hodnotu. Mnohem větší, než jakou může mít článek na blogu na tom ohromném širém internetu.)
Nic není navždy. Zní to skoro jako od Tebe. Přesně taková slova říkáváš. Přesně taková slova mě děsí a dráždí. (Protože mluvíš o nás dvou.)

Mám pocit nesmírné křehkosti a tenkosti. Roztřesené, nejisté krásy někde hluboko uvnitř. Ale mé tělo ničemu z toho neodpovídá.

(Jsem tak naivní, že nevěřím na zlo?)
("Co když ti zlí jsou vážně zlí?")

Svět se točí.

"Dont love if you really want to feel the spiking sense of grey..."
A já se zapletl s láskou.

Co mohu čekat?
Jsem vážně skeptik?
A jakto, že zároveň věřím v Boha?

(Je mládí prázdné a stáří plné?)

Mami?

Ke komu se obracím? Kdo mě bolí? Od koho se odvracím?
(Kvůli komu zvracím?)

Pro koho se chvěji?

(Co dělám pro sebe?)

Mám pocit, jako kdybych šel po tenkém ledovém laně. Zebou mě nohy a ta bolest proudí pomalu nahoru až do srdce. Jako poslední zasahuje hlavu.
Zbydou ze mě jen ruce hledající rovnováhu.

A lano jednou praskne. Co je pod ním? Podíval jsem se někdy?
Koukáme vůbec někdy do hloubky? Do skutečné hloubky, která se rozléhá pod našima nohama? Možná máme až moc strach se tam kouknout. Máme strach, že dostaneme závrať. Že ztratíme i to tenké, chladné a nejisté lano pod nohama. Že nám nezbyde už nic, jen pád tam do hlubin, ve kterých je Bůh ví co.
Co když právě tam je realita?
Co když vše, co vidíme a čemu věříme je jen naše milosrdná lež chránící nás před tím strašlivým pohledem tam dolů?

(Co když si všichni lžeme? Co když se dolů nikdy nikdo nepodívá?)

Lano jednou praskne...

Všechno jednou praskne. Buď prázdnotou, nebo přeplněním.

Co když nejít s davem není cestou ke svobodě, poznání a pravdě, ale přebujením egoismu?
(Buňka v těle, co jde proti proudu, stává se rakovinou... Jsme všichni nádory?)

("bývá mi líto
ergo sum")

Možná ani nejsme.

střep

15. dubna 2014 v 0:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
To subtilní lechtání úzkosti na hrudi...
(ta nálada psát a vylévat si duši, myslet na všechno, co se nestane a nestalo a především na to, co není. to otevírání a zavírání dveří někde uvnitř - a některé z nich vržou. ta touha být a nebýt zároveň. to všechno, co se odkryje, když chytíte tu drobounkou úzkost za pačesy a hledíte jí do očí, když se jí dobrovolně otvíráte, aby oživila vaše propasti, rozbořila ve vás přehrady a nechala všechno rozechvěle, nebezpečně a tísnivě plynout. a vy to cítíte, jak se vám ta podivně vzrušující a příjemná bolest rozlévá skrz celé tělo, pulzuje vám v hrudi, pak se v nárazech vydá cestou k prstům na rukou a vy ztratíte cit, pálí a chladí zároveň, řeže a přesto je to celé jemné jako sen)
jako by se všechno vytratilo
jako by žádný pocit ani nebyl

jsem fascinován mystikou jara - tím chladem a vlhkem, které resonuje s něčím, co jsem si tak dlouho neuvědomoval - s mou vlastní vlhkostí, s mým vlastním chladem. až nedávno jsem najednou věděl, že jsem chladný a vlhký. že jsem přesně to a nic moc víc.
jsem unešen mystikou přijíždějícího a odjíždějícího metra. pohybu, který se bez kontextu ztrácí.
jsem sražený na kolena cizí krásou, ač je to bez touhy, přec se ve mne chvěje podivný chtíč. chtíč po něčem, co nikdy nemohu získat, co ani nedovedu pojmenovat. chtíč, který pociťuji ke kráse, o které nedovedu mluvit.

to křehoulinké a pomíjivé šimrání po půlnoci. šimrání bez jména.
nemám otázky a nemám odpovědi
(nemám vůbec nic)

ztratil jsem se uprostřed řeky. šedé, podivně studené.

nic ve světě nezůstalo
(miluji věty, které začínají malým písmenem a nekončí tečkou)
(ztrácí něco ze své větovitosti)

vždy je vše jinak

fascinuje mě nebe před bouří, ten vzduch, co se přímo chvěje, až ho prosytí déšť a prořeží blesky. fascinuje mě ten život, to napětí, které najednou vznikne, vynoří se odnikud a pak zase najednou někam zmizí. jdu skrz to do minulosti, myslím na sebe, na matku přírodu a na to, jak jsem toužil ovládat bouři. jak jsem toužil být jedním s bouří. a pak jsem našel bouři v sobě. bouře mě ovládla.

fascinuje mě má vlastní fascinace

(uvízl jsem v hypercyklech, a cyklil bych se dál)

někdy člověk k životu nepotřebuje nic víc, než trochu bolesti. protože pak si najednou uvědomí, kolik věcí má. a že není prázdný, ale přetéká.

někdy člověku k životu stačí to subtilní lechtání úzkosti na hrudi.

Místo duchů

8. dubna 2014 v 0:02 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ztrácím se s každým papírem. Křehkost minulosti se probouzí. A to co dříve bylo skutečností, je nyní přeludem. Přeludem, který potvrzovalo těch pár nezvratných faktů. Učebnice a sešity plné poznámek, které mě pojí s bývalou školou. Ty hromady mouder i nemouder, ke kterým jsem s každým dnem od té doby, co jsem odešel, cítil víc a víc.
Jsou to jen papíry. Je to jen inkoust. Ale hluboko pod tou povrchní strukturou, pod vjemem papírovitosti a inkoustovitosti, se skrývá upřímná skutečnost. Upřímná, avšak nemilosrdně. A říká mi, že to bylo a už to není.
Můj pokoj je najednou prázdný. A já mám chuť říct, že je v něm skoro tak prázdno jako ve mně. Je to jen minulost. Je to jen škola. Je to jen domov, který už není domovem. Místo, ke kterému mě pojí jen minulost. Místo duchů.

Mimo Zem

4. dubna 2014 v 13:06 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Už to pár let bude. Ono když nežijete na zemi a nevidíte pravidelné východy a západy slunce, těžko se vám počítají dny. Natož pak týdny a měsíce. O ročních období ani nemluvím. A tím pádem neodhadnete ani roky. Vím vlastně jediné - už je to hrozně dlouho, co jsem opustil Zem.