Panta rei. Protože "do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme." A já se toho nemůžu zbavit. Nemůžu se zbavit toho dojmu řeky, který teče všude a vším a který odnáší a mění veškeré jsoucno. Nemůžu se zbavit dojmu vlatního nebytí a nemůžu se zbavit pocitu, že Hérakleitos tím vším ve skutečnosti myslel něco mnohem závažnějšího a hlubšího než to, že se věci mění, takže to jsou i nejsou tytéž věci. Že tím myslel něco mnohem paradoxnějšího. Že vše, co vidíme, nějakým způsobem je a nějakým způsobem není. Že ani my, kteří se díváme, svým způsobem nejsme. Protože jsme. Protože bytí a nebytí jsou jedním - Bohem. A Bůh je i v nás. To určitě Hérakleitos říci nechtěl, ale....
Ale my nejsme.
Nic není.
Stačí malý okamžik k tomu, aby všechno kolem nás pominulo. Říkejme tomu třeba takové krátké svižné zhoupnutí houpačky. Od dobrého dne přesně k takovéhle večerní depce, ve které se roztaví vše jsoucí a dává vyniknout paradoxnosti nejsoucího.
Chtěl jsem dnes napsat článek o tom, jak jsem v létě jezdil na třešně. Peníze mizerné, ale tak nějak silný zážitek. Něčím. Kdo ví čím... Prostě možná tím, že jedu na kole po vesnicích mého mládí, do uší mi hraje The End od Doors a já umírám a rodím se ve stejný okamžik, s každým šlápnutím do pedálů. Svět kolem mě se míhá a je to úplně jiné míhání než když jedete tramvají, autem, autobusem nebo čímkoliv. Tohle míjení je skutečné, protože cítíte vítr ve vlasech a cítíte vlastní život ve všem, všude. A pak lezete osm hodin po žebřících a trháte třešně, sem tam nějakou ochutnáte a celkově jste jich tak přežraní, že máte pocit, že když si dáte další, tak vám začnou lítat všemi otvory z těla. Jste vysoko, asi pět metrů nad zemí. Což je dost, když se bojíte výšek. Je to víc než dost, když se s vámi houpe žebřík a vy se natahujete Bůh ví kam do nebes pro větev obsypanou třešněmi, jen abyste záhy zjistili, že polovina je nezralá a druhá plesnivá. A pak zase, s vědomím téměř nulového výdělku (tři stovky za osm hodin práce není vskutku mnoho), sedíte na sedle kola, na které jste do té doby snad tři roky ani nešáhli. Šinete si to skrz vesničky, vísky a vůbec skrz všechno, co kolem vás leží. Projíždíte každou molekulou vesmíru a stáváte se vzpomínkou na ideální léto, které ve skutečnosti nebylo vůbec tak ideální, jak se mi teď jeví. Jedete a koukáte na východy slunce ráno, odpoledne pak jen doufáte, že budete brzo doma, pryč z toho vedra, pryč z tohohle světa plného zbytečné práce. A další den znovu. Vstávání v pět ráno. Další půlhodinová cesta ze Starkoče přes Bílé Podolí skrz kousek Semtěše až do sadů. Tam seskočíte z kola a jde se česat. Jde se česat, zatímco všude kolem se vznáší ten nádherný, dokonalý letní ranní vzduch. Takový, jaký vůbec nic nemůže nahradit a jaký se z té vzpomínky dá vytáhnout jen v podobě zvláštního nedefinovatelného pocitu volnosti a smutku. Vzduch, který vdechujete v tu chvíli, ale ani si ho neuvědomujete. Vdechujete ho jenom proto, abyste si po tři čtvrtě roce uvědomili, jak moc úžasný byl a jak moc vám chybí. Jako všechno, co se v minulosti zdálo neviditelné, všechno, čehož jsoucnost jsme přehlíželi a ani jsme si ji neuvědomili.
Protože třešně. Protože krása. Protože prostě proto. Všechno se to nějak stalo a už to není. A já vím, že to už nikdy nebude - nikdy to nebude takové. Ale vzpomínám si čistě a jasně na tu radost, která se mě ujala snad jen jednou či dvakrát za těch několik týdnů, které jsem tam strávil. Na radost z toho, že jedu někam. Za svým cílem. Že šlapu do šlapek, kolem hlavy mi sviští vítr, nad polem vychází nádherné slunce a mě čeká práce. Něco úžasného.
Jako kdyby mě každý den čekalo něco úžasného. Něco naprosto skvělého. Něco, co nedovedu popsat, jen teď, když se snažím pohlédnout do své tehdejší mysli, vidím tohleto. Tu ideu nějaké smysluplné práce, asi. To odhodlání jet a česat třešně. Jako kdybych tím mohl spasit svět, jako kdyby to řešilo všechny problémy, se kterými si kdy kdo setkal. Jako kdybych směl ze stromů sundavat věci, na které lidstvo dosud nedosáhlo. I když to byly jenom pitomý peckovice. Symbol komunistů, pitomá písnička "Jó třešně zrály", kterou vaše máma kdysi za mlada pouštěla na plný pecky z okna, plody, po kterých nesmíte pít mlíko, nebo se poserete. Je to prostě tak. Česal jsem třešně a pořád mám pocit, jako kdybych tím udělal světu ohromnou službu a ještě větší službu sám sobě.
A chtěl bych, aby to skutečně bylo navždy jako v té vzpomínce. Plné radosti a smysluplnosti, plné té naivní utopie, která nebyla, není a nebude. Plné všeho. Plné všeho a tím i dokonale prázdné.
Nevím, co na tom vlastně bylo tak úžasné. Snad ta únava. Ta spravedlivá únava, která je tak hrozně v kontrastu s tím mým nespravedlivě unaveným ponocováním a vůbec se vším, co dělám.
A až zavřu oči, chci znovu šlápnout do pedálů a jet. Jet po tý krásně hladký silnici mezi Podolím a Starkočí, po silnici, která se táhne uprostřed polí s obilovinami, uprostřed mlhy nad níž vychází slunce, uprostřed celého světa a celého vesmíru, uprostřed vlastní duše i celého mého života. Jako bych byl sám sebou, jako kdybych se jedinkrát v životě uskutečnil - skrz to šlapání do pedálů, skrz ten obdiv vůči krajině, skrz cestu do práce, i když to byla jen nevýdělečná letní brigáda.
Jako kdybych žil. Prostě žil.
A jako kdyby se svět děl - prostě děl.
A jako kdyby nic nemělo konec. Jako kdyby všechno koncem už bylo.