close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Trocha bezcílné kontemplace na různá témata

15. března 2014 v 0:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nojo no. Prostě takový ten povzdech. Asi nad těmi věcmi, se kterými moc nezmůžu. Nad lidskou blbostí a povrchností, které se někdy nejde vyhnout, a nad tím, že možná sám oplývám těmi vlastnostmi, které na ostatních kritizuji. Konec konců jsem to byl já, kdo rok blouznil láskou k člověku, kterého viděl jednou v životě. Byl jsem to já, kdo míval záchvaty úzkosti při pomyšlení na dokonalé rty, které kýčovitě a pateticky přirovnával (jak jinak než v jazyce francouzském) k oblakům... Tes levres sont comme des nuages. Ale tak proč ne.
Čeho si vlastně na lidech nejvíc cením? Morálky? Chytrosti?
Nemůžu si pomoci, stále si tvořím vztahy k lidem, kteří si netvoří vůbec nic ke mně. K lidem, které vídám každé ráno cestou do školy, například. Třeba k té světlovlasé, zřejmě odbarvené, paní, která mi něčím nesmírně připomínala Lauru DuSantiago z Konce světa, přestože Laura byla jistě mladší a vypadala určitě úplně jinak. Pamatuji si ten džínový kabát, který jsem si tolik zamiloval, i to, jak mě oslovila, když jsem při vystupování z autobusu upadl na ledu. Pamatuji si, jak jsem ji měl tendenci zdravit. Jak jsem ji kývnul, kdykoliv jsem ji někde potkal. Jakou radost jsem zažíval, kdykoliv šla kolem mé dřívější školy, kdykoliv procházela kolem jejích oken a já náhodou zahlédl tu známou tvář. Možná, že tahle paní, tahle Laura, mi byla bližší než lidé, kteří se tak někdy tvářili. Kteří se tak tvářili jen proto, aby dostali, co chtěli.
Kdysi (před rokem) jsem si řekl, že budu psát alespoň 14 článků měsíčně. Naposledy se mi to podařilo před rokem. Otázka je, zda má cenu psát ve chvílích, kdy nemám co psát. Odpověď je ne. Ale jiná otázka je, zda má cenu psát, když cítím nutkání psát, bez ohledu na to, zda mám či nemám co psát. Přeci jen jsem si tenhle blog založil pro sebe a právě pro ty nálady, kdy jsem potřeboval cokoliv vypsat. Kdy jsem potřeboval setrvávat v monologním dialogu.
Je to vlastně jedna z věcí, které dělám nejraději. Sezení u klávesnice, a ťukavé rozmlouvání se sebou samým. (Někdy by bylo zajímavé vidět všechno to, co jsem napsat chtěl a nenapsal, snad z důvodů jakési cenzury...)
Jsem ale vlastně čistší... Kdykoliv se vypíšu.
Někdy přijdou chvíle, kdy vám většina lidí začne připadat banda idiotů. Takové ty chvíle, kdy se opravdu divíte, jak jste se proboha mohli zrovna s tímhle člověkem tolik bavit. Takové ty chvíle, kdy vám přijde naprosto absurdní, že jste třeba strávili několik hodin denně tím, že jste s těmi lidmi rozmlouvali, byť jen virtuálně. Je občas vážně příšerné uvědomit si, jací jsme všichni občas.... Nebudu říkat co.

Těším se, až opět spatřím tu krásnou tvář, kterou jsem začal před měsícem vídat. Až opět budu smět nenápadně zírat na úžasné rysy... až se budu moci opájet variací na Letní Bouři, byť podstatně slabší. Nikdy jsem nepochopil, proč ve mně hoří taková vášeň pro lidskou krásu. Proč bývám někdy tolik posedlý krásnými lidmi. Proč nedokážu spustit oči z nádherných rysů.
Stávám se opět vězněm iluze. Opět jsem tím člověkem, co touží po někom, koho nikdy ani neosloví.

Nevadí mi to.
Nevadí mi nic. (Alespoň dnes. Dnes je čistý den.)

Znáte ten pocit, kdy byste si přáli zmizet?
A pak celý ten den vyústí v jedinou touhu: Jít spát a prostě se pořádně vyspat. Nerušeně. A s trochou štěstí mít třeba i krásné sny a probudit se až po desáté.

Je to prostě tak, že někdy mám chuť psát, přestože nemám co říct. A tak jsem se do toho dneska pustil.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama