Znáte ta rána, kdy se probudíte a říkáte si: "Proboha, co jsem to včera dělal za hovadiny?"? Čtvrteční ráno bylo přesně takové. Ne snad že by mi šlo o to, že jsem byl na někteřé lidi dost hnusný (upřímně jsem pořád přesvědčen, že milejší jsem v tu chvíli zrovna na ně být ani nemohl a že jsem měl být ještě hnusnější, na což ale nemám talent), spíš mi šlo o to, co jsem dělal. Na co jsem myslel... na koho jsem myslel. A co jsem o tom někom psal... a tak.
Upřímně řečeno, takový pocit jsem neměl už hrozně dlouho. Stávalo se mi to vždycky po těch největších Letněbouřných náladách, kdy hormony přes noc vyprchaly a já zůstal osamělý pouze s vlastním rozumem. A to není dobrá společnost. Letní Bouře jsou už ale dávno pryč, když nepočítám jejich občasné návraty v záblescích extází. (Neopakovatelných, jedinečných a neskutečně živých záblescích, dokonce tak živých, že v tu chvíli, kdy ke mně přichází, mám chuť obětovat celý svůj život jen proto, abych v nich směl setrvat o pár minut déle.) Asi si musím říct důležitou věc: Tohle není Letní Bouře.
Zamilovali jste se někdy do krásy? Myslím tím... je jedno, jaké pohlaví preferujete či zda jste asexuální, je úplně jedno, jaký máte vkus... jde tu o to, že prostě na někoho koukáte a uvědomujete si, jaká to je nádhera, jak úžasné má ten člověk rysy, jak perfektní je, a začnete po něm toužit. Ale netoužíte po jeho tělu, ani mu nezávidíte jeho krásu. Vlastně vůbec nevíte, co chcete. Jen obdivujete tu samotnou krásu a nejraději byste se do ní vpili. Nejde o inspiraci, o hluší význam, o nic. Jde o tu bezprostřední zkušenost, o ten pohled. Chcete úplně nasáknout. A toužíte, aby nositel té krásy viděl to samé ve vás.
Ale on to samé ve vás nikdy neuvidí. Protože vaše tvář není dokonalá, váš úsměv nezáří svitem měsíce v úplňku a ve vašich očích se netřpytí hvězdy. Vaše tvář je prostě běžná lidská tvář jakých jsou na světě tisíce.
Naivnost celého světa vám dojde v tu chvíli, kdy ve vás někdo vidí něco, co ve vás očividně není. Kdy si uvědomíte, jak moc něčí pohled zkresluje. V tu chvíli, kdy čelíte jasné zkušenosti toho, že si vás někdo idealizuje. Toho, že předpokládá, že jste dobří v tom, co děláte, aniž by vás to viděl dělat. A pak vám dojde, kolik asi lží to plodí. Kolik lží to plodilo. A stáváte se den ode dne zahořklejšími, omezujete svůj život na nutné slasti a strasti a nenecháváte si žádné místo pro bonus. Protože co je navíc, to bolí.
Rezignujete. Úplně na všechno. Jdete do školy, jdete ze školy. Jdete spát. Vstáváte. Nevíte, co chcete a víte, že ať už chcete cokoliv, jste v tom špatní. Uvědomíte si, že pro každou věc, kterou jste kdy chtěli dělat, existuje určitý průměr, který je mimo váš dosah.
Pro koho píšu? Možná prostě pro nikoho. Jsem jako pavouk, co sedí na stromě a plodí pavučinu. A plodí a plodí a plodí, aniž by to mělo jakýkoliv smysl, pro samotné uspokojení z plození. Ale to plození, to není nic jiného než běžná fyziologická slast. Psát je pro mě jako jíst. Když nepíšu, je mi zle. Když píšu, je mi dobře. Ale stejně jako u jídla, nebo u některých méně společensky přijatelných fyziologických potřeb, neexistuje něco jako dobře jíst nebo špatně jíst. Jde o psaní - o uspokojení potřeby. A takové psaní nemá nikdy literární hodnotu. Obdivovat se hezkému psaní, které má tento původ, to je jako obdivovat pravidelnost pavoučí pavučiny.
Mám duši pavouka?
(Už kvůli Hlaváčkovi bych se cítil dokonale, kdybych směl říci ano. Kdybych směl být tím kreténem, co se obdivuje pavoučí duši, touží z jeho pavučin uplést lano, které by mu pomohlo utéci ze žaláře a pak si uvědomí, že tenhle pavouk je jeho jediný přítel. Ale to uvědomění přijde právě ve chvíli, kdy pavouk je již zbaven vší své pavoukovitosti a nezbyde po něm nic než bezduché chitinové tělo. Sarx
Takže se vám nakonec celý život srazil na ranní emocionální kocoviny, na úvahy o vlastní smysluplnosti, na metaúvahy, na poslech příjemné hudby a sem tam na nějaký příjemný jednoduchý zážitek.
Na druhou stranu co víc bych od života chtěl? Mám skutečně asi všechno. Mám koho milovat, mám někoho, kdo mě miluje, mám dost jída a pití, můžu si každý den plodit slova za slovy a věty za větama, můžu si poslouchat kvanta nádherné hudby. Můžu dělat prakticky cokoliv, co si zamanu. A pořád mi to není dost? Co víc bych ještě mohl chtít?
A možná, že zde je právě ta zeď, do které všechno naráží - nevím. Nevím, co chci. Nevím, čím chci být. A jsem v tom neskutečně ztracený. Přestože mám ideální život, přestože netrpím žádnou skutečnou fysickou ani psychickou bolestí.
(A ráno budu mít emocionální kocovinu přesně z tohohle článku. Před spaním si přečtu Hlaváčkovu Subtilnost smutku o kretenovi a pavouku, možná u toho opět utrousím pár bezduchých pozérských slz - póza na oko před sebou samým s následným sebeironickým posměchem, to je úroveň!)
Už ve chvíli, kdy některé věci napíšete, je vám jasné, že nejsou pravdivé. A když je chcete smazat, napadne vás, že to by bylo ještě dál od pravdy než je říkat.
Smysl celého světa je jedna velká plesnivá mandarinka. A to je tajemství, ke kterému jsem dvacet jedna let spěl a dospěl jsem k němu teď. V předvečer orání řádků pro brambory u babičky.
A nebo v čemkoliv jiném. Protože je to jedno a protože je to nedokazatelné.
Protože když se dost ponoříte, tak je jedno úplně všechno. Existujete v úplně jiném světě, kde je všechno úplně jinak. Tady uvnitř, hluboko, je to prostě zmatek. Je to jako stát se celým vesmírem - mysl to prostě nepobírá.
A pak se celý ten vesmír kontrahuje na jeden jediný tik v oku, který vás už přes týden otravuje. Dokonce je to až tak protivné, že radši to oko zavíráte.
Stejně je to dost ironické. Nemůžu říct co a ani to asi říkat nechci, ale té ironii se zasmát musím. Třeba se jednou někdo v mém okolí bude jmenovat i Skácel nebo Šiktanc... Nebo Mácha... Počkat... Ne vážně, stalo se vám někdy, že byste zjistili, že k vám na školu chodí někdo jménem Hynek Mácha?
Achjo. (Univerzální povzdech pro každou situaci) Já vlastně ani nevím, proč mě všechny ty věci trápí. Proč mě trápí cokoliv. (Proč se prostě nerozplynu?) Dnes v noci nad světy... Miluju Radůzu. A chci tančit valčík nebo waltz. Ale radši valčík. A tančit ho rychle a dlouho, dokud se mi hlava nebude motat až k pozvracení. Budu tančit opilý whiskey nebo rumem, nebo vlastně čímkoliv a budu marnivý a mladý. Nic nebude mít skutečnou hodnotu, svět bude rozpitý v ethanolu a všechno co uslyším bude funění mé a mé spolutanečnice, vysmáté výkřiky, když si budeme šlapat po nohách a zvuky velkoměsta. Budu tančit na Petříně a vysměju se do obličeje každému, kdo bude divně koukat. Budu šlapat přesně a pravidelně, neustále: raz - dva - tři.
Celý svět se bude točit v tříčtvrťovém rytmu. V rytmu valčíku. Nic víc nezbyde. Jen ty kroky a výbuchy smíchu. Až nakonec padnu na zem, někam stranou odhodím vlastní zvratky a budu se jen tak dívat na nebe. Hvězdy se budou točit rychleji než já před chvílí a všechno splyne v jedno. Pro to už se žít vyplatí. (Bude léto.) A to bude všechno. Z celýho života už nezbyde nic jinýho.
Chci bejt mladej. Skutečně mladej. Jako když jsem pil s Xeninem a Joshem na Petříně. Jako to léto, během kterého ještě doznívala Letní Bouře. Prostě jako tehdy. Marnivě, zbytečně a bohémsky. Chci pít. A smát se. A být úplně normální teenager. (Jenže teen už nikdy nebudu, zbývá mi už jen ten ager.)
Budu. Prostě budu. Opilý, budu kouřit cigáro jako nejvíc hustej týpek a budu si tancovat ty svoje valčíky a srát na všechno a na všechny, na celej svět a naždýho v něm. Budu se starat jenom o tu radost z alkoholu a z vlastního tance. Ne, vážně, já už tak dlouho nebyl šťastnej a opilej, že mi je z toho až smutno. Patří to k těm nejlepším chvílím života, když máte všechno a všechny u zadku a jedete si tu svojí. Když máte rozmazaný svět a rozmazané myšlení a topíte se sami v sobě, ale jste tak plní lásky, že byste všechny a všechno hned pomilovali. Když vás nic netíží. Když o nic nejde - když svět je váš.
Budeme tančit.
Prostě tančit. A nic víc nebude.
Protože co je navíc, to bolí...