Tak si takhle procházím fotky z english for you a vzpomínám na to, jak dlouho se známe a jak je to vlastně všechno úplně neskutečný, svým způsobem. Je to už skoro sedm let od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali a myslím, že tehdy bych ani neřekl, že se v tu chvíli zrodilo něco tak úžasně krásného a trvalého. Něco, co bych nazval skutečným přátelstvím, až na to, že mám pocit, že je to ještě mnohem víc.
Chtěl bych toho tolik říct, ale nemám slova. Nevím, jaká slova zvolit, abych popsal ten pocit, jaký právě prožívám. Tu nesmírnou radost a okouzlení, co se mi rodí v srdci a pulsují celým tělem. Tehdy jsme se poznali a já si pamatuju, jak jsme si vyměnili icq a ty jsi mi potom napsala, že pinokio není gay... A jak moc to pro mě tehdy znamenalo. Jak jsme si povídali o všem možném. Občas se mi jen tak vybaví nějaký z útržků vět, které mi z těch konverzací ulpěly v paměti. Pamatuju si, jak jsme se sblížili, jak jsme se potkávali na táboře a jak jsme spolu začali chodit do čajoven.
Nezdá se ti vlastně trochu nemožné, kolik jsme toho společně prožili? Když se dívám zpět, je to nezměrný objem zážitků. Vzpomínám, jak jsem ti vykládal z karet a z run... Malé osobní zemětřesení. Vzpomínám, jak nás tolik věcí žralo a jak jsme si o tom říkali.
Kdybych si měl vybrat jednoho jediného člověka na pustý ostrov, zeptal bych se tebe, jestli by ti nevadilo tam se mnou jít. Možná, že bychom umřeli hlady nebo žízní nebo by nás ulovila divoká zvěř, ale než by se to stalo, tak bychom se aspoň skvěle bavili. S nikým jiným nezažiju tolik zábavy. Alespoň mám ten pocit.
Jsi kouzelná. Když koukám na ty fotky, dochází mi, proč jsem si tě už tehdy tolik oblíbil. Připomínám si tvé boty se smajlíkovými tkaničkami i radost, která se kolem tebe vznášela jako tvá vlastní aura. Připomínám si tvou jednoduchou, krásnou, Lenko-Láskorádovskou atmosféru.
Nelituju těch protelefonovaných tisíců, ani toho času, který jsem strávil s telefonem u ucha, zatímco jsem mluvil s tebou. A že by to dalo celkem pěknou řádku hodin, možná i dní.... a asi by nebylo ani příliš smělé tvrdit, že by to dalo dohromady přes jeden týden.
Vždycky jsi to byla ty, kdo tu byl, když mi bylo nejhůř. Když mě drtili mravenci, když mě zchvacovaly Letní Bouře, i v časech předtím, i v časech potom. Brala jsi mě v době, kdy ostatním vadily mé boty a moje mikina s jelenem. Společně jsme se sjížděli keltama, Omniou a vším možným. A spolu jsme chodili do čarodějných obchodů a pak jsme se smáli tomu, co povídala paní prodavačka jiné paní.
Postulovali jsme se jabloněmi.

Pamatuji si, kdy jsem tě prohlásil za svou zlatovlasou pistolnici i kdy jsem ti začal říkat Kopretinko. Přestože jsem ti tak řekl jen párkrát.
(Napadá mě, jak se časem zlepšovaly naše telefonické strategie - začali jsme se pravidelně střídat po hodině, pak jsem si tě dal mezi přátele a ty jsi měla kartu od vodafonu jen proto, abych ti na ni mohl volat... A pak jsem si zavedl nový tarif, abys nemusela mít tu kartu a já ti mohl volat pořád dokola.)
Jsi jedna ze dvou nejčistších lidí které znám. A musím ti co nejdřív zavolat a mluvit s tebou, protože už jsme spolu hrozně dlouho nemluvili. A musíme se konečně zase vidět! A musíme si naplánovat nějaké pravidelné cházení... a tak... :)
(To je po hrooozně dlouhé době první vědomě napsaný smajlík v mých článcích, tak si toho važ! :D (A tenhle je druhý))
Vzpomínám na naše maratonové silvestry ve Středozemi, na tvůj pokoj a na to, jak jsi mi hrála na klavír, jak jsi mi hrála i Amélii po telefonu, jak ses začala učit The Heart Asks Pleasure First.... Vzpomínám na to, jak jsme tancovali tenkrát na silvestra během našeho prvního PánPrstenovského maratonu, jak jsi poslouchala La Fee Verte a pak taky The Dog Days Are Over a předtím ještě Alive! od Omniy. To byl ten rok, kdy přišli Architekti. To byl rok, kdy jsem maturoval. A tys mě znala dlouho předtím, znala jsi mě skoro po celou dobu mého studia na gymnáziu.
Chybí mi naše chvilky u Džoudyho. Kolik jsme tam asi proseděli hodin? (Kolikrát asi padlo jméno Vilém?) Pamatuju si taky, jak jsem tě na Vyšehradu učil vnímat Matku Přírodu. A jak do toho bily zvony. Prošla jsi se mnou asi ta nejdůležitější léta mého života. Asi kdykoliv tu vzpomínám na některé své období, je to období, které jsi se mnou prožívala.
Mrzí mě, že tu pro tebe nejsem víc.
Teď jsem si vzpomněl, jak jsem ti tehdy koupil kopretinku, protože je máš prý nejraději. A taky na to, jak jsme vždycky po návštěvě čajovny u Džoudyho šli ještě do knihkupectví. A jak jsme byli superezoteričtí! Nebo jak jsme probírali, kdo by jak vypadal, kdyby byl holka, kluk, gay, lesba, transsexuál, jak by se jmenoval a podobně. Probírali jsme spolu určitě nespočet hovadin , u kterých by jiným lidem začal přecházet rozum.
Před tebou jsem nejotevřenější.
Mám tě hrozně moc rád a velmi si vážím každé chvíle, kterou jsem s tebou mohl dosud strávit. A potřeboval jsem ti to říct. Hned teď. Vážně hned teď a vážně co nejobsáhleji. A článek byl asi nejnormálnější forma, jakou se to dá někdy mezi půlnocí a druhou hodinou ranní udělat...
Díky tobě vím, co je to hluboké přátelství.
Myslím, že nikoho nemám raději než tebe (Alespoň co se týče tohohle druhu "mění rád")
... jak jsme oba poslouchali Adele... jak jsem si díky tobě oblíbil Rolling in the deep...
Jak jsme se o sebe opírali při našich malých osobních zemětřeseních...
Tak moc mi to všechno chybí.
Spousta lidí toho se mnou mnoho prožila a já s nimi. Ale s nikým jsem neprožil tolik věcí jako s tebou,
moje nejdražší zlatovlasá pistolnice.