close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Padam padam, zabouchli jsme se.

26. března 2014 v 20:07 | Grey.t |  Zážitky a události
Rozjela se tramvaj a mně se udělaly mžitky před očima, jak se okolní svět rozmázl v jednu dlouhou barevnou čmouhu. Výlohy krámků v nejrůznějších barvách, šeď chodníků, různé oblečky lidí - to všechno se slilo do jedné čáry. Opřel jsem se o sedadlo a pomyslel na to, jak kouzelné to je. Jak kouzelný je celý tenhle svět.


Jak by taky ne, když se člověk houpe závratí. Když vám v mozku vybuchne hormonová bomba jménem zabouchlost. Vždycky jsem říkal, že to umím hlídat. Že to mám pod kontrolou. Možná ne. Možná že moje kontrola se rozmázla stejně tak jako svět za okny tramvaje. Splynula s dějem, ztratila se v něm a to, co vzniklo, se dá popsat jen jako zmatek.
Protože ono je to krásné. Ono je to nádherné. Ale ně když víte, že s tím člověkem v životě nepromluvíte. A že i kdybyste s ním mluvili, nezáleží na tom, protože jste zadaní. Najednou se ptáte: "Jak se kruci může stát, že se zabouchnu do někoho dalšího?" Když víte, že svého partnera milujete... Když víte, že ho za nikoho jiného vyměnit nechcete... a přesto vás postihne takový pocit.
Postihl vás, když jste již po tolikáté koukali po očku, po dvou, a měli-li byste očí osm, tak i po osmi, na tu krásnou tvář, na krásný sestřih, na krásné oči, na krásné úplně všechno. Víte moc dobře, jak je to naivní. Že jste asi jako ten archetyp přecitlivělé dvanáctileté holky, co se zabouchává do svých šestnácti a semdnácti letých idolů, píše si jejich příjmení za jméno, šílí pokaždé ho vidí a přitom s ním nikdy nemluvila. Přitom o něm nic neví.
Nic o něm nevím. A nejspíš ani nechci vědět. Protože k čemu by mi to bylo? Vím to nejdůležitější: Nesmím. Nesmím nic chtít. Ale exploze hormonů říká něco jiného. Já prostě chci. A já si nemůžu pomoct. Moc se mi líbí ten pocit, kdy slintám při pohledu na jeho záda nebo profil nebo, když mám tu výjimečnou příležitost, i na jeho obličej přímo zepředu. Je to takové vytržení z všedního života, který nepostrádá citovou hloubku, nepostrádá ani lásku nebo krásu.
Asi jsem prostě takový. Asi bez toho nemůžu žít. Asi se potřebuju zamilovávat. (Asi odstavec plný Asi vět.) Potřebuju to, i když jsem milován, i když miluji. Protože je to krásné. Je to příjemné. Je to taková hezká připomínka Letní Bouře. Letní Bouře, která se vydestilovala a vykristalizovala v něco dokonalého. Tohle nebude ten případ. Nesmí to být ten případ. Protože jedna Letní Bouře stačí. Protože když je bouřek moc, přijdou záplavy.
Teda... jako by už nepřišly. Topím se ve vlastních hormonech. V tělesných touhách, za které bych se chvílema nejradši ukamenoval. V takovém tom... ach. Znáte to? Prostě ach? Ten pocit, kdy si vybavujete něčí tvář a v duchu vzdycháte touhou? A ani vlastně nevíte, po čem toužíte, jen víte, že sex to není a že to není ani vztah? Snad po troše pozornosti? Po troše uznání od někoho nádherného? Bůh ví...
Ví, ale nenapovídá. A já vlastně nevím, co můžu dál říct. Co můžu vůbec dělat. Protože s takovou situací se nedá dělat nic. Jasně, mohl bych si zakázat jakékoliv pohledy na tu krásnou tvářičku, mohl bych si odepřít to potěšení a dát tomu prostě čas. A věřit tomu, co mi nalhávají lidé, co mi nalhává i moje psycholožka: že imaginární láska pomine, když přijde ta reálná. Vím, že ne. Vím dokonce, že imaginární láska je nejvěčnější. Nestihnete poznat cizí neduhy a zápory, nechutné vlastnosti, které by vás přiváděly k šílenství. Máte jen ideál toho člověka, jen ten máte k dispozici. A právě díky tomu můžete do toho ideálu, do té krásné tváře, která je ale uvnitř úplně prázdná, promítnout cokoliv. Úplně cokoliv si vy zamanete. Nebo spíše co si zamane vaše nevědomí. A tak tam sedíte, shlížíte na ty ladné rysy cizí tváře - a ta tvář je cizí o to víc, že toužíte ji poznat - a říkáte si... Vlastně si nic neříkáte. Ne, vážně. Jediné co máte na mysli je: "Hlavně ať si mě nevšimne" a "Neteče mi po tváři slina?" To není moc fajn přemýšlecí stav, při kterém byste přišli s nějakým geniální řešením, ať už na vyvolání nějakého společenského kontaktu nebo na zkrocení vašich hormonů.
Samozřejmě, máte kvalitní, rok budovaný vztah (já vím, co je to rok... skoro nic, ale stejně!). Máte vše, co jste kdysi mít chtěli: Milujícího partnera, pohledného, vtipného, se kterým si máte co říct... co na tom, že nečte, nepíše a není nijak extra geniální, milujete ho a to je to hlavní. Jenže... Já vlastně nevím. Nevím, co k tomu říct. Takové věci se asi stávají. A vy si asi ťukáte na čelo, jaký jsem idiot. Že si myslím, že někoho miluju, když jsem schopný se zamilovat do hezkýho xichtíku bůhvíkoho, kdo sedí přede mnou na nějakých pár přednášek... Nebo že si myslím, že tohle je zabouchlost. Nebo kvůli něčemu úplně jinému, Bůh ví proč... Ale ono se to stalo. Je to tak.
Padam padam.
No a tak si říkám, že bych měl radši držet hubu. A že bych to sem ani neměl dávat, ale sakra proč... Protože jsem člověk? Protože mám hormony? Protože jsem ochotný si přiznat, že se se mnou děje co se se mnou děje a že jsem nevděčná svině, co si nedokáže vážit ročního nádherného (někdy spíš na zabití) vztahu a zabouchne se jako citově nevyzrálý debil?
Použiju tu nejpitomější obhajobu: To jsem prostě já. A já jsem takovej. Není v tom nevděk, jenom se mi prostě dějou tyhle věci. Někdo fetuje, někdo šikanuje spolužáky, já sedím na prdeli a zabouchávám se do hezkých lidí.
Padam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 28. června 2014 v 13:08 | Reagovat

Jedna z položek. Mého Seznamu věcí o kterých se nemluví. Nakolik člověk může kontrolovat svoje city. Nakolik by je měl kontrolovat. A kdy jim ponechat svobodu. Pořád se nemůžu rozhodnout jestli si to chci užívat nebo rozmlouvat.
Nic nevědět. A moct si myslet cokoliv, Prostě mít pocit, že tenhle člověk je jinej. Bez důkazů. Skoro se nepotkávat. A pak jet autobusem. Jen proto, že se náhle objevil. Přitom vůbec nikam nepotřebuješ. Pořád se dívá. A ty nevíš, jestli chceš udělat krok tam nebo zpátky. Opětovanej úsměv. Hned několikrát. A tobě se udělá tak slabo. Až k omdlení. A pak přijde spousty výčitek. Takhle se zadaný člověk přece nesmí chovat, ne?
Potřeba slepě a neustále se zamilovávat. A pořád si bájit v hlavě. A mučit se vnitřními rozpory. Nevědět tak docela. Po čem vlastně toužíš. Prostě jen moct na něj koukat hodiny. Rozpouštět se pod jeho pohledem. Možná ještě tak moct ho chytit za ruku. A do všech konečků prstů si zapsat tu jemnost doteku.
Taky se mi dějou takový věci. Taky jsem taková. A taky si to vyčítám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama