Noc se již blížila k ránu, když jsem upadl do jednoho ze svých nejpozoruhodnějších snů. Pocit, který mám, když se mi snové obrazy opět vynořují před očima, je nepopsatelný, mísí se v něm osamělost s bolestí, ale zároveň i s neuvěřitelnou dávkou naděje, smíření a štěstí. A když na to myslím, jímá mě dojem, že už tu dlouho nebudu. Nevím proč. A nevím, co je na tom pravdy.
Byl jsem zrovna doma, když přišla máma a začínala mě nutit, ať jedu na tábor. Nemám rád tábory. Tohle však nebyl jen tak nějaký tábor. Byl to tábor zaměřený na výuku biochemie s načím vyučujícím. Nutno poznamenat, že toho vyučujícího moc nemám v lásce. Stál padesát tisíc a jelo se do jižní Afriky. (Docela dost peněz za to, abyste seděli někde v příšerném vedru v Africe, smažili se a u toho si do hlavy nalévali znalosti z biochemie...) A já jsem protestoval, celá věc mi přišla podivná a všechno se mi zdálo úplně špatně. Nakonec jsem si vydupal svou.
Najednou jsem někudy šel. Byla to pozoruhodná krajina uprostřed Prahy, nějaký park, ale neskutečně nádherný. Tím parkem jsem procházel k Nuselskému mostu, jakoby směrem od I.P.Pavlova. Nejdříve jsem šel po prastarých kamenných terasách. Kámen, ze kterého byly postavené, byl šedý, porostlý mechy a lišejníky, a mezi jednotlivými škvírami prorůstaly různé rostliny. Všude kolem rostly bodláky, jaké má ve znaku Skotsko, a byly ohromné, vysoké a měly neskutečně velké květy. Bylo to nádherné a já měl hroznou radost. Sestupoval jsem po schodech do kaštanového hájku a vzpomněl jsem si, že o tomhle místě mi někdo kdysi vyprávěl. A pak jsem pokračoval dál.
Když jsem se vracel (netuším odkud), šel jsem po asfaltové silnici, přesně po takové té co vede vždy mezi lesy - a i tahle vedla mezi lesy. Najednou jsem měl kolo a jel jsem na něm. Uhnul jsem z hlavní cesty a pustil jsem se po polní cestě zarostlé trávou. Cestu lemovaly nejrůznější stromy, zprvu švestky a trnky obsypané šťavnatě vypadajícím ovocem, z nichž jsem ale žádné neutrhl. Jel jsem dál na kole, z kopce, ohromnou rychlostí, když se najednou porost kolem mě změnil. Rostly tam ohromné vysoké duby. Nádherné. Okouzlující. A jejich koruny byly prorostlé jinou rostlinou, jakousi obdobou jmelí, avšak poněkud estetičnější, krásnější a vznešenější. Tělo té rostliny bylo něčím hrozně lehké a éterické. A místo květů mělo tohle metamorfované jmelí, kterému jsem ve snu prostě říkal cizopasník - bez jakéhokoliv hanlivého významu, podobné padáčky jako odkvetlá pampeliška. Ty padáčky sem tam padaly dolů, padalo jich vlastně hrozně moc a bylo to tak nějak klidné. Ve chvíli, kdy jsem se dostal do této krajiny, už jsem se pohyboval mnohem pomaleji a neměl jsem kolo. Možná jsem ho někde položil do trávy. Pokračoval jsem v cestě.
Najednou zafoukal vítr. Spousta padáčků se uvolnila z korun dubů a proháněla se vzduchem všude kolem. Přede mnou se rozléhal palouk a na něm ty padáčky tančily jak malé víly nebo jak drobečky drahokamů. Bylo to nádherné a najednou jako by se veškerý čas i pohyb zastavil. Semínka se pohybovala vzduchem jakoby pomaleji, ale zároveň jsem neměl pocit, že by se něco změnilo. Bylo to tak naprosto přirozené. Možná se naopak pohybovala tak rychle, že to vypadalo, že už se nehýbou. Chvíli jsem pozoroval ten div a pak jsem vkročil na palouk. Potkal jsem tam starou paní s malý dítětem. Odněkud přicházeli a mám dojem, že jejich směrem byl potok a vrba, ale já se tamtudy nevydal. Přede mnou byla řada těch obrostlých dubů. Prohodil jsem s těmi lidmi pár slov, když jsem najednou prošel za řadu stromů přede mnou a tam byla podivná věc. Když jsem se na ni díval, ještě se mnou byla ta paní s dítětem, ale jakmile mi došlo, co to znamená, paní byla pryč. Viděl jsem před sebou stromy, které byly vrzostlé do tvaru souložících osob. Muže a ženy. Chvíli mi to přišlo trochu zvláštní, ale najednou jsem si, jakoby nic, uvědomil, že to je Adam a Eva nebo jejich symbol. A že celý ten divokraj kolem je Eden. Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem a pozoroval jsem nádhernou krajinu plnou úžasných vysokých tmavých dubů bez listí a padáčků, které se všude snášely, zbarvené neutrální nepopsatelnou barvou. Bylo to nádherné. Ale svým způsobem to byl ráj pustý a osamělý. Nikde ani živáčka, jen já uprostřed toho všeho. A tak nějak jsem tušil, že tuhle krajinu, jakmile jednou odejdu, již nikdy nenaleznu.
Kdykoliv na ten kraj pomyslím, vrací se mi ta extáze, tichá a klidná, ale silná a do jádra sahající, zároveň s tím neuchopitelným smutkem, ke kterému se mi intuitivně řadí slovo nebeský. Božská extáze, nebeský smutek. A neuvěřitelné osamění, jaké může pochopit snad jen člověk, který tam byl. Jen člověk, který viděl tu osamělost, sílu symbolů a celou tu atmosféru.
Všechno zmizelo. Všechno je pryč.
Jen ten podivný pocit zůstává. Pocit obavy (ne strachu), že se něco brzy stane. Něco fatálního. Něco jako smrt. (Celý se proměním?)
Nevím, co mě čeká. Ale byl jsem v Ráji...
Tome, to je úžasné. Nedokážu si představit, jak sis mohl toho všeho všimnout, zapamatovat si každý detail z těch stromů okolo... Ale zní to krásně. Podle mě nemusí vadit, že už se tam nevrátíš - důležité je, že jsi směl na návštěvu.... (o=0