close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

O zdravých a silných vlasech, Bohu, imaginárních láskách a vůbec všem možném

14. března 2014 v 0:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jednoho dne se člověk probudí a uvědomí si, že se mu život sakra hodně vykolejil. Problém je, když víte, kde je vlak, ale netušíte, kde by mohly být ty správné koleje. A tak skončíte u toho, že celým dnes prosvištíte, prožijete si pestrou mozaiku pocitů od trudné ranní nálady, přes tichou radost z přečtení knihy, nadšení z Boha, který je i není zároveň, přesně jak jste si mysleli, a Mikuláše Kusánského, který to tvrdil, přes záblesky v očích při pohledu na jisté krásy až po ztrátu iluzí na hodině biochemie a následnou svižnou cestu domů, uvolnění za hlasitého zpěvu Radůzy s kytarou a vlastním falešným a ve výškách nejistým hlasem a následného večerního rozjímání nad tím vším. Někdy si člověk může říct, že žít je lehké, ale dnes není ten den. Někdy si člověk může říct, že žít je krásné, ale ani to není případ dneška. Když o tom tak přemýšlím, dnešek je ve skutečnosti podivný. Podobně jako včerejšek, den předtím a další spousta již prožitých dní - a spousta dní, které budou následovat.
Když se obracíte k Bohu o pomoc, přemýšlíte, zda vlastně chcete tu pomoc, která se vám nabízí. Když se modlíte modlitbu Můj pane a můj Bože od Mikuláše z Flue, přemýšlíte, zda skutečně chcete to, co vám pomůže na cestě k Bohu. Bojím se obětí, které ta cesta může nést. Bojím se toho, co jsem již zaplatil, ač nevím, zda za tuto cestu. Bojím se toho, že se z mého života vytrácí některé věci, které mi byly téměř nade vše drahé. Pořád mi v hlavě zní drobné upozornění: už rok jsi nic nenapsal. A občas si říkám, zda to není proto, že aisthesis (ze které je odvozena estetika, ale v původním smyslu to znamená smyslové zakoušení) obsažená v psaní je daleka Bohu. Nevím, jaké se mnou má Nejvyšší úmysly - a zda vůbec nějaké. Zda mu nejsem úplně lhostejný.
Dnešní den je od rána...
Vlastně nevím jak začít. Nevím co popsat. Vše se to ve mně míchá a stlouká dohromady, poté opět rozděluje. Přijdu si jako obří alchymická káď, ve které je spousta těch kouzelných sloučenin a chemikálií, spousta látek, ze kterých může být cokoliv a nebo také vůbec nic. Dojmový guláš ve mne tvoří zmatek - a k tomu pár z něj se rodících dojmů, které po svém otci též jsou zmatené.
Byl mi tak blízký, onen Xavier z Mauriacova Beránka. Byl mi tak blízký a přesto tak vzdálený. A stále přemýšlím, zda jej Bůh skutečně chtěl tam, kam jej dovedl - a asi ano. Xavier se stal téměř světcem a před jeho láskou mám nutkání sklonit hlavu, byť je to jen smyšlenka francouzského autora. Poslední dny se téměř pravidelně modlím růženec. Snad v něm hledám cestu ven z bezcestí. Ale možná že právě bezcestí je mou cestou - cestou k Bohu, možná.
Přemýšlím o tom, co vlastně chci, ale vše je mi chvílemi tak vzdáleno - i mé chtění -, že netuším, co by to mohlo být. Chci číst? Chci psát? Chci poslouchat hudbu? A jakou? Chci spát? A spánek se jeví jako nejjednodušší a nejjasnější volba. Snad s nadějí, že ráno bude vše jasnější, chodím ulehat - a zklamání mne ráno budí. Zklamání, že nic jasnějšího se dnes nerodí, jen stejná nejasná mlha, ni temnota, ni světlo.
Napadá mě, že jsem ztracený. Ale nepřijdu si tak. nezažívám ono vzrušení člověka, jenž ztratil cestu a před kterým se rozléhá dobrodružství. Neprožívám ani paniku. Jen se nořím hlouběji a hlouběji sám do sebe, protože vnější svět mi nenabízí možnosti. Avšak čím hlouběji jsem, tím palčivěji si uvědomuji, že ani ten vnitřní není příliš výřečný, co se mého směřování týče. Ale možná že právě mlčení je odpovědí.
Seděl jsem před třetí hodinou na lavičce u Malých Albertovských schodů. Seděl jsem tam na slunečním svitu a poslouchal jsem ty tiché zvuky všude kolem. Vyčkával jsem na třetí, až bude z Vyšehradu tiše znít zvonkohra Ach synku, synku. Vzpomínám při ní na mnoho věcí. Na doby, kdy Vyšehrad pro mne býval tolik významný, že jsem jej navštěvoval snad i jednou týdně. A když zvonkohra dozněla, opět jsem zavřel oči a dalších dvacet minut jsem tiše seděl, než jsem se odhodlal sejít dolů, až do suterénu Albertova 6, čímž jsem opustil ten krásný den a ztratil jsem jeho tichou symfonii jednou pro vždy. Dole nefoukal vítr, ani nehřálo slunce. Zbylo jen čekání na další hodinu.
A pak přišlo pár pohledů na nevšímavou krásu. Pak přišla biochemie. Pak přišly chvíle po ní a pak přišel zbytek tohoto dne, který vyústil při vyslechnutí fragmentu reklamy na vlasyvyživující prostředek v nápad napsat o tom všem článek. Další zbytečný článek jako jsou ty stovky článků před ním.
Napadají mě otázky, na které nemám odpověď. A napadá mě, proč nemám tak krásné vlasy jako v té reklamě. Přemýšlím, zda jsem hezký a pak ty myšlenky zavrhuji myšlenkou, že i kdybych byl, k ničemu mi to není.
Mám ale lístek na Radůzu. Je to bod v budoucnosti, ke kterému se mohu upřít. Něco, kam mohu, alespoň trochu, směřovat.
Přemýšlím, co bych mohl v budoucnosti dělat. Neznám odpověď. Jedinou útěchou mi je, že každý den mi jistě zbyde chvilka na čtení a že každý měsíc nebo dva si dovedu našetřit na lístek na Radůzu. Že sem tam budu moct zajít s někým do čajovny. A že budu napůl sám a napůl s lidmi, tak jako vždy. Tak, jak to potřebuji, abych mohl poznávat sám sebe, abych se mohl reflektovat a přijímat. Protože potřebuji být sám, abych mohl být v sobě. Přestože samota je ožehavá a dovede pálit.
Když o tom tak přemýšlím, na světě se vlastně dějí hrozné věci. Lidské životy končí, nitě vztahů mezi lidmi se přetrhávají, potkávají nás různá neštěstí. Vše v našem okolí během našeho života chřadne. Babička mě okouzlila svým moudrem ohledně květinářství. Že celé dny pozorujete, jak květiny chřadnou. Ta radost, kterou prožíváte když vám dovezou čerstvé květy, se během pár chvil změní v marnost a smutek vyvolaný jejich chřadnutím. Pomíjivost, která nás všude provází, může být bolestná. A přesto krásná, protože díky ní je každý okamžik zázrakem. každý okamžik je něčím jedinečným a u všeho máme alespoň tu jistotu, že jednou, dříve či později, to pomine. Nejpozději naší smrtí.
Přemýšlím, zda jsem pesimistický, či zda jsem skeptický, či zda jsem prostě jen takový, jaký jsem. (Definice tautologií je nevědecká, a přestože verifikovatelná, je nicneříkající... ale někdy může říct mnohem víc než spousta logických pravd.)

Někdy je ticho milosrdnější než cokoliv, co nám může někdo říct. A možná že právě jediná cesta, která mi zbývá, je cesta k Bohu. Mám ještě mnoho co ztratit - a i toto vědomí mi velmi říká, že nic není ztraceno. Vím, co by mohl Bůh dále žádat. Vím, co bych mohl potřebovat obětovat, abych pocítil největší lásku, lásku k Bohu. Vím, že by mohl žádat lásku k člověku. Vím, že bych ji odmítl darovat, ač je pomíjivá a nejistá, ač může bolet nesmírnou bolestí. (Bože, odpusť mi.) Vím o co nechci přijít a díky tomu vím, co je mi drahé. A vím, pro co ještě mohu žít...

Vidím v naději v té pomíjivé kráse, která v záblescích přichází některé dny v týdnu. Tuším, že i zde mi Bůh ve svém milosrdenství nadělil jistou pomoc. Jisté oživení, které by mohlo rozdmýchat zkomírající plameny a přivést mě opět k určitým formám sebeexprese. A nesmírná vděčnost má nejde popsat slovy, stejně tak ani nesmírná obava má, že ani tento měch nebude stačit. Občas mám pocit, jako by má mysl vystavěla zdi, za kterými se schovává. Jako by nedovolila dále tvořit cokoliv. Snad je to množstvím událostí za poslední rok, snad je to těžkostmi, které mé srdce stále nese a kterých se zbavit, Bohu žel, nemůže? Snad je to bez odpovědi...

Jsem tak malý v tak ohromném světě. Vím, že antropos ho mikros kosmos... ale to ještě neznamená, že se v tomto velkém světě neztratí. Nacházím jisté utěšení v modlitbách a v rozjímání o Bohu - ale na jak dlouho? Jak dlouho to bude trvat, než mne zas víra opustí, než se zachvěje a zlomí na chvíli?
Rád bych někdy něco dokázal... Ale pak si říkám... není největší výkon člověka býti člověkem dobrým? Zdalipak potřebuji i něco víc k tomu, aby můj život byl plný a krásný, než býti dobrým? Možná že to, čeho si nejvíce vážím na druhých, mohl bych začít oceňovat i u sebe. Ale může člověk sám sebe vůbec považovat za dobrého, když zná tolik svých myšlenek, které jsou s dobrem ve sváru?
Potkává mne opakovaně jistá úzkost ze světa, ve kterém žiji. Jistá úzkost z toho, že jsem to právě já, kým jsem. Jistý strach, neurčitý a děsivý, provázející některé mé nádechy, podle toho, jak si zrovna usmyslí. Strach z toho, že již nejsem co jsem býval. Že již nejsem tak dobrý. Že již nejsem tak schopný. Ale nakonec, když se na sebe vlastně takhle podívám, mám se celkem rád. Rozhodně bych mohl být mnohem horším člověkem. Rozhodně bych mohl být mnohem hlupějším člověkem. A rozhodně bych mohl věřit ještě méně než věřím. Nyní věřím alespoň tolik, abych se mohl modlit o více víry. Jsem rád, že jsem došel, kam jsem došel. I když nevím, kde to je, a nevím, kudy dál.

Vím, že jsi tu všude kolem mne, ty který jsi Neomezený. A spolehám na tvou dobrotu. Spolehám na tvou vševědocnoust i na tvé milosrdenství. Veď mě.

Modlete se prosím se mnou, věříte-li alespoň tolik, abyste s vírou přečeti následující slova Mikuláše z Flue:

Můj Pane a můj Bože,
vezmi ode mne všechno,
co mi brání na cestě k Tobě!
Můj Pane a můj Bože,
dej mi všechno,
co mi pomáhá na cestě k Tobě!
Můj Pane a můj Bože,
vezmi mne mně samotnému,
a dej mne Tobě do vlastnictví!
Amen.

A teď, ať mne čeká co mě čekat má. A ať má víra, naděje a láska převládne nad tím strachem, který se každou chvílí rodí v mém srdci. Ať mám sílu důvěřovat - nejen Bohu, ale i životu, budoucnosti a sám sobě. Ať mám sílu pokračovat ve své cestě a ať mám ostrý zrak, který mne navede vždy správným směrem.
Je tolik krás v lidském životě a tak málo zraku, který by je viděl. Je tolik krás pro které může vzplanout lidské srdce - a já dnes malinko zahořel pro jednu z nich. A malinko - ač nedovoleně - jsem zatoužil přiblížit se tomu tělu, jenž krásu nosí a pocítit i zájem oné duše, obývající ten chrám, o mou osobu.
Možná, že toužím po jediném: po hloubce, která se rozprostírá tak hluboko, že již není vidět noc, ani den, že uši slyší jen nekonečné ticho, které nikdy nebylo a nikdy nebude zvukem a má mysl tam nemůže vidět již nic jiného než Boha. Po hloubce, která vede za hranice lidského života. (Snad jako bych byl vždy ve svém životě částečně spojen se smrtí. Snad jako kdybych nikdy nebyl plně oddán životu čistě živému. Snad jako kdyby si věčnost brala část ze mě a já část z ní, přestože již toho, co je nekonečné, nedovedu dosáhnout bez nesmírného úsilí a bez nesmírné víry. Snad jako kdybych chvíleni ani nežil, jako bych se oddával jisté formě nebytí.)

Možná, že má cesta nevede po světských cestách. Možná že zde již nemám dosáhnout žádných úspěchů. Možná, že má cesta vede do hlubin. K srdci a k Bohu a k Dobru.

Možná... a možná také ne. A strach, který mne souží, je mi i životodárnou šťávou, neb udržuje život živým a připomíná mi, že každou volbu činím s plnou zodpovědností.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Apostrof Apostrof | 14. března 2014 v 10:23 | Reagovat

Jednou to pooomineee...
nejsi ani pesimista, ani optimista, nýbrž sálá z toho čistý realismus, bez obalu, jen prostá kamenná deska.
Modlitbu jsem tedy přečetla, ačkoli se s ní neztotožňuji, pomodlím se za tebe.
"Když nenajdeš cestu ty, nenajde ji nikdo."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama