close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Life is a velvet crowbar

19. března 2014 v 2:05 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pitomej den. Ráno začínající hysterickým křikem a hledáním indexu. Celá scénka končí zvoláním, ve kterém se mísí vztek se zoufalstvím a řev s jekotem: "Já se z tebe snad poseru? Žít s tebou je normálně peklo! A nejhorší na tom všem je, že jsi já!". Nezávidím svým sousedům, na druhou stranu možná mají díky mě postaráno o zábavu. A já taky. Index ležel přesně tam, kde ležet měl, akorát kdovíproč přikrytý malým polštářkem, který dříve patřil nějakému mému plyšákovi a nyní mu již nepatří. Ten polštářek je velký prakticky stejně jako index, ale přikrýval ho úplně přesně. Pak útěk na tramvaj, příchod do školy a zjištění, že celá snaha o získání zápočtu byla opět marná - docent odjel do zahraničí. Opět, přestože jsem byl pozvaný na jedenáctou.
Šílený den. Depka během dne. Naprosté snížení produktivity. Touha psát. Něco. Pár nápadů. Úžasný sen o cestě kamsi, dědictví a spoustě dalších věcí. Poslech Lany... A pak komentář mámy, že podle recenzí by čekala bombu a thle je nuda.

Ale na tom vlastně nezáleží. Na čem záleží? Poslední dny jsem přesvědčený, že na přátelství. Že jediné, o co skutečně jde, je být s lidmi, které máte rádi a věnovat právě jim kolik času jen můžeme. Jenže někdy to jde těžko, když jim píšete a oni nic.

Někdy jde všechno těžko a nic se nedaří tak jak bychom chtěli. Takže je asi na čase se smířit s tím, že už si nikdy nezahraju The Path, protože můj počítač tomu prostě není nakloněn. A prostě se vypne. A prostě hotovo.

A já jsem nesmírně unavený, i když jsem prospal skoro dvě hodiny během dne. Všechno je na houby. Mám mizernou náladu a potřebuju psát. Protože jsem grafoman nebo Bůhvíco. Dnes jsem se nemodlil, i když bych mohl. Ale nemám náladu. Nemám na to myšlenky.

Is it wrong? Is it wrong? If it's wrong I don't wanna be right.

A tak to prostě je. Když vám někdo líčí něco amorálního a vy si uvědomíte, že i ta největší kurva se zachovala vlastně líp než vy. Když máte chuť někoho počastovat vulgárním názvem pro penis. Vlastně nevím, proč některým lidem dávám ještě šanci a proč pro ně mám takovou slabost. Pro špatné lidi. A ty dobré - ty nejlepší - soudím naopak přísně a cítím k nim odstup. Nesamozřejmost. Něco, co neumím přesně pojmenovat, ale co se projevuje tak, že blízkost je vydřená. Že ta blízkost je velká, ale není automatická. Na rozdíl od těch lidí, které si pustím k tělu po pár dnech a pak toho vždycky lituji, protože si nepřezuli boty a já mám doma našlapáno. Jenže to nejsou skrvny, které byste vzali Vanishem, Savem, Domestosem nebo já nevím čím. Tohle jsou skvrny, které ve vás zůstanou navždy. Leda byste snad vyměnili koberec, ale co ten zastupuje v téhle metafoře, to ví snad jen Bůh. Řekl bych, že v ní ani nemá co dělat a nebo že ty skvrny se prosákly spíš až do betonového základu podlahy.
Life is a velvet crowbar
Život je hedvábný sochor (protože sametový sochor vůbec nezní tak hustě)

Každý máme slabé chvilky. někdo jich má víc a někdo jich má míň.

A já jsem rád, že to sem píšu. Protože jenom to, že mám blog sám o sobě mi umožňuje ho udržovat v chodu a zároveň udržovat v chodu sám sebe. Protože když už mám všeho akorát tak po krk, tak se prostě zahrabu sem a píšu. Píšu prostě něco. A pak se cítím, i když je to asi divný, trochu líp. Takže si tu vypisuju depky nebo zlosti a je to.

(měl jsem založený tajný blog, na který jsem psal sprosté články když jsem byl nasraný... protože sem se to nehodilo a nehodí)

Put your lips together and blow

Protože prostě proto. Občas si říkám, že když nic nedokážu, že když se nic nestane, že když budu žít mizerný život s mizernou prací, pořád budu mít věci, které mě baví. Pořád budu moci poslouchat hudbu, modlit se k Bohu, chodit ven s přáteli, sem tam si sesmolit třeba nějakou blbost, pokud se mi vrátí schopnost psát... Tahle představa mě občas drží nad vodou. Zvlášť když prostě nevím. Když nevím, co dál.
A já nevím co dál.
(Bůh ví.)

You're like crack to me... a teď abstinju. A svým způsobem mi je líp. Líp, protože můžu být sám. Chvíli. Možná, že svět se opět mění.

Mám chuť se vzdát. Vzdát se všemu a nechat se unášet čímkoliv, co mě bude nést. A když mě nic neponese, tak prostě budu nekonečně stagnovat či klesat nebo třeba setrvávat v pohybu rovnoměrném přímočarém. Ale co to znamená vzdát se všemu? Nic pro nic nedělat a doufat, že všechno nějak dopadne? No... nějak určitě, tak už to v našem světě chodí, že věci nějak dopadají, stejně jako padající věci dopadají na zem. Nějak. Ono to prostě vždycky nějak skončí.

Věci se nějak dějí. A my se nějak chováme. A všechno se nějak sesmolí.
A to by mě mělo uklidnit. A i když to vůbec uklidňující není, vlastně mě to i uklidnilo. Když neudělám zkoušku z matiky, bude neudělaná. Když neudělám test z mimiker, bude neudělaný. Když mě vyhodí ze školy, budu vyhozený. Což je sice selhání, ale vzhledem k tomu, že tu školu nakonec víceméně dělám jen abych nějakou školu měl, tak to není taky nijak hrozné.

Všechno se nějak stane.

Takže se prostě položíme na záda, zavřem oči a půjdem spát. Protože nám stejně nic jinýho nezbejvá. Jsme prostě už unavený. A nic víc. A nic míň. A nic.
(Časy byly jiný.)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama