23. března 2014 v 21:27 | Grey.t
|
Rád bych se vám představil. Já jsem Lapač snů. Ten skutečný Lapač snů. Pocházím z rodu s dlouhou, neskutečně dlouho tradicí. Tradicí, která se zrodila v době, kdy se zrodil i první lidský sen. Jako Lapač snů znám nevědomí lépe než kdokoliv jiný, troufám si říci, že lépe než Freud či Jung, lépe než hlubinný terapeut, který se setkává s lidskými sny dennodenně. My totiž do lidského nevědomí vstupujeme a pomáháme mu sny tvořit. Taková práce, to není nic snadného. Není to jako psát příběh, kreslit obraz či točit film. Možná, že je to trochu podobné komponování skladby. Musíme umět dva různé jazyky. Jazyky natolik odlišné, že jsou jeden do druhého téměř nepřeložitelné. Vědomí totiž vnímá svět úplně jinak než nevědomí. V nevědomí existují vztahy, příčiny, souvislosti a skutečnosti, o jakých nemá vědomí ani zdání. Dát do kontaktu tyto dvě složky stojí ohromné úsilí, vyžaduje to nesmírnou znalost obou jazyků, obou vnímání světa.
Už určitě chápete, proč je zapotřebí nás, Lapačů snů. Přestože téměř všemohoucí nevědomí umí dávat vědomí zprávy, jedná se často o zprávy nejednoznačné, nesrozumitelné. My pomáháme při překladu. Nevědomí uchopujeme, vybíráme z něj potřebné zprávy, učíme ho, jak opět komunikovat s vědomím srozumitelněji. Každý z nás je jiné povahy, proto každý z nás přistupuje k nevědomí trochu jinak. Mou specialitou jsou divného charakteru, které se zdají nesrozumitelné, absurdní, mají však dlouhodobý dopad na vědomí. Pokud se vám nějaký sen neustále připomíná, vynořuje z paměti, hlodá vám v hlavě a vzbuzuje ve vás nutkavý hluboký pocit, pak se jedná pravděpodobně o mou práci. Jen málokdo umí vytvořit tak dlouhodobě působivé sny.
Dnešním dnem mě čeká již třetí mysl. První dvě mysli byly nádherné. Patřily lidem, kteří žijí spořádaný život a jejich jedinou potřebou je seberozvoj a lepší kontakt s tím, co ukryli do nevědomí. V takových myslích přebývám rád. Svůj dnes vytvořený sen považuji za malé mistrovské dílo. Jen si to představte: Umírající babička zavolá na syna - snícího - a ten přijde k její loži. Ona se dlouho směje a její smích mění podoby, zabere téměř celý sen a nakonec skončí ve chvíli, kdy se babička zakousne snícímu do krku. V tu chvíli snící vrazí babičce nůž do srdce. Představte si, že se to zdá vám! Nevzpomínali byste na ten sen ještě pár dalších dní? Na to, jak jste zavraždili svou milovanou babičku? Na to, jak vás ta dobrotivá duše zlostně kousla do krku? Na to, jak se děsivě smála?
Má příští mysl patřila mladé dívce. Napil jsem se vody ze sklenice a uvelebil jsem se ve svém houpacím křesle, abych se dostal do správného rozpoložení. Zavřel jsem oči a vyvlékl jsem se ze svého těla, přeplul prostorem a objevil se u vstupu do Nevědomí té dívky. Poklekl jsem a pomalu jsem se vpíjel do její mysli, objevoval jsem říši, kterou budu muset projít. Už při vstupu mnou projel zvláštní pocit. Byla to jedna z těch myslí, se kterými nerad pracuji. Mysl uvězněná ve vlastním zoufalství. Tehdy jsem však netušil, jak moc jiná tato mysl bude a jaké nebezpečí v ní okusím.
Když jsem vstoupil, šel jsem po chodníku. Všude visely pavučiny, nikde žádné slunce. Byl to bezpochyby jeden z nejpochmurnějších obrazů, jaké jsem viděl. Přesně to byl důvod, proč jsem se depresivním myslím nejraději vyhýbal.
Ne snad, že by nevědomí vypadalo jako krajina a vzkazy, které nechává vědomí že by měly nějakou takto konkrétní podobu, je to jen nesnazší a nejvýstižnější způsob jak celou situaci zachytit. Ve skutečnosti jsem nebyl v žádném království a neprocházel žádnou krajinou, bylo to spíš jako být vržen do ohromné míchačky, ve které se všechno nezřízeně, nepředvídatelně točí a míchá, spojuje a rozděluje. V té míchačce byl jen jeden pevný bod - Jádro.
Procházel jsem pochmurnými krajinami dlouhé hodiny a snažil se je pochopit. Vpíjel jsem se do nálady, která celým královstvím nevědomí cloumala a po tvářích mi tekly slzy. Mým prvním úkolem bylo najít Hranici. To je místo, kde se nevědomí setkává s vědomím a kde je tím pádem nejvíce potřeba vhodný překladatel, který umí jazyk nevědomí přeložit tak, aby se za minima ztrát stal srozumitelným pro vědomí. Hranice je v jistém smyslu nejpodstatnější pro to, jakým způsobem je naše vědomí v kontaktu s nevědomím. Lidé s tenkou Hranicí trpí přehršlem nevědomých a nesrozumitelných promluv, díky čemuž umí lépe zacházet s fantazií, jejich vnímání světa je ale do jisté míry narušeno. Proti tomu lidé s příliš silnou hranicí mají potíže vůbec cokoliv ze svého nevědomí spatřit, čímž se jejich život může stát plošší. Nevědomí samo dobře ví, jak tenká by měla být Hranice, ale jsme to právě my, kdo k Hranici jde, pokusí se skrze ni pochopit kontakt Vědomí a Nevědomí, který je pro každého jedinečný a poté pomůže lepšímu překládání řeči nevědomí do řeči, kterou je schopné pochopit vědomí. Tvoříme vlastně něco na způsob esperanta, akorát že je pro každého jiné. Hranice dívky, v jejíž mysli jsem byl, byla nesmírně tenká. V životě jsem nezažil tak tenkou Hranici. Byla jako průhledná blanka, jako tenké sklo, nebo spíš jako stěna mýdlové bubliny. Všude kolem jsem viděl, jak nezřízeně se vrhá nevědomí do vědomí. Napravo ode mě šel pohřební průvod, nalevo foukal do vědomí ledový vítr. První co mě napadlo při spatření dívčiny Hranice bylo, že musí být posílena. Za každou cenu. Vzpomněl jsem si na to, co mi můj strýc vyprávěl o myslích schizofreniků. Na ně byl můj strýček specialista. Schizofrenici nemají téměř žádnou Hranici. Jejich nevědomí a vědomí se volně mísí, asi jako mořská voda s pískem na pláži, jejíž břehy omývá. Popisoval, jak opatrně se musí přibližovat k Hranici, aby nebyl spatřen vědomím. Když si naši přítomnost člověk uvědomí, může to být fatální. Drtivá většina našeho umění vlastně ani tak nespočívá v pochopení nevědomí člověka - to je nám tak nějak dáno do vínku už když se narodíme. Umění je až pochopit lidské vědomí, přečíst ho, ale zůstat nepovšimnutý. U lidí s normální nebo příliš silnou Hranicí to není problém, stačí se spojit s Hranicí a pochopit ji. Vše se komplikuje, jak tenkost Hranice stoupá - a hned jsem věděl, že tenhle případ nebude žádná hračka.
Opatrně jsem se pokusil splynout s Hranicí, ale jakmile jsem se jí dotkl, ucukla a nevědomí kolem mě se nespokojeně zachvělo. "Musím být opatrnější," pomyslel jsem si. Tušil jsem, že když mě vědomí zpozoruje, začne se vše kolem mě měnit. Změna vědomí, které na mě bude reagovat, se přenese i do nevědomí a to obnáší spoustu komplikací. Už ve chvíli, kdy Hranice ucukla jsem začínal pociťovat nevoli nevědomí k mému pobytu. Musel jsem jednat rychle. Ještě několikrát jsem se pokusil splynout s hranicí a pochopit její strukturu, ale reakce byla pokaždé stejná, při posledním pokusu mě dokonce odstrčila a nevědomí se pokroutilo o to silněji
Když nemůžeme navázat kontakt s Hranicí - a tohle jsem já zažíval poprvé - musíme se vydat k Jádru. Začal jsem se tedy stahovat a ustupoval jsem zpět. Cestování v nevědomí není nikdy moc složité. Vždy před vstupem si každý Lapač snů nejdříve nevědomí prohlédne, nasaje jeho strukturu a pochopí vazby, které v něm panují. Příčiny, které v nevědomí panují - a věřte, že je jich neskutečně mnoho, dokonce tolik, že vám ani znalost Aristotelovy Metafyziky nepomůže - , jsou pro nás jako dálnice, po kterých prosvištíme k našemu cíli. A jak se dá vytušit, všechny cesty a všechny příčiny se nějakým způsobem váží na Jádro. K pohybu stačí jediné: uchopit nejbližší obsah, dosáhnout jeho příčiny a nechat se unášet chaotickou kauzalitou až k prvotní příčině, k něčemu, na co asi nejvíce sedí Jungův pojem Bytostné Já. Jakmile jsem se však pokusil dosáhnout na příčinu nejbližšího obsahu, došlo mi, že nevědomí se změnilo v Labyrint. Struktura, kterou jsem při vstupu do dívčiny mysli nasál, už zde nepanovala. Nyní jsem byl i já vržený do té podivuhodné míchačky. Muselo se to stát ve chvíli, kdy jsem naposledy kontaktoval hranici, napadlo mě. V tu chvíli ale nešlo o příčinu. Došlo mi, že mým hlavním úkolem teď už není pomoci nevědomí s uspořádáním témat a s jejich lepším přeložením do jazyku vědomí. Je jím najít cestu ven. Nebo do Jádra. Cesta z Labyrintu nevědomí se totiž nejlépe hledá přímo z jeho středu, kde se dá opět nahlédnout struktura. Až nyní jsem si uvědomil, že skrz nevědomí pulsuje nepřátelskost vůči mým zásahům.
Jediná možnost byla jít naslepo. Tušil jsem, kde by měl být střed, ale pohyb skrz síť spojů nevědomí bude nesmírně náročný teď, když netuším nic o její struktuře. I když vyberu správný směr, budu se brzy muset rozhodnout, kudy půjdu dál. Vyznat se ve struktuře chaosu, aniž byste ji znali, je neskutečně náročné. Abych vám to přiblížil: zkuste si představit, že rozsypete na zemi misku plnou černých korálků, ve které je i jeden tmavomodrý. Hned potom, co se miska rozsype se vy změníte v mravence a ve spleti korálků musíte najít ten jediný odlišný. Asi tak je to s orientací v nevědomí, které neznáte. Vůbec netušíte, kam máte vyrazit, ani na co narazíte, když tam půjdete. Za každým rohem se může skrývat nečekaný obsah, překážka, skrz níž musíte projít. Když se změní struktura nevědomí, je to jako byste se smrskli. Najednou nevíte vůbec nic, nemůžete pozorovat celek a již nad ním nejste dozorčí, ale stáváte se obětí jeho vlastních pohnutek. Jak jsem si všechno tohle uvědomoval, napadlo mě, že už vlastně nemám vůbec šanci dostat se ven. Že tu můžu zůstat na věky věků - což s přihlédnutím k tomu, jak nekonečné může být nevědomí, je opravdu celá věčnost. V tu chvíli se dostala do střetu má optimistická povaha s beznadějností situace. Vždy jsem věřil, že každá situace má nějaký smysl a že se vše v dobré obrátí. Realistický pohled na věc mi ale říkal, že naděje na nalezení východu je mizivá.
S hořkou myšlenkou, že úvahy a sebereflexe mi cestu ven nenajdou, jsem se vydal na cestu k prvnímu uzlu sítě. Když se pohybujete po nevědomí, je asi nejlepší si ho představovat jako soubor uzlů, což jsou jednotlivé prožitky, myšlenky, události a fantazie, které jsou propojené nejrůznějšími příčinami a vztahy. Do uzlu, který jsem si zvolil za výchozí bod, vedly tři příčiny. Z nich jsem si vybral tu nejsilnější. Přes sílu jejího působení byl její obsah ve skutečnosti malý, což bylo dobré znamení. U příčin, jako je úmrtí blízkého, znásilnění, ochrnutí či těžká nemoc očekáváte, že budou silné, ale když je silnou příčinou včerejší déšť, je to poněkud neobvyklé. Silné působení malých impulsů často způsobuje právě jejich blízký kontakt s Jádrem. Jednoduše řečeno - každý jsme nějaký a každý máme nějaké své tajné radosti, běžné situace, které na nás působí nesmírně silným dojmem. Příčina, po jejíž stopě jsem se vydal já, byla sledování řeky. Přišlo mi to tak typické pro depresivní dívku s tenkou Hranicí, že jsem tušil, že právě tahle cesta k Jádru bude nejlepší.
Že musím být na pozoru jsem si uvědomil příliš pozdě. Když si znepřátelíte nevědomí, ve kterém jste, je celkem jasné, kdo má převahu. Jste závislí na jeho strukturách, jeho cestách. A nevědomí to moc dobře ví a chce-li vás potrestat, hezky zamotá cestami. Tahle typická cesta byla past. To mi došlo ve chvíli, kdy se na mě začaly sypat střepy. Samozřejmě, že ne skutečně. Ale když splýváte s nevědomím, což je prakticky jediná metoda jak do něj vstoupit, stáváte se součástí jistého příběhu, součástí jeho obrazů, které jsou ve chvíli, kdy jste duší bez těla, nesmírně působivé. Tím myslím, že jste schopni pociťovat bolest. Velmi intenzivně, jak už to u padajících střepů bývá. To, co prožíváte v nevědomí, je však intenzivnější díky tomu, že se k vaší bolesti přidá bolest osoby, do které jste vstoupili. Ať už tato dívka někdy něco takového zažila, či se jednalo jen o symbolické vyjádření čehokoliv, měla s tím slečna spojené ohromné utrpení. Když jsem rozdýchal bolest, která byla ukrytá v tomto koutku její duše, pokusil jsem se posunout dál. Mým úkolem nebylo přejímat cizí traumata, prožitky a potlačené emoce, ani jím nebylo ulevit lidem od bolesti. Když mě nevědomí s něčím spojilo, nezbylo mi, než to nechat uplynout, nic víc jsem ani dělat nemohl - dokonce nesměl. S bolestí jsem se setkal vícekrát, někdy bylo dokonce nutné ji prožít, abych mohl pracovat s nevědomím. Jak lépe poznáte člověka než skrz jeho bolesti? Rozhodnout se pro návrat a pro zvolení jiné cesty již nemělo smysl. S každým mým pohybem se nevědomí dívky měnilo a místo, které bylo ještě před chvílí bezpečné mohlo nyní být plné nočních můr. Musel jsem pečlivě zvážit každý krok. Přeci jen máme každý nějakou mez, přes kterou už bolest dál snášet nedokážeme, a já jsem nehodlal riskovat, že ta mez bude překročena.
Předvídat chování něčeho tak složitého jako je nevědomí je ohromná výzva i pro největší myslitele. Kdyby se tu sešli Einstein, Kant, da Vinci a Nietzsche (ne, není to vtip), možná by společně dokázali vymyslet můj příští krok. Ani jeden z nich tu však nebyl - a co vám je platné, že jste četli Kritiku čistého rozumu, když jste ztracení v cizím nevědomí a na příštím kroku můžete třeba hodinu hořet? Rozhodl jsem se tedy intuitivně. Bylo to proti srsti mé rozvážné povaze, ale rozvaha zde nebyla o nic efektivnější. Vykročil jsem po slabší z příčin, které odsud vedly. Tato se týkala nedávno přečtené knihy. Havran a jiné básně od Poea. Opět něco nesmírně typického pro mladou depresivní dívku. Nadechl jsem se, chopil jsem se souvislostí a když jsem došel do dalšího uzlu, mohl jsem si prohlédnout dívčiny vzpomínky na kamaráda, který se odstěhoval. Nevědomí mě tu nenapadlo a nějakou dobu jsem postupoval dál v klidu. S každým prošlým uzlem jsem měl pocit, že je mi dívka bližší a bližší. Jak jsem poznával její osobnost a jak se mi přibližovaly její prožitky, začínal jsem chápat, proč se cítí jak se cítí. Zároveň jsem věděl, že to, co jsem spatřil, je jen infinitesimální zlomeček jejího života. Jako Lapač snů si uvědomíte jednu věc - každý z nás je hluboký a každý z nás má moc dobrý důvod pro to, jak se chová. A především, každý z nás je individuální. Extrémně odlišný od všech ostatních. Na povrchu jsme možná podobní, tělesnou konstitucí také, ale to, co si neseme uvnitř, je vždy neskutečně jiné. Možná si říkáte, že člověk toho zase tolik nemůže zažít, ale když vezmete v potaz množstvím malých i velkých zážitků a pak také všechny možné vazby mezi nimi, napadne vás, že je téměř zázrak, že si vůbec navzájem rozumíme.
Po nějakých dvaceti uzlech jsem si uvědomil, že nevědomí se trochu zklidnilo. Nevěděl jsem, zda je to pověstné ticho před bouří, nebo jestli už si zvyklo na mou přítomnost. Každopádně jsem si oddechl. Ze zážitků ostatních Lapačů jsem tušil, že nevědomí dokáže člověka pořádně potrápit, pokud chce. V tuto chvíli jsem byl v uzlu, který obsahoval jeden z mála krásných zážitků. Pocítil jsem chuť právě tenhle střípek jejího nevědomí zabalit do snu a udělat její den aspoň o trochu krásnější. Porušení záměrů nevědomí by ale vedlo k mnohem horším věcem, než jsou padající střepy. Stejně jako má Lapač spoustu možností jak ovlivňovat a měnit nevědomí, má i nevědomí spoustu způsobů, jakými může působit na Lapače. A některé z nich nejsou vůbec pěkné.
Rozhodl jsem se zariskovat. Pokud mi nevědomí nezačalo věřit, bylo určitě jeho záměrem uchlácholit mě a pak předvídat, že se vydám po nejsilnější příčině k Jádru. Mohl jsem si tedy vybrat slabší příčinu a ještě nějakou chvíli obcházet po dívčině nevědomí, nebo zkusit přímou cestu či alespoň to, co jsem za ni považoval. Nejsilnější příčina zde byla návštěva nějaké cizí země, pravděpodobně Kambodže. Když jsem prošel po příčině k dalšímu uzlu, připravil jsem se na nějakou reakci. Jako Lapač snů se automaticky naučíte tvořit si určité obranné mechanismy proti bolesti. Většinou se tyto mechanismy dějí na úkor kontaktu s celkovou strukturou nevědomí, ale protože já byl již plně pohlcený, neměl jsem co ztratit. Žádná rána však nepřišla. Dobře jsem si uzel pohlédl. Na první pohled se zdál prázdný, ale když jsem si ho prohlédl pořádně, všiml jsem si hvězd nade mnou. Byl to nádherný a poetický pohled. Čím hlouběji jsem do nevědomí dívky sestupoval, tím klidnější a krásnější to bylo. Člověk by čekal, že hluboko v nevědomí budou sílit bolestivé prožitky, místo toho jsem ale procházel krajinou, která by se dala popsat jako melancholicky nádherná. Tušil jsem, že Jádro již nebude daleko. Sám jsem ale u Jádra nikdy nebyl, netušil jsem tedy, jak přesně ho poznám. Říkalo se však, že až ho najdu, poznám to.
Prošel jsem dalšími pěti uzly, když jsem si všiml, že atmosféra se opět mění. Byl jsem si jistý, že se blížím ke středu Labyrintu, ale něco bylo jinak. Než jsem se stihl rozkoukat, vrhly se na mě ječivé a uřvané hlasy. "Jsi k ničemu!" "Proč nikdy nic nedokážeš udělat správně?" "Jak může bejt někdo tak blbej!". Zprvu to vypadalo, že hlasy vychází odnikud, postupem času se však ze tmy kolem začaly vynořovat hlavy, které je vydávaly. Některé z nich mi byly povědomé z dívčiných vzpomínek. Byly to útržky hádek, jízlivých poznámek a kritiky. Byly to takové ty věty, které řekneme a ještě než vydáme poslední hlásku nám je jasné, že jsme si to měli nechat pro sebe. Ten druh vět, na které se nezapomíná. Právě to bylo téměř nejhlouběji v dívčině mysli. Doufal jsem, že jekot brzy přestane, ale tyhle do hloubky sahající rány měly téměř nevyčerpatelnou energii. Neznal jsem sice prvotní příčinu dívčiny trudomyslnosti, ale jestli se na ní mělo něco neodmyslitelný a klíčový dopad, byly to právě tyhle hlasy. Hlasy blízkých kritizující dívku, její život a její přínosnost. V kontextu běžné rozmluvy člověk takové poznámky kolikrát přehlédne, ale teď, v koncentrované podobě, si člověk říkal jediné: "Jaký netvor proboha může něco tak hrozného člověku říct?" Fakt byl ten, že takové věty říkáme neskutečně často. Začalo mi docházet, že kvůli dívčině tenké Hranici mohou tyhle hlasy vcházet do jejího vědomí kdykoliv se jim zachce a ničit jí tak pohled na sebe i na svět. Nevědomí, které kdysi možná bylo krásné, kvetoucí a plné života, bledlo, tmavlo a chřadlo vlivem těchto do hloubi zařezaných vět. Těžko říct, zda to byla jediná příčina, pravděpodobně tu hrálo roli více věcí.
Z přemýšlení o dívce jsem se v tu chvíli ale rychle oklepal. Jedna hlava - hlava dívčiny matky - se na mě s křikem vrhla a její ústa se rozevřela do démonických rozměrů. Místo lidských zubů jí čněly tesáky šelmy, nebezpečně ostré a nedivil bych se, kdyby byly i napuštěné jedem. Tvář nabyla téměř hadích rysů a stejně tak se změnily i ostatní hlavy. V tu chvíli mi bylo jasné, že tahle část nevědomí s mým pobytem zde rozhodně nesouhlasí. Byla zde akumulovaná veškerá nenávist, se kterou se dívka v životě setkala či kterou sama cítila, bublala všude pod povrchem a čekala na jakýkoliv můj pohyb, který by využila v mou nevýhodu. Chvíli jsem se útokům hlav vyhýbal, ale když k tomu vyrostly ze země jehly, tušil jsem, že překonat tuhle bolest mě bude stát mnoho. Vzpomněl jsem si na strýce, který se setkával s asi nejnebezpečnějšími druhy myslí. Vstupoval do takových nevědomí, která se nedala předvídat a s cestami do Jádra měl velké zkušenosti. V celé rodině se těšil nebývalé úctě. (Já jsem byl oproti němu jen jedním z nepodstatných členů, mé úkoly bývaly téměř vždy jednoduché. Dalo by se říci, že v mém poslání by mě mohl vystřídat jakýkoliv nový člen.) Ze strýcových vyprávění jsem tušil, že když je jistá hranice bolesti překonána a nevědomí je nepřátelské, dá se dělat jen jediné. Při pomyšlení na jeho řešení mě mrazilo. Samozřejmě že mnohem horší než tato nejzazší možnost by bylo, kdybych se už nikdy nedostal ven. Nebylo by to strašné jen pro mě, především by to mohlo naprosto zničit dívku, v jejíž mysli jsem byl. Představte si, že do něčeho vám tak vlastního, jedinečného a intimního jako duše se dostane špetička cizího. Do vašeho Já se přimíchá něco, co k vám vůbec nepatří, a vy se toho nemůžete zbavit. Ztratíte tím navždy možnost být sami sebou, či se sami sebou stát. Struktura nevědomí nikdy nenabude ideálního tvaru, naopak s každým pokusem o přeskupení se v místě, kde tato cizí částice uvízla, budou hromadit chyby, anomálie a bloky, které budou do celého systému lidské duše vkládat nepořádek. A touto částicí bych se mohl stát já, pokud bych nenašel úniku ven a nechal se semlít útoky nevědomí.
Ještě jednou jsem zvážil rizika. Přistoupit k tam radikálnímu kroku může mít fatální následky. Nebyl jsem ale schopný v této situaci přemýšlet čistě. Tušil jsem, že bolesti snesu tak dvakrát nebo třikrát víc, než kolik si myslím, zároveň jsem ale pociťoval neskonalou touhu se všemu vyhnout, zamezit nebezpečí a být co nejrychleji pryč. V této chvíli jsem nedokázal popolézt k dalšímu uzlu. Zbývalo mi jedině počkat a nebo konat. Nadechl jsem se (samozřejmě metaforicky, když jste jen čistá duše bez těla a ještě k tomu ztracená v cizím nevědomí, nic jako dýchání neprovádíte), uchopil jsem nejbližší dvě příčiny, zatáhl jsem a přehodil je.
Svět kolem mě se otřásl. Teď přišel okamžik, kdy mě nevědomí může zničit. Hlavy se rozplynuly. Tušil jsem, že bude nějakou dobu trvat, než se celé nevědomí přeskupí do schématu, které jsem mu navrhl já. Dříve jsem řekl, že nesmíme v nevědomí nic měnit. Nejedná se ani tak o zákaz jako spíš o varování. Kant by to asi popsal jako hypotetický imperativ: Nesmíš měnit nic v nevědomí, protože jinak to s tebou může dost špatně dopadnout. Podstatné v tuhle chvíli bylo pamatovat si, kterou změnu jsem provedl, a především jednat rychle. Čím dříve vrátím nevědomí do původního stavu, tím menší budou škody a hlavně budu tím dříve moci odejít. Nepopírám, že v tuto chvíli se mé myšlenky již začínaly ubírat spíš k vlastnímu pohodlí. Znal jsem své povinnosti a jakkoliv sympatická mi začínala být dívka při bloudění jejím Labyrintem, neměl jsem žádnou chuť dělat cokoliv navíc. Zběsilým tempem jsem se tedy vydal a uzel za uzlem, příčinu za příčinou jsem se blížil k dívčině Jádru. Cesta byla mnohem snazší, teď, když jsem měl alespoň z části přehled o struktuře nevědomí a o poloze středu. Poháněla mě nejen touha mít to už vše za sebou, ale také hrůza z toho, co může nevědomí udělat v rámci obrany před mými intervencemi. Zároveň ve mně však doutnala i zvědavost. Svým způsobem, přestože to všechno bylo hrozně nebezpečné, jsem se těšil na své první setkání s Jádrem.
Uzly ani příčiny jsem příliš nevnímal, spíše než po obsahu jsem se pohyboval po struktuře a věděl jsem, že Jádro je na dosah. Cesta přede mnou se zdála bezpečná, průchozí a bezproblémová. Prováděl jsem pohyb, na který jsem byl zvyklý z jiných myslí, avšak s blížícím se Jádrem houstl počet uzlů i příčin a síť spojů se stávala čím dál spletitější, musel jsem se tedy čím dál více soustředit. Než jsem si to uvědomil, byl jsem tam. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem uprostřed zvláštního klidu a pomalu jsem začal tušit podivnou strukturu, která panovala v tomto uzlu. Najednou mi došlo, že Jádro není nic jiného, než centrální uzel. Uzel, ke kterému nesměřuje žádná příčina, ale který je počátkem všech příčin okolních. Byl to jediný skutečně pevný bod nevědomí, jediné místo, na které je spoleh. Usadil jsem se na zem. Vše kolem mělo barvu, která se nejlépe dá vystihnout slovem neutrální. Ať jste již zvolili jakoukoliv z barev, přišla vám něčím příliš specifická. Barva zde byla vyloženě nepopsatelná.
V tu chvíli mi došlo, že jsem celou dobu spoléhal na to, že v Jádru se vše nějak vyřeší. Když jsem se ale nyní rozhlížel, byl jsem tu sám. Nebyl tu žádný Moudrý stařec, který by tomu všemu šéfoval. Byl tu jen ten klidný prostor plný neutrální barvy a podivné struktury. Rozhodl jsem se chvíli vyčkat, mé myšlenky však začaly být neklidné. Neustále dokola jsem vzpomínal na strýce a na jeho povídání o zážitcích s Jádrem. Vybavil jsem si povídání o tom, jak jednou vstoupil do Jádra nevědomí dívky, která byla již měsíce zavřená v psychiatrické léčebně a jak se mu skrz spolupráci s Jádrem podařilo vytvořit sny, které by měly dívce pomoci posílit Hranici a následně uspořádat vědomí i nevědomí a jejich kontakt do struktury, která bude méně agresivní. Nikdy ale strýc nevyprávěl o tom, co v Jádru dělá. Jak s ním komunikuje. Najednou mě napadla hrozná věc: Co když jsou jen někteří lidé schopni pracovat s Jádrem? Co když jen někteří se narodí s tím talentem? Co když celá má cesta sem byla zbytečná? Nebyl jsem zvyklý na beznaděj, ale můj optimismus v tu chvíli selhal. Kdybych nebyl v lidském nevědomí, řekl bych, že uplynuly hodiny a hodiny, ale zde by se čas dal popsat asi jako jednoduchý geometrický fakt: Když vezmete úsečku dlouhou deset centimetrů, leží na ní nekonečně mnoho bodů. Rozpůlíte-li ji, leží na vzniklé úsečce opět nekonečně mnoho bodů. A můžete půlit kolikrát chcete, na jakkoliv malém úseku bude stále zbývat nekonečně mnoho bodů. A čas zde byl jako ty body. Nekonečně dlouhá doba se může ve skutečnosti odehrát během jediné sekundy. Čekal jsem tedy neuvěřitelně dlouho. Z nedostatku jiných možností jsem začal dávat dohromady vše, co jsem věděl či tušil o nevědomí a o jeho Jádru. Snažil jsem se vzpomenout na teorie Junga, Freuda a dalších hlubinných psychologů, nejrůznějších filosofů, esoteriků, náboženství. Dával jsem dohromady nejrůznější tvrzení, ale žádné mi nenapovídalo, jak bych mohl pochopit funkci Jádra. Chvíli jsem se utápěl v hromadách získaných dat, než mi přišel na mysl údaj, který jsem kdysi četl v nějaké knize. "Jung vnímal Bytostné já jako vnitřní obdobu Boha." Zdroj jsem si nemohl vybavit, ale v tu chvíli jsem měl první nápovědu. "Bůh," začal jsem uvažovat, "v sobě obsahuje veškerou skutečnost, ale zároveň veškerou možnost. Tím pádem, pokud je tohle místo obdoba Boha, mělo by obsahovat jak současnou, tak ideální strukturu nevědomí, kde současná struktura je skutečnost a ideální struktura možnost." Když jsem se rozhlédl po struktuře uvnitř tohoto záhadného centrálního uzlu, začal jsem tušit, proč mi prve přišla tak cizí. Nebyla to obyčejná struktura. Byl to jakýsi fraktál. Uvnitř tohoto uzlu byla obsažena struktura, která v sobě sjednocovala současnou strukturu nevědomí a strukturu, které by měla snící dosáhnout. Obě struktury byly však nesmírně prorostlé a uprostřed bylo další Jádro. Aniž bych do něj vstoupil, začal jsem tušit, že uvnitř něj je úplně to samé, uprostřed s Jádrem, které v sobě opět obsahuje tu strukturu, kterou jsem já právě vnímal. Když jsem si představil tu nekonečnou řadu Jader v Jádrech a struktur ve strukturách, zatočila se mi hlava. Můj úkol se ale opět vyjasnil.
Pekelně jsem se soustředil. Vnímat strukturu nevědomí, když do něj vstupujete, je pro Lapače snů něco tak základního a přirozeného, že to dělá bez hnutí brvou. Prostě připlujete, kouknete a vstoupíte. Zde se však jednalo o něco zcela jiného. Všechna nevědomí jsou si alespoň z části podobná, vycházejí ze stejných základů, proto když umíte vnímat jedno, není takový problém vnímat jiné. Zde se však jednalo o strukturu naprosto odlišnou od čehokoliv, s čím jsem se kdy setkal. Konečně jsem pochopil upřímnost úcty, kterou rod Lapačů choval k mému strýci. Pomalu jsem se vpíjel do podivné struktury, která sjednocovala něco, co existuje, s něčím, co ještě nevzniklo. První krok nebyl až tak složitý. Tedy alespoň to, co jsem považoval za první krok. Vpít se do struktury je něco, co je celkem jednoduché, dokud jste vně celku, který zkoumáte. Když jsem se vpil a má duše se provlékla každým zákoutím spletité pavučinky Jádra, začal jsem oddělovat to, co znázorňuje současné rozpoložení od sítí, které zaujímají ideální polohy. Musel jsem propojit svou znalost struktury, do které jsem vstupoval, pak struktury, kterou jsem procházel od chvíle, kdy jsem vlastní neopatrností rozhněval nevědomí, přes rozpoložení, které jsem svým zásahem vytvořil až po poznání toho, do čeho jsem se právě vpil. Z útržků obsahů dívčina nevědomí, které mi utkvěly v paměti, jsem pomalu odvozoval, který uzel patří které struktuře. Práce, kterou jsem prováděl, musela trvat déle než celý můj dosavadní pobyt v dívčině mysli. Věnovat tomuto úkolu čas však bylo nutné. Byl jsem si jistý, že by stačila jediná malinkatá chybička k tomu, aby mě nevědomí rozpustilo a zlikvidovalo. Postupoval jsem tedy hlemýždím tempem se snahou o přesnost neurochirurga. Když jsem již téměř padal únavou, došlo mi, že mám v rukou poslední uzel a že je práce hotová. Ještě párkrát jsem si prohlédl strukturu, kterou jsem určil jako současnou. Teď zbývala už jen maličkost: vrátit jí tu podobu, kterou měla před mým vstupem. Co se však může zdát jako hračka, ukázalo se jako skutečný hlavolam. Dosud šlo převážně o intuici a řemeslnou práci. Teď ale přicházel čas na skutečně geniální uvažování: jak vrátit podobu struktuře, když malinká změna v jedné příčiny může způsobit, že se síť příčin a uzlů na druhé straně struktury úplně rozpadne? Rozpoložení, ve kterém se nacházelo nyní dívčino nevědomí, bylo nesmírně odlišné od toho, do kterého jsem vstoupil. Jako vůbec první jsem vrátil změnu, kterou jsem před vstupem do Jádra způsobil já. To nebylo těžké, vzhledem k tomu, že jsem věděl, jaké příčiny jsem zaměnil. Problémy nastávaly až potom. Musel jsem odhadnout události, které vyvolala má snaha kontaktovat zeď. Změny, ke kterým v tu chvíli došlo, jsem však neznal a byly naprosto mimo mé chápání. Mohlo dojít prakticky k čemukoliv. Několikrát jsem zkusil přemístit pár uzlů, ale přeskupení, která jsem tím vyvolal, se kýžené struktuře spíše vzdalovala, než blížila. Uvědomil jsem si, že zkoušet změnit takovou síť kauzalit jako je lidské nevědomí je naprosto mimo mé síly. Jedinou mou možností bylo pochopit všechny vztahy, které v dívčině nevědomí panovaly. Neznamenalo to jen projít uzel po uzlu, symbol po symbolu, příčinu po příčině celou sítí, znamenalo to uvědomit si souvislosti, které mohly být naprosto chaotické, selfreferentní, nelogické a kontraintuitivní. Cítil jsem se na pokraji vlastních sil, ale v tuhle chvíli nebylo cesty zpět. Byl jsem vpitý do Jádra a kdybych si chtěl odpočinout, čekal by mě celý předchozí postup. Vrhl jsem se tedy do poznávání dívčina nevědomí a tím i dívky.
Jak možná víte, psychologové (ale i všichni ostatní lékaři) mají takové pravidlo, že o svých pacientech nesmí mluvit. To, co o lidech poznají není ani zdaleka tak hluboké, komplexní a zdrcující, jako když pochopíte něčí duši v její celistvosti. Dívka, jejíž nevědomí jsem zkoumal, sama nemohla tušit, co v ní všechno je, a já, ani kdybych mohl, bych o tom nikdy nepromluvil. To, co jsem prožil při poznávání té slečny, v jejíž mysli jsem se ztratil, nejde vyjádřit slovy. Mohl bych vyprávět roky, dokonce stovky let o tom, jaká ta dívka je, ale stejně bych směl říct jen zlomeček toho, co jsem spatřil, protože pro většinu příčin, událostí a prožitků neexistují v žádné lidské řeči slova. Avšak i kdyby existovala, úcta, jakou jsem v tu chvíli pocítil k této lidské bytosti a záhy i ke všem ostatním lidem, mi nedovolí mluvit o ničem, co jsem spatřil. Plně pochopit lidskou bytost, nejen to čím je, ale i čím byla a bude, to je zážitek navýsost mystický, nezapomenutelný a neuvěřitelně hluboký.
Ve chvíli, kdy jsem, stále ještě omámen, opouštěl strukturu v dívčině Jádře, nyní už uvedenou do pořádku, jsem pocítil touhu splnit svůj původní úkol. Nikdy jsem neměl v rukou lepší materiál pro překlad řeči nevědomí do řeči vědomí. Chápal jsem vše, dokázal jsem pochopit symbolický význam a dopad i nejmenšího detailu každého snu. Sen, který jsem té noci pomohl nevědomí stvořit, byl dosud nejpůsobivější výtvor, na kterém jsem se podílel.
Té noci jsem se navrátil do svého těla, stále klidně ležícího v houpacím křesle, naprosto jiný. Cítil jsem se proměněný neskutečným způsobem. Hrůzy, které jsem v nevědomí zažil, byly vystřídány něčím téměř extatickým, překonal jsem sám sebe i všechny hranice, jakých jsem kdy při výkonu svého životního úkolu dosáhl. Té noci jsem již nedokázal vstoupit do jiného těla a ještě dlouho po tomto zážitku jsem noci trávil raději rozjímáním, než péčí o cizí nevědomí. Ale již nikdy v životě jsem lidi neviděl stejně jako dřív.
* * *
Po víc než roce přispívám mým za tu dobu prvním novým výtvorem do Šuplíčku pro tvorbu. Tuším, že jsem napsal i lepší věci (a byl jsem na to i upozorněn). Stejně tak tuším, že jsem nevyužil plný potenciál tématu, ale vzhledem k tomu, že už od počátku bylo mým záměrem publikovat tuto povídku k tématu týdne, jsem měl jen omezené časové možnosti, během kterých jsem udělal víceméně co jsem mohl. Sám své výtvory objektivně hodnotit nedovedu, posouzení tedy nechám na čtenářích. Můj názor však je, že, vzhledem k ochablosti mých tvůrčích schopností vlivem dlouhé nečinnosti, jsem si nevedl tak dobře, jak bych si možná vedl jindy, dříve. Přesto jsem na tento svůj výtvor celkem pyšný, už proto, že pro mě symbolizuje jisté prolomení tvůrčích bariér a bloků, které mne již přes rok trápí a se kterým jsem se několikrát marně potýkal.
Rád bych poděkoval všem, kteří se mě, i když vlastně spíš marně, snažili podpořit v psaní. Vaše podpora pro mne znamená mnoho a pomáhá mi udržet si naději, že inspirace není nadobro ztracená. Zároveň děkuji všem, kteří mi sami nabídli, že si povídku přečtou a zhodnotí, i těm, kteří to udělali na můj návrh. Váš zájem mi pomáhá aspoň trochu potlačit pocit, že to, co píšu, je vlastně jen příšerná slátanina exkrementů mé mysli. Dáváte mi naději, že mé psané přeci jen za něco stojí - i kdyby mělo udělat radost jen vám několika.
A na závěr děkuji i svému nevědomí a svým inspiracím a múzám za to, že mi navrhly zajímavé téma a dělaly mi doprovod, zatímco se má mysl procházela skrz rodící se příběh a formovala ho.
Doufám, že se vám povídka líbila a budu rád, když se podělíte o (nejlépe jen kladné :P) názory.
Za prvé: Chtěla jsem napsat, že to je kouzelné. Ale není to kouzelné; je to úžasné. A neskutečně inteligentní.
Za druhé: Je mi líto, pokud jsi pociťoval nějakou krizi po tu dobu, kdy jsi nepsal. Tak nějak teď vím, jaké to je (o=0... Takže gratuluji, že je to za Tebou.
A za třetí: Sice jsem Tě v psaní nikdy asi nepodporovala, ale teď si uvědomuji, že bych moc ráda. Takže tedy, máš moji plnou (jakkoli pasivní) podporu ve všem, co Tě jen může rozvíjet a těšit, je-li to dobré. (A bude to dobré.)
^ö^