Už nějaký ten pátek (přesně tři) si hraji s myšlenkou, že bych napsal jistou "recenzi" na nové album Radůzy. Dosud jsem měl pocit, že to skončí asi jako s nutkáním psát o jejím úžasném koncertu. Navíc já a recenze. Věčné téma - jak něco zhodnotit, aniž bych vyzradil pointu (u hudby to není zas tak těžké jako u filmu či knihy), jak vystihnout tu správnou hranici mezi objektivním zhodnocením a subjektivním dojmem, protože se to zrovna moc dobře oddělit nedá, zvlášť když jde o hodnocení umělecké tvorby. Nu ale co, Radůza si to zaslouží (a tohle můžete brát již třeba jako první střípek recenzování, nebo spíš chvály, kterou se chystám skládat), takže hurá do toho.
Nevím, zda je nutné představovat takovou velikánku české hudby, jako je Radůza. Kdo neví, tomu určitě napoví wikipedie lépe, než bych to dokázal já. Ale ve stručnosti se jedná o českou písničkářku, výraznou svým osobitým altovým hlasem, místy (dříve nejen místy, ale k tomu se dostanu) křiklavým hlasem a poněkud hlubší atmosférou - tedy jak pro koho.
Sedmého března vyšlo její již desáté album, když počítáme i její první demo a desku věnovanou především dětem. Již před vydáním alba bylo oznámeno, že se bude jednat o obrat v Radůzině hudbě. A kdo je zvyklý na její dřívější tvorbu a na písně jako Dědek s cibulí, Žlutý gladioly, Jednou to pomine, určitě dá těmto zprávám za pravdu. Svým způsobem je Gaia asi nejpodobnější albu Ocelový město, které je prvním albem, na kterém s Radůzou učinkuje i kapela a od předchozí tvorby písničkářky se v mnohém liší. Gaia je pro mě něco jako završení tohoto přechodu mezi dvěma styly. Zároveň je ale i návratem k Radůzině radůzovitosti.
Gaia je jméno starořecké bohyně země, též označení světonázoru, že naše planeta je jedním jediným organismem. Už tento odkaz k mytologii by mohl naznačit duchovnější charakter alba. Kdo zná Radůzinu tvorbu, určitě nyní namítne, že její texty téměř vždy odkazují k Bohu a vykazují dost specifický postoj k životu ("A já vše dokážu oželet/ jen dost mi dej, můj Bože, let"). Přesto mi příde, že Gaia je v tomto směru explicitnější a propracovanější. Stejně jako na albu Ocelový město se i zde Radůza odvolává k Bohu více explicitně, zároveň je zde však jistá hloubka, skrytost, mystika, která ale vyniká postupně, přichází k posluchači blíž a blíže s každým dalším poslechem.
To je podle mě právě to, co dělá Gaiu tak výjimečnou. Ani po desátém poslechu neomrzí, pokaždé vám poskytně takový ten úžasný "AHA" moment. Přestože jste už dvacetkrát slyšeli stejný verš, najednou vám dojde, že tohle je vážně něco.
Album má atmosféru převážně hlubinně mystickou a je třeba ho prožít, ne jen poslouchat. Radůza nám nenabízí jen hudbu, ani jen duchaplný text. Nabízí nám úžasný výlet, při kterém přestáváme být pohými posluchači, stáváme se součástí hlubokého zážitku. Kdybych měl použít jediné slovo k tomu, abych charakterizoval album, vybral bych to, které jsem zde již nejednou napsal: mystické. Při písních jako je Tulák po hvězdách člověku asi na mysl ani nic jiného přijít nemůže. Jedná se ale stále o můj subjektivní prožitek a toho jsem si vědom. Přesto jsem přesvědčený, že právě subjektivní prožití je asi nejlepší způsob, jak si album patřičně užít. Radůza v tom však náramně pomáhá, nabízí posluchačům ruku, které se mohou chytit a nechat vtáhnout. Vlastně by člověk podle mě přímo musel nechtít, aby zůstal mimo album.
Těžko bych vybral nejsilnější písně alba, protože se všechny podílý na celkovém dojmu a téměř ke všem mám velmi silný vztah. Jmenoval bych však Gaiu a Tenhle svět není jen pro silný. Za asi nejslabší píseň alba považuji Duhového draka, v němž si stále nemohu zvyknout na některé verše. Například spojení "A žádný ze všech svatých dnes není online" mi nesedí ani ke svatým, ani k Radůze, ani k atmosféře alba. Možná jsem si však k Duhovému draku jen zatím nenašel cestu. Navíc jsou to právě "nemystické" písně jako Duhový drak, Skalák či Poslední cestující, které drží album před utonutím v ponuré mystice.
Kdybych to měl shrnout do pár vět, tak Gaia je album převelice silné na atmosféru a na mystiku, nachází úžasnou rovnováhu mezi dřívějším Radůziným specifickým sólovým projevem a spoluprácí s kapelou, neztrácí se tu tedy klasická Radůza, zároveň však vzniká něco nového, většího, troufám si říci, že lepšího. Pravda, není to album, u kterého bych se vykřičel ze špatné nálady hlasitým řevem/zpěvem refrénů typu "Mě nosí chromá kobyla, jiná na mě nezbyla", nabízí se zde však něco nového. Něco, z čeho mám popravdě pokaždé slzy na krajíčku a husí kůži po celém těle.
Přeji příjemný poslech.
A pokud jste měli tu čest si album poslechnout, budu rád, když se v komentářích podělíte o váš názor. Stejně tak budu rád za zpětnou vazbu k mému hodnocení a jeho formě.
Díky, díky za tuto fantastickou recenzi. Zejména proto, že plánuji toto nové album od mého milovaného ptáčátka Radůzy zakoupit. A po přečtení tvé recenze, jsem velmi dychtivý si to poslechnout co nejdříve.