Březen 2014

Osamělý ráj

31. března 2014 v 22:39 | Grey.t |  Zážitky a události
Noc se již blížila k ránu, když jsem upadl do jednoho ze svých nejpozoruhodnějších snů. Pocit, který mám, když se mi snové obrazy opět vynořují před očima, je nepopsatelný, mísí se v něm osamělost s bolestí, ale zároveň i s neuvěřitelnou dávkou naděje, smíření a štěstí. A když na to myslím, jímá mě dojem, že už tu dlouho nebudu. Nevím proč. A nevím, co je na tom pravdy.

Protože co je navíc...

28. března 2014 v 23:15 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Znáte ta rána, kdy se probudíte a říkáte si: "Proboha, co jsem to včera dělal za hovadiny?"? Čtvrteční ráno bylo přesně takové. Ne snad že by mi šlo o to, že jsem byl na někteřé lidi dost hnusný (upřímně jsem pořád přesvědčen, že milejší jsem v tu chvíli zrovna na ně být ani nemohl a že jsem měl být ještě hnusnější, na což ale nemám talent), spíš mi šlo o to, co jsem dělal. Na co jsem myslel... na koho jsem myslel. A co jsem o tom někom psal... a tak.

Upřímně řečeno, takový pocit jsem neměl už hrozně dlouho. Stávalo se mi to vždycky po těch největších Letněbouřných náladách, kdy hormony přes noc vyprchaly a já zůstal osamělý pouze s vlastním rozumem. A to není dobrá společnost. Letní Bouře jsou už ale dávno pryč, když nepočítám jejich občasné návraty v záblescích extází. (Neopakovatelných, jedinečných a neskutečně živých záblescích, dokonce tak živých, že v tu chvíli, kdy ke mně přichází, mám chuť obětovat celý svůj život jen proto, abych v nich směl setrvat o pár minut déle.) Asi si musím říct důležitou věc: Tohle není Letní Bouře.

Utopie o třešních, svítání a mlze

27. března 2014 v 17:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Panta rei. Protože "do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme." A já se toho nemůžu zbavit. Nemůžu se zbavit toho dojmu řeky, který teče všude a vším a který odnáší a mění veškeré jsoucno. Nemůžu se zbavit dojmu vlatního nebytí a nemůžu se zbavit pocitu, že Hérakleitos tím vším ve skutečnosti myslel něco mnohem závažnějšího a hlubšího než to, že se věci mění, takže to jsou i nejsou tytéž věci. Že tím myslel něco mnohem paradoxnějšího. Že vše, co vidíme, nějakým způsobem je a nějakým způsobem není. Že ani my, kteří se díváme, svým způsobem nejsme. Protože jsme. Protože bytí a nebytí jsou jedním - Bohem. A Bůh je i v nás. To určitě Hérakleitos říci nechtěl, ale....

Ke komu mluvím?

27. března 2014 v 0:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A little relief. From everything. From Pressure. Well, that's it. Dost bylo angličtiny. Nálada jak na houpačce (jak už je dobrým zvykem). Ale někteří snad pochopili. Ulevilo se mi. Napsal jsem si pro vlastní úlevu jistou povídku, ve které ventiluji své živočišné pudy, abych dál mohl existovat jako víceméně civilizovaný člověk.
Ale když o tom tak přemýšlím, asi nedělám dobré věci.

Padam padam, zabouchli jsme se.

26. března 2014 v 20:07 | Grey.t |  Zážitky a události
Rozjela se tramvaj a mně se udělaly mžitky před očima, jak se okolní svět rozmázl v jednu dlouhou barevnou čmouhu. Výlohy krámků v nejrůznějších barvách, šeď chodníků, různé oblečky lidí - to všechno se slilo do jedné čáry. Opřel jsem se o sedadlo a pomyslel na to, jak kouzelné to je. Jak kouzelný je celý tenhle svět.

Mimo dobro a zlo?

25. března 2014 v 15:00 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Nějak se stalo, že jsem se dostal ve správě blogu ke svým anketám a praštil mě do očí nápis: "Je podle vás incest špatný?". Nejdříve jsem se ušklíbnul - jak je vtipné, dětinské a omezené používat kategorii "být špatný". Obratem se mi však myšlenka vrátila. Vážně? Vážně je spojení "Je to špatné!" dětinské a vtipné? Vážně žijeme ve světě, kde je rozdělení na věci špatné a dobré vlastně určené jen dětem během jejich ranného věku?
Samozřejmě, že fráze zavání jistým rodičovským totalismem, kdy si rodič vytváří právo určovat světonázor svého potomka. A samozřejmě všichni tak nějak tušíme, že jsou věci, které se prostě nedělají a věci, které se naopak dělat mají. Mezi nimi je ale zóna pro filosofy a moralisty. Všichni známe morální paradoxy u chudém muži s umírajícími dětmi, o shazování lidí na koleje či o situaci, kdy můžeme zachránit buď jednoho tonoucího, nebo tonoucí dvojici, ale všechny tři ne. Filosofie a etika tu má mysl pro morbidní humor. Otázka však zní: Co je v tu danou situaci správné? A co je špatné?
No, upřímně, jako absolvent přednášky Úvodu do etiky mám takový dojem, že i přes množství názorů to vlastně nikdo pořádně neví. Kolik z nás by bylo schopno zabít člověka, aby zachránilo lidí deset? A kolik z nás by to psychicky ustálo?
Vlastně to je takové mikrozamyšlení. Etika a morálka je téma, které je tolikrát omílané tolika lidmi, že cokoliv bych k tomu řekl, bylo by to něco, co už se dávno ví. Mnohem zajímavější mi však přijde, proč "je to špatné" zní tak dětinsky a hloupě. Proč to ve mně - a možná i v mnoha dalších lidech - vyvolává smíšené pocity? Proč sakra, když na světě prostě existuje dobré a špatné chování? Dospěli jsme snad do takového vývojového stadia, že už nepotřebujeme morálku, protože se všichni chováme skvěle, nikomu neškodíme? Nebo jsme dospěli tak daleko, že vlastně víme, že je jedno, že škodíme všem, hlavně že my se máme dobře? Nemyslím si, že by něco z toho bylo pravdivé. A nemyslím si, že by spojení "je to špatné" mělo mít nějaké dětinské konotace.
Nebudu si tu hrát na filosofa, nebudu se tu ohánět kategorickými imperativy, i když na tom Kantovi prostě něco je, nebudu tu kritizovat ani adorovat Nietzscheho. Prostě ne. Protože mnohem důležitější než se o morálku zajímat, než o ní psát a filosofovat o ní je morálně žít. Hlídat si své jednání. Dělat věci, které nám přijdou správné, nedělat věci, které nám přijdou špatné. Ano, jen málokoho můžete přesvědčit, že chování, které on považuje za správné, je vlastně špatné. Těžko přesvědčíte člověka, který miluje sex a provozuje ho furt a nezávazně, že tohle by se nemělo a že vztah je mnohem hodnotnější. Stejně tak těžko přesvědčíte člověka, který naprosto odmítá sex s kýmkoliv, kdo není jeho partner, že na tom není nic špatného nebo že je to správné. (K tomuhle třeba Humův Skeptik, kdyby vás to zajímalo.) Důležité ale je, abychom my sami jednali tak, jak si myslíme, že to je správné. Abychom jednali podle sebe. Protože když uděláme něco, za co nás odsoudí, ale udělali jsme to s přesvědčením a jistotou, že to je správné, udělali jsme to tak, jak jsme považovali za nejlepší, těžko nás může cizí soud poškodit.
Prostě, milé děti i neděti, chovejte se slušně, nedělejte špatné věci a buďte blond jednejte podle nejlepšího vědomí a svědomí. Protože nejsme "mimo dobro a zlo". Protože dimenze dobré-špatné v našich životech byla, je a bude (kdo ji tam nechce mít, budiž, ale z lidské společnosti neodejde jen tak).

Gaia - Radůza (zhodnocení alba)

24. března 2014 v 12:00 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Už nějaký ten pátek (přesně tři) si hraji s myšlenkou, že bych napsal jistou "recenzi" na nové album Radůzy. Dosud jsem měl pocit, že to skončí asi jako s nutkáním psát o jejím úžasném koncertu. Navíc já a recenze. Věčné téma - jak něco zhodnotit, aniž bych vyzradil pointu (u hudby to není zas tak těžké jako u filmu či knihy), jak vystihnout tu správnou hranici mezi objektivním zhodnocením a subjektivním dojmem, protože se to zrovna moc dobře oddělit nedá, zvlášť když jde o hodnocení umělecké tvorby. Nu ale co, Radůza si to zaslouží (a tohle můžete brát již třeba jako první střípek recenzování, nebo spíš chvály, kterou se chystám skládat), takže hurá do toho.

Lapač Snů (Povídka na TT)

23. března 2014 v 21:27 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Rád bych se vám představil. Já jsem Lapač snů. Ten skutečný Lapač snů. Pocházím z rodu s dlouhou, neskutečně dlouho tradicí. Tradicí, která se zrodila v době, kdy se zrodil i první lidský sen. Jako Lapač snů znám nevědomí lépe než kdokoliv jiný, troufám si říci, že lépe než Freud či Jung, lépe než hlubinný terapeut, který se setkává s lidskými sny dennodenně. My totiž do lidského nevědomí vstupujeme a pomáháme mu sny tvořit. Taková práce, to není nic snadného. Není to jako psát příběh, kreslit obraz či točit film. Možná, že je to trochu podobné komponování skladby. Musíme umět dva různé jazyky. Jazyky natolik odlišné, že jsou jeden do druhého téměř nepřeložitelné. Vědomí totiž vnímá svět úplně jinak než nevědomí. V nevědomí existují vztahy, příčiny, souvislosti a skutečnosti, o jakých nemá vědomí ani zdání. Dát do kontaktu tyto dvě složky stojí ohromné úsilí, vyžaduje to nesmírnou znalost obou jazyků, obou vnímání světa.
Už určitě chápete, proč je zapotřebí nás, Lapačů snů. Přestože téměř všemohoucí nevědomí umí dávat vědomí zprávy, jedná se často o zprávy nejednoznačné, nesrozumitelné. My pomáháme při překladu. Nevědomí uchopujeme, vybíráme z něj potřebné zprávy, učíme ho, jak opět komunikovat s vědomím srozumitelněji. Každý z nás je jiné povahy, proto každý z nás přistupuje k nevědomí trochu jinak. Mou specialitou jsou divného charakteru, které se zdají nesrozumitelné, absurdní, mají však dlouhodobý dopad na vědomí. Pokud se vám nějaký sen neustále připomíná, vynořuje z paměti, hlodá vám v hlavě a vzbuzuje ve vás nutkavý hluboký pocit, pak se jedná pravděpodobně o mou práci. Jen málokdo umí vytvořit tak dlouhodobě působivé sny.
Dnešním dnem mě čeká již třetí mysl. První dvě mysli byly nádherné. Patřily lidem, kteří žijí spořádaný život a jejich jedinou potřebou je seberozvoj a lepší kontakt s tím, co ukryli do nevědomí. V takových myslích přebývám rád. Svůj dnes vytvořený sen považuji za malé mistrovské dílo. Jen si to představte: Umírající babička zavolá na syna - snícího - a ten přijde k její loži. Ona se dlouho směje a její smích mění podoby, zabere téměř celý sen a nakonec skončí ve chvíli, kdy se babička zakousne snícímu do krku. V tu chvíli snící vrazí babičce nůž do srdce. Představte si, že se to zdá vám! Nevzpomínali byste na ten sen ještě pár dalších dní? Na to, jak jste zavraždili svou milovanou babičku? Na to, jak vás ta dobrotivá duše zlostně kousla do krku? Na to, jak se děsivě smála?
Má příští mysl patřila mladé dívce. Napil jsem se vody ze sklenice a uvelebil jsem se ve svém houpacím křesle, abych se dostal do správného rozpoložení. Zavřel jsem oči a vyvlékl jsem se ze svého těla, přeplul prostorem a objevil se u vstupu do Nevědomí té dívky. Poklekl jsem a pomalu jsem se vpíjel do její mysli, objevoval jsem říši, kterou budu muset projít. Už při vstupu mnou projel zvláštní pocit. Byla to jedna z těch myslí, se kterými nerad pracuji. Mysl uvězněná ve vlastním zoufalství. Tehdy jsem však netušil, jak moc jiná tato mysl bude a jaké nebezpečí v ní okusím.
Když jsem vstoupil, šel jsem po chodníku. Všude visely pavučiny, nikde žádné slunce. Byl to bezpochyby jeden z nejpochmurnějších obrazů, jaké jsem viděl. Přesně to byl důvod, proč jsem se depresivním myslím nejraději vyhýbal.
Ne snad, že by nevědomí vypadalo jako krajina a vzkazy, které nechává vědomí že by měly nějakou takto konkrétní podobu, je to jen nesnazší a nejvýstižnější způsob jak celou situaci zachytit. Ve skutečnosti jsem nebyl v žádném království a neprocházel žádnou krajinou, bylo to spíš jako být vržen do ohromné míchačky, ve které se všechno nezřízeně, nepředvídatelně točí a míchá, spojuje a rozděluje. V té míchačce byl jen jeden pevný bod - Jádro.
Procházel jsem pochmurnými krajinami dlouhé hodiny a snažil se je pochopit. Vpíjel jsem se do nálady, která celým královstvím nevědomí cloumala a po tvářích mi tekly slzy. Mým prvním úkolem bylo najít Hranici. To je místo, kde se nevědomí setkává s vědomím a kde je tím pádem nejvíce potřeba vhodný překladatel, který umí jazyk nevědomí přeložit tak, aby se za minima ztrát stal srozumitelným pro vědomí. Hranice je v jistém smyslu nejpodstatnější pro to, jakým způsobem je naše vědomí v kontaktu s nevědomím. Lidé s tenkou Hranicí trpí přehršlem nevědomých a nesrozumitelných promluv, díky čemuž umí lépe zacházet s fantazií, jejich vnímání světa je ale do jisté míry narušeno. Proti tomu lidé s příliš silnou hranicí mají potíže vůbec cokoliv ze svého nevědomí spatřit, čímž se jejich život může stát plošší. Nevědomí samo dobře ví, jak tenká by měla být Hranice, ale jsme to právě my, kdo k Hranici jde, pokusí se skrze ni pochopit kontakt Vědomí a Nevědomí, který je pro každého jedinečný a poté pomůže lepšímu překládání řeči nevědomí do řeči, kterou je schopné pochopit vědomí. Tvoříme vlastně něco na způsob esperanta, akorát že je pro každého jiné. Hranice dívky, v jejíž mysli jsem byl, byla nesmírně tenká. V životě jsem nezažil tak tenkou Hranici. Byla jako průhledná blanka, jako tenké sklo, nebo spíš jako stěna mýdlové bubliny. Všude kolem jsem viděl, jak nezřízeně se vrhá nevědomí do vědomí. Napravo ode mě šel pohřební průvod, nalevo foukal do vědomí ledový vítr. První co mě napadlo při spatření dívčiny Hranice bylo, že musí být posílena. Za každou cenu. Vzpomněl jsem si na to, co mi můj strýc vyprávěl o myslích schizofreniků. Na ně byl můj strýček specialista. Schizofrenici nemají téměř žádnou Hranici. Jejich nevědomí a vědomí se volně mísí, asi jako mořská voda s pískem na pláži, jejíž břehy omývá. Popisoval, jak opatrně se musí přibližovat k Hranici, aby nebyl spatřen vědomím. Když si naši přítomnost člověk uvědomí, může to být fatální. Drtivá většina našeho umění vlastně ani tak nespočívá v pochopení nevědomí člověka - to je nám tak nějak dáno do vínku už když se narodíme. Umění je až pochopit lidské vědomí, přečíst ho, ale zůstat nepovšimnutý. U lidí s normální nebo příliš silnou Hranicí to není problém, stačí se spojit s Hranicí a pochopit ji. Vše se komplikuje, jak tenkost Hranice stoupá - a hned jsem věděl, že tenhle případ nebude žádná hračka.
Opatrně jsem se pokusil splynout s Hranicí, ale jakmile jsem se jí dotkl, ucukla a nevědomí kolem mě se nespokojeně zachvělo. "Musím být opatrnější," pomyslel jsem si. Tušil jsem, že když mě vědomí zpozoruje, začne se vše kolem mě měnit. Změna vědomí, které na mě bude reagovat, se přenese i do nevědomí a to obnáší spoustu komplikací. Už ve chvíli, kdy Hranice ucukla jsem začínal pociťovat nevoli nevědomí k mému pobytu. Musel jsem jednat rychle. Ještě několikrát jsem se pokusil splynout s hranicí a pochopit její strukturu, ale reakce byla pokaždé stejná, při posledním pokusu mě dokonce odstrčila a nevědomí se pokroutilo o to silněji
Když nemůžeme navázat kontakt s Hranicí - a tohle jsem já zažíval poprvé - musíme se vydat k Jádru. Začal jsem se tedy stahovat a ustupoval jsem zpět. Cestování v nevědomí není nikdy moc složité. Vždy před vstupem si každý Lapač snů nejdříve nevědomí prohlédne, nasaje jeho strukturu a pochopí vazby, které v něm panují. Příčiny, které v nevědomí panují - a věřte, že je jich neskutečně mnoho, dokonce tolik, že vám ani znalost Aristotelovy Metafyziky nepomůže - , jsou pro nás jako dálnice, po kterých prosvištíme k našemu cíli. A jak se dá vytušit, všechny cesty a všechny příčiny se nějakým způsobem váží na Jádro. K pohybu stačí jediné: uchopit nejbližší obsah, dosáhnout jeho příčiny a nechat se unášet chaotickou kauzalitou až k prvotní příčině, k něčemu, na co asi nejvíce sedí Jungův pojem Bytostné Já. Jakmile jsem se však pokusil dosáhnout na příčinu nejbližšího obsahu, došlo mi, že nevědomí se změnilo v Labyrint. Struktura, kterou jsem při vstupu do dívčiny mysli nasál, už zde nepanovala. Nyní jsem byl i já vržený do té podivuhodné míchačky. Muselo se to stát ve chvíli, kdy jsem naposledy kontaktoval hranici, napadlo mě. V tu chvíli ale nešlo o příčinu. Došlo mi, že mým hlavním úkolem teď už není pomoci nevědomí s uspořádáním témat a s jejich lepším přeložením do jazyku vědomí. Je jím najít cestu ven. Nebo do Jádra. Cesta z Labyrintu nevědomí se totiž nejlépe hledá přímo z jeho středu, kde se dá opět nahlédnout struktura. Až nyní jsem si uvědomil, že skrz nevědomí pulsuje nepřátelskost vůči mým zásahům.
Jediná možnost byla jít naslepo. Tušil jsem, kde by měl být střed, ale pohyb skrz síť spojů nevědomí bude nesmírně náročný teď, když netuším nic o její struktuře. I když vyberu správný směr, budu se brzy muset rozhodnout, kudy půjdu dál. Vyznat se ve struktuře chaosu, aniž byste ji znali, je neskutečně náročné. Abych vám to přiblížil: zkuste si představit, že rozsypete na zemi misku plnou černých korálků, ve které je i jeden tmavomodrý. Hned potom, co se miska rozsype se vy změníte v mravence a ve spleti korálků musíte najít ten jediný odlišný. Asi tak je to s orientací v nevědomí, které neznáte. Vůbec netušíte, kam máte vyrazit, ani na co narazíte, když tam půjdete. Za každým rohem se může skrývat nečekaný obsah, překážka, skrz níž musíte projít. Když se změní struktura nevědomí, je to jako byste se smrskli. Najednou nevíte vůbec nic, nemůžete pozorovat celek a již nad ním nejste dozorčí, ale stáváte se obětí jeho vlastních pohnutek. Jak jsem si všechno tohle uvědomoval, napadlo mě, že už vlastně nemám vůbec šanci dostat se ven. Že tu můžu zůstat na věky věků - což s přihlédnutím k tomu, jak nekonečné může být nevědomí, je opravdu celá věčnost. V tu chvíli se dostala do střetu má optimistická povaha s beznadějností situace. Vždy jsem věřil, že každá situace má nějaký smysl a že se vše v dobré obrátí. Realistický pohled na věc mi ale říkal, že naděje na nalezení východu je mizivá.
S hořkou myšlenkou, že úvahy a sebereflexe mi cestu ven nenajdou, jsem se vydal na cestu k prvnímu uzlu sítě. Když se pohybujete po nevědomí, je asi nejlepší si ho představovat jako soubor uzlů, což jsou jednotlivé prožitky, myšlenky, události a fantazie, které jsou propojené nejrůznějšími příčinami a vztahy. Do uzlu, který jsem si zvolil za výchozí bod, vedly tři příčiny. Z nich jsem si vybral tu nejsilnější. Přes sílu jejího působení byl její obsah ve skutečnosti malý, což bylo dobré znamení. U příčin, jako je úmrtí blízkého, znásilnění, ochrnutí či těžká nemoc očekáváte, že budou silné, ale když je silnou příčinou včerejší déšť, je to poněkud neobvyklé. Silné působení malých impulsů často způsobuje právě jejich blízký kontakt s Jádrem. Jednoduše řečeno - každý jsme nějaký a každý máme nějaké své tajné radosti, běžné situace, které na nás působí nesmírně silným dojmem. Příčina, po jejíž stopě jsem se vydal já, byla sledování řeky. Přišlo mi to tak typické pro depresivní dívku s tenkou Hranicí, že jsem tušil, že právě tahle cesta k Jádru bude nejlepší.
Že musím být na pozoru jsem si uvědomil příliš pozdě. Když si znepřátelíte nevědomí, ve kterém jste, je celkem jasné, kdo má převahu. Jste závislí na jeho strukturách, jeho cestách. A nevědomí to moc dobře ví a chce-li vás potrestat, hezky zamotá cestami. Tahle typická cesta byla past. To mi došlo ve chvíli, kdy se na mě začaly sypat střepy. Samozřejmě, že ne skutečně. Ale když splýváte s nevědomím, což je prakticky jediná metoda jak do něj vstoupit, stáváte se součástí jistého příběhu, součástí jeho obrazů, které jsou ve chvíli, kdy jste duší bez těla, nesmírně působivé. Tím myslím, že jste schopni pociťovat bolest. Velmi intenzivně, jak už to u padajících střepů bývá. To, co prožíváte v nevědomí, je však intenzivnější díky tomu, že se k vaší bolesti přidá bolest osoby, do které jste vstoupili. Ať už tato dívka někdy něco takového zažila, či se jednalo jen o symbolické vyjádření čehokoliv, měla s tím slečna spojené ohromné utrpení. Když jsem rozdýchal bolest, která byla ukrytá v tomto koutku její duše, pokusil jsem se posunout dál. Mým úkolem nebylo přejímat cizí traumata, prožitky a potlačené emoce, ani jím nebylo ulevit lidem od bolesti. Když mě nevědomí s něčím spojilo, nezbylo mi, než to nechat uplynout, nic víc jsem ani dělat nemohl - dokonce nesměl. S bolestí jsem se setkal vícekrát, někdy bylo dokonce nutné ji prožít, abych mohl pracovat s nevědomím. Jak lépe poznáte člověka než skrz jeho bolesti? Rozhodnout se pro návrat a pro zvolení jiné cesty již nemělo smysl. S každým mým pohybem se nevědomí dívky měnilo a místo, které bylo ještě před chvílí bezpečné mohlo nyní být plné nočních můr. Musel jsem pečlivě zvážit každý krok. Přeci jen máme každý nějakou mez, přes kterou už bolest dál snášet nedokážeme, a já jsem nehodlal riskovat, že ta mez bude překročena.
Předvídat chování něčeho tak složitého jako je nevědomí je ohromná výzva i pro největší myslitele. Kdyby se tu sešli Einstein, Kant, da Vinci a Nietzsche (ne, není to vtip), možná by společně dokázali vymyslet můj příští krok. Ani jeden z nich tu však nebyl - a co vám je platné, že jste četli Kritiku čistého rozumu, když jste ztracení v cizím nevědomí a na příštím kroku můžete třeba hodinu hořet? Rozhodl jsem se tedy intuitivně. Bylo to proti srsti mé rozvážné povaze, ale rozvaha zde nebyla o nic efektivnější. Vykročil jsem po slabší z příčin, které odsud vedly. Tato se týkala nedávno přečtené knihy. Havran a jiné básně od Poea. Opět něco nesmírně typického pro mladou depresivní dívku. Nadechl jsem se, chopil jsem se souvislostí a když jsem došel do dalšího uzlu, mohl jsem si prohlédnout dívčiny vzpomínky na kamaráda, který se odstěhoval. Nevědomí mě tu nenapadlo a nějakou dobu jsem postupoval dál v klidu. S každým prošlým uzlem jsem měl pocit, že je mi dívka bližší a bližší. Jak jsem poznával její osobnost a jak se mi přibližovaly její prožitky, začínal jsem chápat, proč se cítí jak se cítí. Zároveň jsem věděl, že to, co jsem spatřil, je jen infinitesimální zlomeček jejího života. Jako Lapač snů si uvědomíte jednu věc - každý z nás je hluboký a každý z nás má moc dobrý důvod pro to, jak se chová. A především, každý z nás je individuální. Extrémně odlišný od všech ostatních. Na povrchu jsme možná podobní, tělesnou konstitucí také, ale to, co si neseme uvnitř, je vždy neskutečně jiné. Možná si říkáte, že člověk toho zase tolik nemůže zažít, ale když vezmete v potaz množstvím malých i velkých zážitků a pak také všechny možné vazby mezi nimi, napadne vás, že je téměř zázrak, že si vůbec navzájem rozumíme.
Po nějakých dvaceti uzlech jsem si uvědomil, že nevědomí se trochu zklidnilo. Nevěděl jsem, zda je to pověstné ticho před bouří, nebo jestli už si zvyklo na mou přítomnost. Každopádně jsem si oddechl. Ze zážitků ostatních Lapačů jsem tušil, že nevědomí dokáže člověka pořádně potrápit, pokud chce. V tuto chvíli jsem byl v uzlu, který obsahoval jeden z mála krásných zážitků. Pocítil jsem chuť právě tenhle střípek jejího nevědomí zabalit do snu a udělat její den aspoň o trochu krásnější. Porušení záměrů nevědomí by ale vedlo k mnohem horším věcem, než jsou padající střepy. Stejně jako má Lapač spoustu možností jak ovlivňovat a měnit nevědomí, má i nevědomí spoustu způsobů, jakými může působit na Lapače. A některé z nich nejsou vůbec pěkné.
Rozhodl jsem se zariskovat. Pokud mi nevědomí nezačalo věřit, bylo určitě jeho záměrem uchlácholit mě a pak předvídat, že se vydám po nejsilnější příčině k Jádru. Mohl jsem si tedy vybrat slabší příčinu a ještě nějakou chvíli obcházet po dívčině nevědomí, nebo zkusit přímou cestu či alespoň to, co jsem za ni považoval. Nejsilnější příčina zde byla návštěva nějaké cizí země, pravděpodobně Kambodže. Když jsem prošel po příčině k dalšímu uzlu, připravil jsem se na nějakou reakci. Jako Lapač snů se automaticky naučíte tvořit si určité obranné mechanismy proti bolesti. Většinou se tyto mechanismy dějí na úkor kontaktu s celkovou strukturou nevědomí, ale protože já byl již plně pohlcený, neměl jsem co ztratit. Žádná rána však nepřišla. Dobře jsem si uzel pohlédl. Na první pohled se zdál prázdný, ale když jsem si ho prohlédl pořádně, všiml jsem si hvězd nade mnou. Byl to nádherný a poetický pohled. Čím hlouběji jsem do nevědomí dívky sestupoval, tím klidnější a krásnější to bylo. Člověk by čekal, že hluboko v nevědomí budou sílit bolestivé prožitky, místo toho jsem ale procházel krajinou, která by se dala popsat jako melancholicky nádherná. Tušil jsem, že Jádro již nebude daleko. Sám jsem ale u Jádra nikdy nebyl, netušil jsem tedy, jak přesně ho poznám. Říkalo se však, že až ho najdu, poznám to.
Prošel jsem dalšími pěti uzly, když jsem si všiml, že atmosféra se opět mění. Byl jsem si jistý, že se blížím ke středu Labyrintu, ale něco bylo jinak. Než jsem se stihl rozkoukat, vrhly se na mě ječivé a uřvané hlasy. "Jsi k ničemu!" "Proč nikdy nic nedokážeš udělat správně?" "Jak může bejt někdo tak blbej!". Zprvu to vypadalo, že hlasy vychází odnikud, postupem času se však ze tmy kolem začaly vynořovat hlavy, které je vydávaly. Některé z nich mi byly povědomé z dívčiných vzpomínek. Byly to útržky hádek, jízlivých poznámek a kritiky. Byly to takové ty věty, které řekneme a ještě než vydáme poslední hlásku nám je jasné, že jsme si to měli nechat pro sebe. Ten druh vět, na které se nezapomíná. Právě to bylo téměř nejhlouběji v dívčině mysli. Doufal jsem, že jekot brzy přestane, ale tyhle do hloubky sahající rány měly téměř nevyčerpatelnou energii. Neznal jsem sice prvotní příčinu dívčiny trudomyslnosti, ale jestli se na ní mělo něco neodmyslitelný a klíčový dopad, byly to právě tyhle hlasy. Hlasy blízkých kritizující dívku, její život a její přínosnost. V kontextu běžné rozmluvy člověk takové poznámky kolikrát přehlédne, ale teď, v koncentrované podobě, si člověk říkal jediné: "Jaký netvor proboha může něco tak hrozného člověku říct?" Fakt byl ten, že takové věty říkáme neskutečně často. Začalo mi docházet, že kvůli dívčině tenké Hranici mohou tyhle hlasy vcházet do jejího vědomí kdykoliv se jim zachce a ničit jí tak pohled na sebe i na svět. Nevědomí, které kdysi možná bylo krásné, kvetoucí a plné života, bledlo, tmavlo a chřadlo vlivem těchto do hloubi zařezaných vět. Těžko říct, zda to byla jediná příčina, pravděpodobně tu hrálo roli více věcí.
Z přemýšlení o dívce jsem se v tu chvíli ale rychle oklepal. Jedna hlava - hlava dívčiny matky - se na mě s křikem vrhla a její ústa se rozevřela do démonických rozměrů. Místo lidských zubů jí čněly tesáky šelmy, nebezpečně ostré a nedivil bych se, kdyby byly i napuštěné jedem. Tvář nabyla téměř hadích rysů a stejně tak se změnily i ostatní hlavy. V tu chvíli mi bylo jasné, že tahle část nevědomí s mým pobytem zde rozhodně nesouhlasí. Byla zde akumulovaná veškerá nenávist, se kterou se dívka v životě setkala či kterou sama cítila, bublala všude pod povrchem a čekala na jakýkoliv můj pohyb, který by využila v mou nevýhodu. Chvíli jsem se útokům hlav vyhýbal, ale když k tomu vyrostly ze země jehly, tušil jsem, že překonat tuhle bolest mě bude stát mnoho. Vzpomněl jsem si na strýce, který se setkával s asi nejnebezpečnějšími druhy myslí. Vstupoval do takových nevědomí, která se nedala předvídat a s cestami do Jádra měl velké zkušenosti. V celé rodině se těšil nebývalé úctě. (Já jsem byl oproti němu jen jedním z nepodstatných členů, mé úkoly bývaly téměř vždy jednoduché. Dalo by se říci, že v mém poslání by mě mohl vystřídat jakýkoliv nový člen.) Ze strýcových vyprávění jsem tušil, že když je jistá hranice bolesti překonána a nevědomí je nepřátelské, dá se dělat jen jediné. Při pomyšlení na jeho řešení mě mrazilo. Samozřejmě že mnohem horší než tato nejzazší možnost by bylo, kdybych se už nikdy nedostal ven. Nebylo by to strašné jen pro mě, především by to mohlo naprosto zničit dívku, v jejíž mysli jsem byl. Představte si, že do něčeho vám tak vlastního, jedinečného a intimního jako duše se dostane špetička cizího. Do vašeho Já se přimíchá něco, co k vám vůbec nepatří, a vy se toho nemůžete zbavit. Ztratíte tím navždy možnost být sami sebou, či se sami sebou stát. Struktura nevědomí nikdy nenabude ideálního tvaru, naopak s každým pokusem o přeskupení se v místě, kde tato cizí částice uvízla, budou hromadit chyby, anomálie a bloky, které budou do celého systému lidské duše vkládat nepořádek. A touto částicí bych se mohl stát já, pokud bych nenašel úniku ven a nechal se semlít útoky nevědomí.
Ještě jednou jsem zvážil rizika. Přistoupit k tam radikálnímu kroku může mít fatální následky. Nebyl jsem ale schopný v této situaci přemýšlet čistě. Tušil jsem, že bolesti snesu tak dvakrát nebo třikrát víc, než kolik si myslím, zároveň jsem ale pociťoval neskonalou touhu se všemu vyhnout, zamezit nebezpečí a být co nejrychleji pryč. V této chvíli jsem nedokázal popolézt k dalšímu uzlu. Zbývalo mi jedině počkat a nebo konat. Nadechl jsem se (samozřejmě metaforicky, když jste jen čistá duše bez těla a ještě k tomu ztracená v cizím nevědomí, nic jako dýchání neprovádíte), uchopil jsem nejbližší dvě příčiny, zatáhl jsem a přehodil je.
Svět kolem mě se otřásl. Teď přišel okamžik, kdy mě nevědomí může zničit. Hlavy se rozplynuly. Tušil jsem, že bude nějakou dobu trvat, než se celé nevědomí přeskupí do schématu, které jsem mu navrhl já. Dříve jsem řekl, že nesmíme v nevědomí nic měnit. Nejedná se ani tak o zákaz jako spíš o varování. Kant by to asi popsal jako hypotetický imperativ: Nesmíš měnit nic v nevědomí, protože jinak to s tebou může dost špatně dopadnout. Podstatné v tuhle chvíli bylo pamatovat si, kterou změnu jsem provedl, a především jednat rychle. Čím dříve vrátím nevědomí do původního stavu, tím menší budou škody a hlavně budu tím dříve moci odejít. Nepopírám, že v tuto chvíli se mé myšlenky již začínaly ubírat spíš k vlastnímu pohodlí. Znal jsem své povinnosti a jakkoliv sympatická mi začínala být dívka při bloudění jejím Labyrintem, neměl jsem žádnou chuť dělat cokoliv navíc. Zběsilým tempem jsem se tedy vydal a uzel za uzlem, příčinu za příčinou jsem se blížil k dívčině Jádru. Cesta byla mnohem snazší, teď, když jsem měl alespoň z části přehled o struktuře nevědomí a o poloze středu. Poháněla mě nejen touha mít to už vše za sebou, ale také hrůza z toho, co může nevědomí udělat v rámci obrany před mými intervencemi. Zároveň ve mně však doutnala i zvědavost. Svým způsobem, přestože to všechno bylo hrozně nebezpečné, jsem se těšil na své první setkání s Jádrem.
Uzly ani příčiny jsem příliš nevnímal, spíše než po obsahu jsem se pohyboval po struktuře a věděl jsem, že Jádro je na dosah. Cesta přede mnou se zdála bezpečná, průchozí a bezproblémová. Prováděl jsem pohyb, na který jsem byl zvyklý z jiných myslí, avšak s blížícím se Jádrem houstl počet uzlů i příčin a síť spojů se stávala čím dál spletitější, musel jsem se tedy čím dál více soustředit. Než jsem si to uvědomil, byl jsem tam. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem uprostřed zvláštního klidu a pomalu jsem začal tušit podivnou strukturu, která panovala v tomto uzlu. Najednou mi došlo, že Jádro není nic jiného, než centrální uzel. Uzel, ke kterému nesměřuje žádná příčina, ale který je počátkem všech příčin okolních. Byl to jediný skutečně pevný bod nevědomí, jediné místo, na které je spoleh. Usadil jsem se na zem. Vše kolem mělo barvu, která se nejlépe dá vystihnout slovem neutrální. Ať jste již zvolili jakoukoliv z barev, přišla vám něčím příliš specifická. Barva zde byla vyloženě nepopsatelná.
V tu chvíli mi došlo, že jsem celou dobu spoléhal na to, že v Jádru se vše nějak vyřeší. Když jsem se ale nyní rozhlížel, byl jsem tu sám. Nebyl tu žádný Moudrý stařec, který by tomu všemu šéfoval. Byl tu jen ten klidný prostor plný neutrální barvy a podivné struktury. Rozhodl jsem se chvíli vyčkat, mé myšlenky však začaly být neklidné. Neustále dokola jsem vzpomínal na strýce a na jeho povídání o zážitcích s Jádrem. Vybavil jsem si povídání o tom, jak jednou vstoupil do Jádra nevědomí dívky, která byla již měsíce zavřená v psychiatrické léčebně a jak se mu skrz spolupráci s Jádrem podařilo vytvořit sny, které by měly dívce pomoci posílit Hranici a následně uspořádat vědomí i nevědomí a jejich kontakt do struktury, která bude méně agresivní. Nikdy ale strýc nevyprávěl o tom, co v Jádru dělá. Jak s ním komunikuje. Najednou mě napadla hrozná věc: Co když jsou jen někteří lidé schopni pracovat s Jádrem? Co když jen někteří se narodí s tím talentem? Co když celá má cesta sem byla zbytečná? Nebyl jsem zvyklý na beznaděj, ale můj optimismus v tu chvíli selhal. Kdybych nebyl v lidském nevědomí, řekl bych, že uplynuly hodiny a hodiny, ale zde by se čas dal popsat asi jako jednoduchý geometrický fakt: Když vezmete úsečku dlouhou deset centimetrů, leží na ní nekonečně mnoho bodů. Rozpůlíte-li ji, leží na vzniklé úsečce opět nekonečně mnoho bodů. A můžete půlit kolikrát chcete, na jakkoliv malém úseku bude stále zbývat nekonečně mnoho bodů. A čas zde byl jako ty body. Nekonečně dlouhá doba se může ve skutečnosti odehrát během jediné sekundy. Čekal jsem tedy neuvěřitelně dlouho. Z nedostatku jiných možností jsem začal dávat dohromady vše, co jsem věděl či tušil o nevědomí a o jeho Jádru. Snažil jsem se vzpomenout na teorie Junga, Freuda a dalších hlubinných psychologů, nejrůznějších filosofů, esoteriků, náboženství. Dával jsem dohromady nejrůznější tvrzení, ale žádné mi nenapovídalo, jak bych mohl pochopit funkci Jádra. Chvíli jsem se utápěl v hromadách získaných dat, než mi přišel na mysl údaj, který jsem kdysi četl v nějaké knize. "Jung vnímal Bytostné já jako vnitřní obdobu Boha." Zdroj jsem si nemohl vybavit, ale v tu chvíli jsem měl první nápovědu. "Bůh," začal jsem uvažovat, "v sobě obsahuje veškerou skutečnost, ale zároveň veškerou možnost. Tím pádem, pokud je tohle místo obdoba Boha, mělo by obsahovat jak současnou, tak ideální strukturu nevědomí, kde současná struktura je skutečnost a ideální struktura možnost." Když jsem se rozhlédl po struktuře uvnitř tohoto záhadného centrálního uzlu, začal jsem tušit, proč mi prve přišla tak cizí. Nebyla to obyčejná struktura. Byl to jakýsi fraktál. Uvnitř tohoto uzlu byla obsažena struktura, která v sobě sjednocovala současnou strukturu nevědomí a strukturu, které by měla snící dosáhnout. Obě struktury byly však nesmírně prorostlé a uprostřed bylo další Jádro. Aniž bych do něj vstoupil, začal jsem tušit, že uvnitř něj je úplně to samé, uprostřed s Jádrem, které v sobě opět obsahuje tu strukturu, kterou jsem já právě vnímal. Když jsem si představil tu nekonečnou řadu Jader v Jádrech a struktur ve strukturách, zatočila se mi hlava. Můj úkol se ale opět vyjasnil.
Pekelně jsem se soustředil. Vnímat strukturu nevědomí, když do něj vstupujete, je pro Lapače snů něco tak základního a přirozeného, že to dělá bez hnutí brvou. Prostě připlujete, kouknete a vstoupíte. Zde se však jednalo o něco zcela jiného. Všechna nevědomí jsou si alespoň z části podobná, vycházejí ze stejných základů, proto když umíte vnímat jedno, není takový problém vnímat jiné. Zde se však jednalo o strukturu naprosto odlišnou od čehokoliv, s čím jsem se kdy setkal. Konečně jsem pochopil upřímnost úcty, kterou rod Lapačů choval k mému strýci. Pomalu jsem se vpíjel do podivné struktury, která sjednocovala něco, co existuje, s něčím, co ještě nevzniklo. První krok nebyl až tak složitý. Tedy alespoň to, co jsem považoval za první krok. Vpít se do struktury je něco, co je celkem jednoduché, dokud jste vně celku, který zkoumáte. Když jsem se vpil a má duše se provlékla každým zákoutím spletité pavučinky Jádra, začal jsem oddělovat to, co znázorňuje současné rozpoložení od sítí, které zaujímají ideální polohy. Musel jsem propojit svou znalost struktury, do které jsem vstupoval, pak struktury, kterou jsem procházel od chvíle, kdy jsem vlastní neopatrností rozhněval nevědomí, přes rozpoložení, které jsem svým zásahem vytvořil až po poznání toho, do čeho jsem se právě vpil. Z útržků obsahů dívčina nevědomí, které mi utkvěly v paměti, jsem pomalu odvozoval, který uzel patří které struktuře. Práce, kterou jsem prováděl, musela trvat déle než celý můj dosavadní pobyt v dívčině mysli. Věnovat tomuto úkolu čas však bylo nutné. Byl jsem si jistý, že by stačila jediná malinkatá chybička k tomu, aby mě nevědomí rozpustilo a zlikvidovalo. Postupoval jsem tedy hlemýždím tempem se snahou o přesnost neurochirurga. Když jsem již téměř padal únavou, došlo mi, že mám v rukou poslední uzel a že je práce hotová. Ještě párkrát jsem si prohlédl strukturu, kterou jsem určil jako současnou. Teď zbývala už jen maličkost: vrátit jí tu podobu, kterou měla před mým vstupem. Co se však může zdát jako hračka, ukázalo se jako skutečný hlavolam. Dosud šlo převážně o intuici a řemeslnou práci. Teď ale přicházel čas na skutečně geniální uvažování: jak vrátit podobu struktuře, když malinká změna v jedné příčiny může způsobit, že se síť příčin a uzlů na druhé straně struktury úplně rozpadne? Rozpoložení, ve kterém se nacházelo nyní dívčino nevědomí, bylo nesmírně odlišné od toho, do kterého jsem vstoupil. Jako vůbec první jsem vrátil změnu, kterou jsem před vstupem do Jádra způsobil já. To nebylo těžké, vzhledem k tomu, že jsem věděl, jaké příčiny jsem zaměnil. Problémy nastávaly až potom. Musel jsem odhadnout události, které vyvolala má snaha kontaktovat zeď. Změny, ke kterým v tu chvíli došlo, jsem však neznal a byly naprosto mimo mé chápání. Mohlo dojít prakticky k čemukoliv. Několikrát jsem zkusil přemístit pár uzlů, ale přeskupení, která jsem tím vyvolal, se kýžené struktuře spíše vzdalovala, než blížila. Uvědomil jsem si, že zkoušet změnit takovou síť kauzalit jako je lidské nevědomí je naprosto mimo mé síly. Jedinou mou možností bylo pochopit všechny vztahy, které v dívčině nevědomí panovaly. Neznamenalo to jen projít uzel po uzlu, symbol po symbolu, příčinu po příčině celou sítí, znamenalo to uvědomit si souvislosti, které mohly být naprosto chaotické, selfreferentní, nelogické a kontraintuitivní. Cítil jsem se na pokraji vlastních sil, ale v tuhle chvíli nebylo cesty zpět. Byl jsem vpitý do Jádra a kdybych si chtěl odpočinout, čekal by mě celý předchozí postup. Vrhl jsem se tedy do poznávání dívčina nevědomí a tím i dívky.
Jak možná víte, psychologové (ale i všichni ostatní lékaři) mají takové pravidlo, že o svých pacientech nesmí mluvit. To, co o lidech poznají není ani zdaleka tak hluboké, komplexní a zdrcující, jako když pochopíte něčí duši v její celistvosti. Dívka, jejíž nevědomí jsem zkoumal, sama nemohla tušit, co v ní všechno je, a já, ani kdybych mohl, bych o tom nikdy nepromluvil. To, co jsem prožil při poznávání té slečny, v jejíž mysli jsem se ztratil, nejde vyjádřit slovy. Mohl bych vyprávět roky, dokonce stovky let o tom, jaká ta dívka je, ale stejně bych směl říct jen zlomeček toho, co jsem spatřil, protože pro většinu příčin, událostí a prožitků neexistují v žádné lidské řeči slova. Avšak i kdyby existovala, úcta, jakou jsem v tu chvíli pocítil k této lidské bytosti a záhy i ke všem ostatním lidem, mi nedovolí mluvit o ničem, co jsem spatřil. Plně pochopit lidskou bytost, nejen to čím je, ale i čím byla a bude, to je zážitek navýsost mystický, nezapomenutelný a neuvěřitelně hluboký.
Ve chvíli, kdy jsem, stále ještě omámen, opouštěl strukturu v dívčině Jádře, nyní už uvedenou do pořádku, jsem pocítil touhu splnit svůj původní úkol. Nikdy jsem neměl v rukou lepší materiál pro překlad řeči nevědomí do řeči vědomí. Chápal jsem vše, dokázal jsem pochopit symbolický význam a dopad i nejmenšího detailu každého snu. Sen, který jsem té noci pomohl nevědomí stvořit, byl dosud nejpůsobivější výtvor, na kterém jsem se podílel.
Té noci jsem se navrátil do svého těla, stále klidně ležícího v houpacím křesle, naprosto jiný. Cítil jsem se proměněný neskutečným způsobem. Hrůzy, které jsem v nevědomí zažil, byly vystřídány něčím téměř extatickým, překonal jsem sám sebe i všechny hranice, jakých jsem kdy při výkonu svého životního úkolu dosáhl. Té noci jsem již nedokázal vstoupit do jiného těla a ještě dlouho po tomto zážitku jsem noci trávil raději rozjímáním, než péčí o cizí nevědomí. Ale již nikdy v životě jsem lidi neviděl stejně jako dřív.

* * *

Po víc než roce přispívám mým za tu dobu prvním novým výtvorem do Šuplíčku pro tvorbu. Tuším, že jsem napsal i lepší věci (a byl jsem na to i upozorněn). Stejně tak tuším, že jsem nevyužil plný potenciál tématu, ale vzhledem k tomu, že už od počátku bylo mým záměrem publikovat tuto povídku k tématu týdne, jsem měl jen omezené časové možnosti, během kterých jsem udělal víceméně co jsem mohl. Sám své výtvory objektivně hodnotit nedovedu, posouzení tedy nechám na čtenářích. Můj názor však je, že, vzhledem k ochablosti mých tvůrčích schopností vlivem dlouhé nečinnosti, jsem si nevedl tak dobře, jak bych si možná vedl jindy, dříve. Přesto jsem na tento svůj výtvor celkem pyšný, už proto, že pro mě symbolizuje jisté prolomení tvůrčích bariér a bloků, které mne již přes rok trápí a se kterým jsem se několikrát marně potýkal.
Rád bych poděkoval všem, kteří se mě, i když vlastně spíš marně, snažili podpořit v psaní. Vaše podpora pro mne znamená mnoho a pomáhá mi udržet si naději, že inspirace není nadobro ztracená. Zároveň děkuji všem, kteří mi sami nabídli, že si povídku přečtou a zhodnotí, i těm, kteří to udělali na můj návrh. Váš zájem mi pomáhá aspoň trochu potlačit pocit, že to, co píšu, je vlastně jen příšerná slátanina exkrementů mé mysli. Dáváte mi naději, že mé psané přeci jen za něco stojí - i kdyby mělo udělat radost jen vám několika.
A na závěr děkuji i svému nevědomí a svým inspiracím a múzám za to, že mi navrhly zajímavé téma a dělaly mi doprovod, zatímco se má mysl procházela skrz rodící se příběh a formovala ho.

Doufám, že se vám povídka líbila a budu rád, když se podělíte o (nejlépe jen kladné :P) názory.

Life is a velvet crowbar

19. března 2014 v 2:05 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pitomej den. Ráno začínající hysterickým křikem a hledáním indexu. Celá scénka končí zvoláním, ve kterém se mísí vztek se zoufalstvím a řev s jekotem: "Já se z tebe snad poseru? Žít s tebou je normálně peklo! A nejhorší na tom všem je, že jsi já!". Nezávidím svým sousedům, na druhou stranu možná mají díky mě postaráno o zábavu. A já taky. Index ležel přesně tam, kde ležet měl, akorát kdovíproč přikrytý malým polštářkem, který dříve patřil nějakému mému plyšákovi a nyní mu již nepatří. Ten polštářek je velký prakticky stejně jako index, ale přikrýval ho úplně přesně. Pak útěk na tramvaj, příchod do školy a zjištění, že celá snaha o získání zápočtu byla opět marná - docent odjel do zahraničí. Opět, přestože jsem byl pozvaný na jedenáctou.
Šílený den. Depka během dne. Naprosté snížení produktivity. Touha psát. Něco. Pár nápadů. Úžasný sen o cestě kamsi, dědictví a spoustě dalších věcí. Poslech Lany... A pak komentář mámy, že podle recenzí by čekala bombu a thle je nuda.

Ale na tom vlastně nezáleží. Na čem záleží? Poslední dny jsem přesvědčený, že na přátelství. Že jediné, o co skutečně jde, je být s lidmi, které máte rádi a věnovat právě jim kolik času jen můžeme. Jenže někdy to jde těžko, když jim píšete a oni nic.

Někdy jde všechno těžko a nic se nedaří tak jak bychom chtěli. Takže je asi na čase se smířit s tím, že už si nikdy nezahraju The Path, protože můj počítač tomu prostě není nakloněn. A prostě se vypne. A prostě hotovo.

A já jsem nesmírně unavený, i když jsem prospal skoro dvě hodiny během dne. Všechno je na houby. Mám mizernou náladu a potřebuju psát. Protože jsem grafoman nebo Bůhvíco. Dnes jsem se nemodlil, i když bych mohl. Ale nemám náladu. Nemám na to myšlenky.

Is it wrong? Is it wrong? If it's wrong I don't wanna be right.

A tak to prostě je. Když vám někdo líčí něco amorálního a vy si uvědomíte, že i ta největší kurva se zachovala vlastně líp než vy. Když máte chuť někoho počastovat vulgárním názvem pro penis. Vlastně nevím, proč některým lidem dávám ještě šanci a proč pro ně mám takovou slabost. Pro špatné lidi. A ty dobré - ty nejlepší - soudím naopak přísně a cítím k nim odstup. Nesamozřejmost. Něco, co neumím přesně pojmenovat, ale co se projevuje tak, že blízkost je vydřená. Že ta blízkost je velká, ale není automatická. Na rozdíl od těch lidí, které si pustím k tělu po pár dnech a pak toho vždycky lituji, protože si nepřezuli boty a já mám doma našlapáno. Jenže to nejsou skrvny, které byste vzali Vanishem, Savem, Domestosem nebo já nevím čím. Tohle jsou skvrny, které ve vás zůstanou navždy. Leda byste snad vyměnili koberec, ale co ten zastupuje v téhle metafoře, to ví snad jen Bůh. Řekl bych, že v ní ani nemá co dělat a nebo že ty skvrny se prosákly spíš až do betonového základu podlahy.
Life is a velvet crowbar
Život je hedvábný sochor (protože sametový sochor vůbec nezní tak hustě)

Každý máme slabé chvilky. někdo jich má víc a někdo jich má míň.

A já jsem rád, že to sem píšu. Protože jenom to, že mám blog sám o sobě mi umožňuje ho udržovat v chodu a zároveň udržovat v chodu sám sebe. Protože když už mám všeho akorát tak po krk, tak se prostě zahrabu sem a píšu. Píšu prostě něco. A pak se cítím, i když je to asi divný, trochu líp. Takže si tu vypisuju depky nebo zlosti a je to.

(měl jsem založený tajný blog, na který jsem psal sprosté články když jsem byl nasraný... protože sem se to nehodilo a nehodí)

Put your lips together and blow

Protože prostě proto. Občas si říkám, že když nic nedokážu, že když se nic nestane, že když budu žít mizerný život s mizernou prací, pořád budu mít věci, které mě baví. Pořád budu moci poslouchat hudbu, modlit se k Bohu, chodit ven s přáteli, sem tam si sesmolit třeba nějakou blbost, pokud se mi vrátí schopnost psát... Tahle představa mě občas drží nad vodou. Zvlášť když prostě nevím. Když nevím, co dál.
A já nevím co dál.
(Bůh ví.)

You're like crack to me... a teď abstinju. A svým způsobem mi je líp. Líp, protože můžu být sám. Chvíli. Možná, že svět se opět mění.

Mám chuť se vzdát. Vzdát se všemu a nechat se unášet čímkoliv, co mě bude nést. A když mě nic neponese, tak prostě budu nekonečně stagnovat či klesat nebo třeba setrvávat v pohybu rovnoměrném přímočarém. Ale co to znamená vzdát se všemu? Nic pro nic nedělat a doufat, že všechno nějak dopadne? No... nějak určitě, tak už to v našem světě chodí, že věci nějak dopadají, stejně jako padající věci dopadají na zem. Nějak. Ono to prostě vždycky nějak skončí.

Věci se nějak dějí. A my se nějak chováme. A všechno se nějak sesmolí.
A to by mě mělo uklidnit. A i když to vůbec uklidňující není, vlastně mě to i uklidnilo. Když neudělám zkoušku z matiky, bude neudělaná. Když neudělám test z mimiker, bude neudělaný. Když mě vyhodí ze školy, budu vyhozený. Což je sice selhání, ale vzhledem k tomu, že tu školu nakonec víceméně dělám jen abych nějakou školu měl, tak to není taky nijak hrozné.

Všechno se nějak stane.

Takže se prostě položíme na záda, zavřem oči a půjdem spát. Protože nám stejně nic jinýho nezbejvá. Jsme prostě už unavený. A nic víc. A nic míň. A nic.
(Časy byly jiný.)


Pro zlatovlasou pistolnici

17. března 2014 v 1:12 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tak si takhle procházím fotky z english for you a vzpomínám na to, jak dlouho se známe a jak je to vlastně všechno úplně neskutečný, svým způsobem. Je to už skoro sedm let od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali a myslím, že tehdy bych ani neřekl, že se v tu chvíli zrodilo něco tak úžasně krásného a trvalého. Něco, co bych nazval skutečným přátelstvím, až na to, že mám pocit, že je to ještě mnohem víc.
Chtěl bych toho tolik říct, ale nemám slova. Nevím, jaká slova zvolit, abych popsal ten pocit, jaký právě prožívám. Tu nesmírnou radost a okouzlení, co se mi rodí v srdci a pulsují celým tělem. Tehdy jsme se poznali a já si pamatuju, jak jsme si vyměnili icq a ty jsi mi potom napsala, že pinokio není gay... A jak moc to pro mě tehdy znamenalo. Jak jsme si povídali o všem možném. Občas se mi jen tak vybaví nějaký z útržků vět, které mi z těch konverzací ulpěly v paměti. Pamatuju si, jak jsme se sblížili, jak jsme se potkávali na táboře a jak jsme spolu začali chodit do čajoven.
Nezdá se ti vlastně trochu nemožné, kolik jsme toho společně prožili? Když se dívám zpět, je to nezměrný objem zážitků. Vzpomínám, jak jsem ti vykládal z karet a z run... Malé osobní zemětřesení. Vzpomínám, jak nás tolik věcí žralo a jak jsme si o tom říkali.
Kdybych si měl vybrat jednoho jediného člověka na pustý ostrov, zeptal bych se tebe, jestli by ti nevadilo tam se mnou jít. Možná, že bychom umřeli hlady nebo žízní nebo by nás ulovila divoká zvěř, ale než by se to stalo, tak bychom se aspoň skvěle bavili. S nikým jiným nezažiju tolik zábavy. Alespoň mám ten pocit.
Jsi kouzelná. Když koukám na ty fotky, dochází mi, proč jsem si tě už tehdy tolik oblíbil. Připomínám si tvé boty se smajlíkovými tkaničkami i radost, která se kolem tebe vznášela jako tvá vlastní aura. Připomínám si tvou jednoduchou, krásnou, Lenko-Láskorádovskou atmosféru.
Nelituju těch protelefonovaných tisíců, ani toho času, který jsem strávil s telefonem u ucha, zatímco jsem mluvil s tebou. A že by to dalo celkem pěknou řádku hodin, možná i dní.... a asi by nebylo ani příliš smělé tvrdit, že by to dalo dohromady přes jeden týden.
Vždycky jsi to byla ty, kdo tu byl, když mi bylo nejhůř. Když mě drtili mravenci, když mě zchvacovaly Letní Bouře, i v časech předtím, i v časech potom. Brala jsi mě v době, kdy ostatním vadily mé boty a moje mikina s jelenem. Společně jsme se sjížděli keltama, Omniou a vším možným. A spolu jsme chodili do čarodějných obchodů a pak jsme se smáli tomu, co povídala paní prodavačka jiné paní.
Postulovali jsme se jabloněmi.

Pamatuji si, kdy jsem tě prohlásil za svou zlatovlasou pistolnici i kdy jsem ti začal říkat Kopretinko. Přestože jsem ti tak řekl jen párkrát.
(Napadá mě, jak se časem zlepšovaly naše telefonické strategie - začali jsme se pravidelně střídat po hodině, pak jsem si tě dal mezi přátele a ty jsi měla kartu od vodafonu jen proto, abych ti na ni mohl volat... A pak jsem si zavedl nový tarif, abys nemusela mít tu kartu a já ti mohl volat pořád dokola.)
Jsi jedna ze dvou nejčistších lidí které znám. A musím ti co nejdřív zavolat a mluvit s tebou, protože už jsme spolu hrozně dlouho nemluvili. A musíme se konečně zase vidět! A musíme si naplánovat nějaké pravidelné cházení... a tak... :)
(To je po hrooozně dlouhé době první vědomě napsaný smajlík v mých článcích, tak si toho važ! :D (A tenhle je druhý))
Vzpomínám na naše maratonové silvestry ve Středozemi, na tvůj pokoj a na to, jak jsi mi hrála na klavír, jak jsi mi hrála i Amélii po telefonu, jak ses začala učit The Heart Asks Pleasure First.... Vzpomínám na to, jak jsme tancovali tenkrát na silvestra během našeho prvního PánPrstenovského maratonu, jak jsi poslouchala La Fee Verte a pak taky The Dog Days Are Over a předtím ještě Alive! od Omniy. To byl ten rok, kdy přišli Architekti. To byl rok, kdy jsem maturoval. A tys mě znala dlouho předtím, znala jsi mě skoro po celou dobu mého studia na gymnáziu.
Chybí mi naše chvilky u Džoudyho. Kolik jsme tam asi proseděli hodin? (Kolikrát asi padlo jméno Vilém?) Pamatuju si taky, jak jsem tě na Vyšehradu učil vnímat Matku Přírodu. A jak do toho bily zvony. Prošla jsi se mnou asi ta nejdůležitější léta mého života. Asi kdykoliv tu vzpomínám na některé své období, je to období, které jsi se mnou prožívala.
Mrzí mě, že tu pro tebe nejsem víc.
Teď jsem si vzpomněl, jak jsem ti tehdy koupil kopretinku, protože je máš prý nejraději. A taky na to, jak jsme vždycky po návštěvě čajovny u Džoudyho šli ještě do knihkupectví. A jak jsme byli superezoteričtí! Nebo jak jsme probírali, kdo by jak vypadal, kdyby byl holka, kluk, gay, lesba, transsexuál, jak by se jmenoval a podobně. Probírali jsme spolu určitě nespočet hovadin , u kterých by jiným lidem začal přecházet rozum.
Před tebou jsem nejotevřenější.
Mám tě hrozně moc rád a velmi si vážím každé chvíle, kterou jsem s tebou mohl dosud strávit. A potřeboval jsem ti to říct. Hned teď. Vážně hned teď a vážně co nejobsáhleji. A článek byl asi nejnormálnější forma, jakou se to dá někdy mezi půlnocí a druhou hodinou ranní udělat...
Díky tobě vím, co je to hluboké přátelství.
Myslím, že nikoho nemám raději než tebe (Alespoň co se týče tohohle druhu "mění rád")
... jak jsme oba poslouchali Adele... jak jsem si díky tobě oblíbil Rolling in the deep...
Jak jsme se o sebe opírali při našich malých osobních zemětřeseních...
Tak moc mi to všechno chybí.


Spousta lidí toho se mnou mnoho prožila a já s nimi. Ale s nikým jsem neprožil tolik věcí jako s tebou,
moje nejdražší zlatovlasá pistolnice.

Trocha bezcílné kontemplace na různá témata

15. března 2014 v 0:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nojo no. Prostě takový ten povzdech. Asi nad těmi věcmi, se kterými moc nezmůžu. Nad lidskou blbostí a povrchností, které se někdy nejde vyhnout, a nad tím, že možná sám oplývám těmi vlastnostmi, které na ostatních kritizuji. Konec konců jsem to byl já, kdo rok blouznil láskou k člověku, kterého viděl jednou v životě. Byl jsem to já, kdo míval záchvaty úzkosti při pomyšlení na dokonalé rty, které kýčovitě a pateticky přirovnával (jak jinak než v jazyce francouzském) k oblakům... Tes levres sont comme des nuages. Ale tak proč ne.
Čeho si vlastně na lidech nejvíc cením? Morálky? Chytrosti?
Nemůžu si pomoci, stále si tvořím vztahy k lidem, kteří si netvoří vůbec nic ke mně. K lidem, které vídám každé ráno cestou do školy, například. Třeba k té světlovlasé, zřejmě odbarvené, paní, která mi něčím nesmírně připomínala Lauru DuSantiago z Konce světa, přestože Laura byla jistě mladší a vypadala určitě úplně jinak. Pamatuji si ten džínový kabát, který jsem si tolik zamiloval, i to, jak mě oslovila, když jsem při vystupování z autobusu upadl na ledu. Pamatuji si, jak jsem ji měl tendenci zdravit. Jak jsem ji kývnul, kdykoliv jsem ji někde potkal. Jakou radost jsem zažíval, kdykoliv šla kolem mé dřívější školy, kdykoliv procházela kolem jejích oken a já náhodou zahlédl tu známou tvář. Možná, že tahle paní, tahle Laura, mi byla bližší než lidé, kteří se tak někdy tvářili. Kteří se tak tvářili jen proto, aby dostali, co chtěli.
Kdysi (před rokem) jsem si řekl, že budu psát alespoň 14 článků měsíčně. Naposledy se mi to podařilo před rokem. Otázka je, zda má cenu psát ve chvílích, kdy nemám co psát. Odpověď je ne. Ale jiná otázka je, zda má cenu psát, když cítím nutkání psát, bez ohledu na to, zda mám či nemám co psát. Přeci jen jsem si tenhle blog založil pro sebe a právě pro ty nálady, kdy jsem potřeboval cokoliv vypsat. Kdy jsem potřeboval setrvávat v monologním dialogu.
Je to vlastně jedna z věcí, které dělám nejraději. Sezení u klávesnice, a ťukavé rozmlouvání se sebou samým. (Někdy by bylo zajímavé vidět všechno to, co jsem napsat chtěl a nenapsal, snad z důvodů jakési cenzury...)
Jsem ale vlastně čistší... Kdykoliv se vypíšu.
Někdy přijdou chvíle, kdy vám většina lidí začne připadat banda idiotů. Takové ty chvíle, kdy se opravdu divíte, jak jste se proboha mohli zrovna s tímhle člověkem tolik bavit. Takové ty chvíle, kdy vám přijde naprosto absurdní, že jste třeba strávili několik hodin denně tím, že jste s těmi lidmi rozmlouvali, byť jen virtuálně. Je občas vážně příšerné uvědomit si, jací jsme všichni občas.... Nebudu říkat co.

Těším se, až opět spatřím tu krásnou tvář, kterou jsem začal před měsícem vídat. Až opět budu smět nenápadně zírat na úžasné rysy... až se budu moci opájet variací na Letní Bouři, byť podstatně slabší. Nikdy jsem nepochopil, proč ve mně hoří taková vášeň pro lidskou krásu. Proč bývám někdy tolik posedlý krásnými lidmi. Proč nedokážu spustit oči z nádherných rysů.
Stávám se opět vězněm iluze. Opět jsem tím člověkem, co touží po někom, koho nikdy ani neosloví.

Nevadí mi to.
Nevadí mi nic. (Alespoň dnes. Dnes je čistý den.)

Znáte ten pocit, kdy byste si přáli zmizet?
A pak celý ten den vyústí v jedinou touhu: Jít spát a prostě se pořádně vyspat. Nerušeně. A s trochou štěstí mít třeba i krásné sny a probudit se až po desáté.

Je to prostě tak, že někdy mám chuť psát, přestože nemám co říct. A tak jsem se do toho dneska pustil.


O zdravých a silných vlasech, Bohu, imaginárních láskách a vůbec všem možném

14. března 2014 v 0:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jednoho dne se člověk probudí a uvědomí si, že se mu život sakra hodně vykolejil. Problém je, když víte, kde je vlak, ale netušíte, kde by mohly být ty správné koleje. A tak skončíte u toho, že celým dnes prosvištíte, prožijete si pestrou mozaiku pocitů od trudné ranní nálady, přes tichou radost z přečtení knihy, nadšení z Boha, který je i není zároveň, přesně jak jste si mysleli, a Mikuláše Kusánského, který to tvrdil, přes záblesky v očích při pohledu na jisté krásy až po ztrátu iluzí na hodině biochemie a následnou svižnou cestu domů, uvolnění za hlasitého zpěvu Radůzy s kytarou a vlastním falešným a ve výškách nejistým hlasem a následného večerního rozjímání nad tím vším. Někdy si člověk může říct, že žít je lehké, ale dnes není ten den. Někdy si člověk může říct, že žít je krásné, ale ani to není případ dneška. Když o tom tak přemýšlím, dnešek je ve skutečnosti podivný. Podobně jako včerejšek, den předtím a další spousta již prožitých dní - a spousta dní, které budou následovat.
Když se obracíte k Bohu o pomoc, přemýšlíte, zda vlastně chcete tu pomoc, která se vám nabízí. Když se modlíte modlitbu Můj pane a můj Bože od Mikuláše z Flue, přemýšlíte, zda skutečně chcete to, co vám pomůže na cestě k Bohu. Bojím se obětí, které ta cesta může nést. Bojím se toho, co jsem již zaplatil, ač nevím, zda za tuto cestu. Bojím se toho, že se z mého života vytrácí některé věci, které mi byly téměř nade vše drahé. Pořád mi v hlavě zní drobné upozornění: už rok jsi nic nenapsal. A občas si říkám, zda to není proto, že aisthesis (ze které je odvozena estetika, ale v původním smyslu to znamená smyslové zakoušení) obsažená v psaní je daleka Bohu. Nevím, jaké se mnou má Nejvyšší úmysly - a zda vůbec nějaké. Zda mu nejsem úplně lhostejný.
Dnešní den je od rána...
Vlastně nevím jak začít. Nevím co popsat. Vše se to ve mně míchá a stlouká dohromady, poté opět rozděluje. Přijdu si jako obří alchymická káď, ve které je spousta těch kouzelných sloučenin a chemikálií, spousta látek, ze kterých může být cokoliv a nebo také vůbec nic. Dojmový guláš ve mne tvoří zmatek - a k tomu pár z něj se rodících dojmů, které po svém otci též jsou zmatené.
Byl mi tak blízký, onen Xavier z Mauriacova Beránka. Byl mi tak blízký a přesto tak vzdálený. A stále přemýšlím, zda jej Bůh skutečně chtěl tam, kam jej dovedl - a asi ano. Xavier se stal téměř světcem a před jeho láskou mám nutkání sklonit hlavu, byť je to jen smyšlenka francouzského autora. Poslední dny se téměř pravidelně modlím růženec. Snad v něm hledám cestu ven z bezcestí. Ale možná že právě bezcestí je mou cestou - cestou k Bohu, možná.
Přemýšlím o tom, co vlastně chci, ale vše je mi chvílemi tak vzdáleno - i mé chtění -, že netuším, co by to mohlo být. Chci číst? Chci psát? Chci poslouchat hudbu? A jakou? Chci spát? A spánek se jeví jako nejjednodušší a nejjasnější volba. Snad s nadějí, že ráno bude vše jasnější, chodím ulehat - a zklamání mne ráno budí. Zklamání, že nic jasnějšího se dnes nerodí, jen stejná nejasná mlha, ni temnota, ni světlo.
Napadá mě, že jsem ztracený. Ale nepřijdu si tak. nezažívám ono vzrušení člověka, jenž ztratil cestu a před kterým se rozléhá dobrodružství. Neprožívám ani paniku. Jen se nořím hlouběji a hlouběji sám do sebe, protože vnější svět mi nenabízí možnosti. Avšak čím hlouběji jsem, tím palčivěji si uvědomuji, že ani ten vnitřní není příliš výřečný, co se mého směřování týče. Ale možná že právě mlčení je odpovědí.
Seděl jsem před třetí hodinou na lavičce u Malých Albertovských schodů. Seděl jsem tam na slunečním svitu a poslouchal jsem ty tiché zvuky všude kolem. Vyčkával jsem na třetí, až bude z Vyšehradu tiše znít zvonkohra Ach synku, synku. Vzpomínám při ní na mnoho věcí. Na doby, kdy Vyšehrad pro mne býval tolik významný, že jsem jej navštěvoval snad i jednou týdně. A když zvonkohra dozněla, opět jsem zavřel oči a dalších dvacet minut jsem tiše seděl, než jsem se odhodlal sejít dolů, až do suterénu Albertova 6, čímž jsem opustil ten krásný den a ztratil jsem jeho tichou symfonii jednou pro vždy. Dole nefoukal vítr, ani nehřálo slunce. Zbylo jen čekání na další hodinu.
A pak přišlo pár pohledů na nevšímavou krásu. Pak přišla biochemie. Pak přišly chvíle po ní a pak přišel zbytek tohoto dne, který vyústil při vyslechnutí fragmentu reklamy na vlasyvyživující prostředek v nápad napsat o tom všem článek. Další zbytečný článek jako jsou ty stovky článků před ním.
Napadají mě otázky, na které nemám odpověď. A napadá mě, proč nemám tak krásné vlasy jako v té reklamě. Přemýšlím, zda jsem hezký a pak ty myšlenky zavrhuji myšlenkou, že i kdybych byl, k ničemu mi to není.
Mám ale lístek na Radůzu. Je to bod v budoucnosti, ke kterému se mohu upřít. Něco, kam mohu, alespoň trochu, směřovat.
Přemýšlím, co bych mohl v budoucnosti dělat. Neznám odpověď. Jedinou útěchou mi je, že každý den mi jistě zbyde chvilka na čtení a že každý měsíc nebo dva si dovedu našetřit na lístek na Radůzu. Že sem tam budu moct zajít s někým do čajovny. A že budu napůl sám a napůl s lidmi, tak jako vždy. Tak, jak to potřebuji, abych mohl poznávat sám sebe, abych se mohl reflektovat a přijímat. Protože potřebuji být sám, abych mohl být v sobě. Přestože samota je ožehavá a dovede pálit.
Když o tom tak přemýšlím, na světě se vlastně dějí hrozné věci. Lidské životy končí, nitě vztahů mezi lidmi se přetrhávají, potkávají nás různá neštěstí. Vše v našem okolí během našeho života chřadne. Babička mě okouzlila svým moudrem ohledně květinářství. Že celé dny pozorujete, jak květiny chřadnou. Ta radost, kterou prožíváte když vám dovezou čerstvé květy, se během pár chvil změní v marnost a smutek vyvolaný jejich chřadnutím. Pomíjivost, která nás všude provází, může být bolestná. A přesto krásná, protože díky ní je každý okamžik zázrakem. každý okamžik je něčím jedinečným a u všeho máme alespoň tu jistotu, že jednou, dříve či později, to pomine. Nejpozději naší smrtí.
Přemýšlím, zda jsem pesimistický, či zda jsem skeptický, či zda jsem prostě jen takový, jaký jsem. (Definice tautologií je nevědecká, a přestože verifikovatelná, je nicneříkající... ale někdy může říct mnohem víc než spousta logických pravd.)

Někdy je ticho milosrdnější než cokoliv, co nám může někdo říct. A možná že právě jediná cesta, která mi zbývá, je cesta k Bohu. Mám ještě mnoho co ztratit - a i toto vědomí mi velmi říká, že nic není ztraceno. Vím, co by mohl Bůh dále žádat. Vím, co bych mohl potřebovat obětovat, abych pocítil největší lásku, lásku k Bohu. Vím, že by mohl žádat lásku k člověku. Vím, že bych ji odmítl darovat, ač je pomíjivá a nejistá, ač může bolet nesmírnou bolestí. (Bože, odpusť mi.) Vím o co nechci přijít a díky tomu vím, co je mi drahé. A vím, pro co ještě mohu žít...

Vidím v naději v té pomíjivé kráse, která v záblescích přichází některé dny v týdnu. Tuším, že i zde mi Bůh ve svém milosrdenství nadělil jistou pomoc. Jisté oživení, které by mohlo rozdmýchat zkomírající plameny a přivést mě opět k určitým formám sebeexprese. A nesmírná vděčnost má nejde popsat slovy, stejně tak ani nesmírná obava má, že ani tento měch nebude stačit. Občas mám pocit, jako by má mysl vystavěla zdi, za kterými se schovává. Jako by nedovolila dále tvořit cokoliv. Snad je to množstvím událostí za poslední rok, snad je to těžkostmi, které mé srdce stále nese a kterých se zbavit, Bohu žel, nemůže? Snad je to bez odpovědi...

Jsem tak malý v tak ohromném světě. Vím, že antropos ho mikros kosmos... ale to ještě neznamená, že se v tomto velkém světě neztratí. Nacházím jisté utěšení v modlitbách a v rozjímání o Bohu - ale na jak dlouho? Jak dlouho to bude trvat, než mne zas víra opustí, než se zachvěje a zlomí na chvíli?
Rád bych někdy něco dokázal... Ale pak si říkám... není největší výkon člověka býti člověkem dobrým? Zdalipak potřebuji i něco víc k tomu, aby můj život byl plný a krásný, než býti dobrým? Možná že to, čeho si nejvíce vážím na druhých, mohl bych začít oceňovat i u sebe. Ale může člověk sám sebe vůbec považovat za dobrého, když zná tolik svých myšlenek, které jsou s dobrem ve sváru?
Potkává mne opakovaně jistá úzkost ze světa, ve kterém žiji. Jistá úzkost z toho, že jsem to právě já, kým jsem. Jistý strach, neurčitý a děsivý, provázející některé mé nádechy, podle toho, jak si zrovna usmyslí. Strach z toho, že již nejsem co jsem býval. Že již nejsem tak dobrý. Že již nejsem tak schopný. Ale nakonec, když se na sebe vlastně takhle podívám, mám se celkem rád. Rozhodně bych mohl být mnohem horším člověkem. Rozhodně bych mohl být mnohem hlupějším člověkem. A rozhodně bych mohl věřit ještě méně než věřím. Nyní věřím alespoň tolik, abych se mohl modlit o více víry. Jsem rád, že jsem došel, kam jsem došel. I když nevím, kde to je, a nevím, kudy dál.

Vím, že jsi tu všude kolem mne, ty který jsi Neomezený. A spolehám na tvou dobrotu. Spolehám na tvou vševědocnoust i na tvé milosrdenství. Veď mě.

Modlete se prosím se mnou, věříte-li alespoň tolik, abyste s vírou přečeti následující slova Mikuláše z Flue:

Můj Pane a můj Bože,
vezmi ode mne všechno,
co mi brání na cestě k Tobě!
Můj Pane a můj Bože,
dej mi všechno,
co mi pomáhá na cestě k Tobě!
Můj Pane a můj Bože,
vezmi mne mně samotnému,
a dej mne Tobě do vlastnictví!
Amen.

A teď, ať mne čeká co mě čekat má. A ať má víra, naděje a láska převládne nad tím strachem, který se každou chvílí rodí v mém srdci. Ať mám sílu důvěřovat - nejen Bohu, ale i životu, budoucnosti a sám sobě. Ať mám sílu pokračovat ve své cestě a ať mám ostrý zrak, který mne navede vždy správným směrem.
Je tolik krás v lidském životě a tak málo zraku, který by je viděl. Je tolik krás pro které může vzplanout lidské srdce - a já dnes malinko zahořel pro jednu z nich. A malinko - ač nedovoleně - jsem zatoužil přiblížit se tomu tělu, jenž krásu nosí a pocítit i zájem oné duše, obývající ten chrám, o mou osobu.
Možná, že toužím po jediném: po hloubce, která se rozprostírá tak hluboko, že již není vidět noc, ani den, že uši slyší jen nekonečné ticho, které nikdy nebylo a nikdy nebude zvukem a má mysl tam nemůže vidět již nic jiného než Boha. Po hloubce, která vede za hranice lidského života. (Snad jako bych byl vždy ve svém životě částečně spojen se smrtí. Snad jako kdybych nikdy nebyl plně oddán životu čistě živému. Snad jako kdyby si věčnost brala část ze mě a já část z ní, přestože již toho, co je nekonečné, nedovedu dosáhnout bez nesmírného úsilí a bez nesmírné víry. Snad jako kdybych chvíleni ani nežil, jako bych se oddával jisté formě nebytí.)

Možná, že má cesta nevede po světských cestách. Možná že zde již nemám dosáhnout žádných úspěchů. Možná, že má cesta vede do hlubin. K srdci a k Bohu a k Dobru.

Možná... a možná také ne. A strach, který mne souží, je mi i životodárnou šťávou, neb udržuje život živým a připomíná mi, že každou volbu činím s plnou zodpovědností.

Pffff

11. března 2014 v 23:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jak hluboko pod hladinou musím být, abych nepoznal, zda je noc či den?

Lidé na mě mají různé názory. Někteří si třeba myslí, že jsem chytrý. Nebo že mi něco jde. Vidí mě různě. Ale já se vidím jinak. Vidím se male a nicotně. Vidím se zbytečně a neschopně. Netuším v sobě žádný potenciáln, nevidím v sobě nadání. Nadání pro nic. Jsem jen uzamčený ve vlastních obrazech, které se mi promítají do světa, aniž bych byl schopný je jakkoliv využít.
Je mi smutno.
Kdy jsem naposledy udělal něco produktivního?
Nejradši bych si lehnul a ležel. Třeba stovky let. Stejně už nic nedělám.

Posledních pět dní poslouchám stále dokola Gaiu od Radůzy. Je to kouzelné album a jsem unešen. Nic tak úžasného už jsem dlouho neslyšel.

Nevím co psát, ale cítím jakousi povinnost napsat alespoň něco. A tak trochu i nutkání aspoň trochu psát. Psát... Když dřív jsem nedělal téměř nic jiného. (Co se změnilo?)

(K čemu tu jsem? Nebudu mít děti. Nebudu mít rodinu. Nebudu mít ani přínosnou kariéru. Projdu životem a dostojím svému jménu - budu Šedý. Čistě Šedý. Projdu jako duch, vybledlý a neviditelný a pak prostě vymizím, rozplynu se, přestanu být. Až budu umírat, budu sám, nikde nikdo nebude. A budu cítit úlevu. Že už konečně přišel ten čas, kdy je všechno marné a kdy už nic nezmůžu. Čas, kdy budu moci opustit zodpovědnost za kvalitu svého života. Přijde chvíle, kdy se zlomí vše a já už nebudu muset dál cokoliv dělat. Chvíle, kdy se vyčerpají veškeré možnosti a zbyde jen jediná nutnost. Nutnost smrti.

Až moc myslím do daleké budoucnosti. Až moc se oddávám myšlenkám na smrt. Ale co jiného mi zbývá, když cokoliv, do čeho se pustím, postrádá význam? Když mi veškerá zdařilost uniká před prsty a na co sáhnu, to mi nejde?
Co mám dělat? Nutit se dělat věci jen proto, abych něco dělal?
Kolik mi zbývá snů? Snů, které jsem ještě schopný snít aniž bych cítil osten reality jehož bolestné píchnutí mi bude připomínat vlastní neschopnost a nereálnost mých nadějí?

Co dobře umím? Jen prožívat. Jen užívat si veškeré podněty které ke mně přicházejí, prožít každý pocit do dna. Umím se chvět při poslechu hudby a dýchat hluboko do plic s pocitem úžasné extáze. Ale ty pocity jsou pomíjivé. Zmizí hned jakmile jim přestanu věnovat pozornost. A pak přichází ty chvíle, kdy už nedokážu cítit pořádně nic. Jako kdybych byl v akváriu, ve skleněné kostce uzavřený před celým světem.
K čemu mi je v těch chvílích svět, když svedu jen válet se střídavě na gauči a na posteli? Klidně by se celý svět mohl smrsknout na můj pokoj, klidně i jen na prázdný prostor s postelí a pohovkou. Jedinou výhodou je, že si uvědomuju, jak hrozně málo jsem v porovnání s některýmí jedinci blbý. A pak mi zas dojde, že ne.

Ani nevím co píšu. Nejradši bych přestal. Lituju se aniž bych na tom byl špatně. Užírám se vlastní leností. Jsem jenom prase, co bude tloustnou, dokud mě někdo neskolí a nesežere. Slabí jen sedí a silní je jedí.

A já určitě nebudu ten co jí...

Ale třeba hodně hluboko pod vodou už není vidět rozdíl mezi dnem a nocí. Možná že hluboko pod hladinou budu skutečně nočním tvorem. Že tam najdu svům smysl.
(A jak se asi člověk dostane do hloubky, kde už není vidět sluneční svit a jak tam asi přežije a jak tam asi bude moct cokoliv dělat a tak dál...)

Je ve mně spousta vzteku. Nevidím.
Chci jenom něco umět... být něčeho schopný. Mít nějaký účel. Ergon.
Občas si přijdu jako obal.
Pffff
Pfffff
Pfffffffffff

But I'm a creep...

6. března 2014 v 1:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsou chvíle, které se najednou vynoří z paměti v dokonalé živosti, přestože jsme na ně nijak příliš nevzpomínali. Vynoří se v ten moment, kdy přejíždíte tramvají Vltavu a hledíte na nábřeží, na místo, kde jste před nějakým tím rokem a půl seděli a zírali na druhý břeh. Byli jste tam ve dvou. A hráli Creep. V batohu na zádech se válela do půlky vypitá lahev Tullamore Dew a její dokonale nazlátlá barva byla skrytá před zraky kolemjdoucích. Bylo to vaše malé tajemství. Tajemství jisté zhýralosti, přestože ten večer bylo všechno intelektuálně tolik na výši.
Tehdy jako bychom oba byli úplně jiní. Já i ty.
Pamatuji si své propocené triko a to, jaké bylo nesnesitelné letní vedro. Pamatuji si, jak jsme spolu byli nesmírně dlouho. Pamatuji si, jak jsem v tu chvíli nemyslel na racky a podobné nesmysly.
Jak jsme seděli obklíčení ježky na Petříně a svět jsme sledovali dnem lahve Tullamorky, která se pomalu vyprazdňovala, zatímco nám proudila zlať skrz žíly a mámila naši mysl. Hleděli jsme na noční Prahu a jako by v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Smáli jsme se a mluvili jsme a já se cítil dobře. Byl jsem zhýralý opilec s mozkem chystajícím se na první ročník studia filosofie, s mozkem plným mezer ve znalostech - mezer, kterým ty jsi dával skvěle vyniknout v kontrastu ke tvé vzdělanosti.
Pamatuji si ty dny, kdy končilo léto. Dny, kdy konec závodil se začátkem a loučení s vítáním. Dny, kdy jsem mohl - opět po roce, po dlouhém a intenzivním roce - zažít opětovanou lásku. Lásku, jejíž upřímnosti a bezelstnosti, bezbranosti a bezpečnosti se možná již nic nevyrovná. Lásku, která mi nehrozila hroznými ranami.
Byli jsme dva podivíni ve světě normálních lidí. Ve světě, ve kterém normální znamenalo hloupější než my. A podivíny jsme zůstali do teď. Byli jsme jen dva lidé, co sedí na Petříně s lahví whiskey. Byli jsme. A byli jsme nejživěji, jak jsme mohli být. Všechno bylo jednoduché, prosté a přímé a přesto to zasahovalo do nesmírné hloubky. Bylo to tak jednoduché a hluboké, že ani neexistují slova, jimiž bych to mohl přiblížit. Neexistuje nic víc, než můj obraz v hlavě, obraz plný emocí a nevídaných rozměrů. Obraz, který se ale stane plochým při pokusu jej vyjádřit.
Poprvé jsem jel noční tramvají.
Chodili jsme po městě. Pili jsme absinth. A mně se točil svět. A sledovali jsme imaginární lásky. Třásli jsme se strachem, smutkem i vzrušením. (Nebylo cesty ven.)
Pak jsme se museli rozloučit. Con te partiro...

Vím, že jsem tě zradil.

Stále si nesu kříž své vlastní špatnosti. Ale také si nesu ohromný vděk za těch pár chvil, které se mi teď vynořují. Na těch pár chvil, k nimž je soundtrackem Creep od Radiohead.