close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Šeptané lži

24. února 2014 v 23:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Šeptaná lež ( nic se nestalo ), protože bolí míň než pravda. Stalo se všechno. Ale ta pravda nejde popsat. Všechno nejde popsat. Nevím, co se stalo. Něco se stalo. A pak se stalo všechno. A já se ztratil.
Jsem ztracený. A nevím, co říct. Co říkat.
Je jednodušší lhát.

Nevím, jak se cítím. Cítím se hrozně. A nedokážu poznat, co je příčina a co následek. Jestli se kvůli některým věcem cítím hrozně, nebo jestli ty věci prožívám jako hrozné kvůli tomu, jak se cítím. Vím totiž, že když se cítím takhle, všechno co se děje mi ztmavne před očima a já nedokážu posoudit, jak bych to vnímal, kdybych se cítil normálně.
(To všechno mám z tý blbý Plathový.)

Mám pocit, jako kdyby mi někdo zamazal oči tmavou barvou. Všechno je o pár odstínů temnější a ponuřejší. Ne že by to bylo vyloženě špatné. Jen vím, že to není úplně... spolehlivé. Nedokážu teď odhadnou, jaké tvary a barvy by svět měl normálně. Jsem zmatený. Nedokážu hledět čistě ani na sebe. Nedovedu se "analyzovat".

Pořád mi přijde, jako kdybych poslední radost zažil už hrozně dávno. Jako kdyby to byly doby Letní Bouře a možná pak ještě ty racčí posedlosti, pomněnková okouzlení a podobné drobnůstky. Jako kdybych tehdy ještě nějak žil, ale teď už ne. Je to samozřejmě úplná blbost, protože pořád vím, že některé dny se cítím dobře a kolikrát si během nich užívám radost. Ale ta jako by teď nebyla.

Včera jsem mluvil s babičkou. Říkala mi, že jsem úplně jinej než zbytek rodiny. Což není žádná novinka. A povídali jsme si spolu. S ní si povídám z rodiny asi nejraději. Před pár lety se pokusila o sebevraždu a tehdy mi rodiče řekli, že trpí depresemi. Mám pocit, že mi je tím nějak blíž. I když já deprese samozřejmě nemám. Ne ty opravdové. Hrozně rád si s ní povídám o všem možném. Bavili jsme se o sportu a o Ukraině, ale po chvíli jsem babičku obeznámil s tím, že o tom já nic nevím. Přišel jsem si v tu chvíli jako nesmírný hlupák. Že nevím nic o tom, co se děje ve světě. Babička mi popisovala, jak je nadšená ze sportu a jak to prožívá a že má radost, že má aspoň pro co trochu žít a že jí něco zajímá. Přijde mi, jako kdyby se svět nějak dohodnul na tom, že mi bude připomínat, že nevím, co zajímá mě. Pak jsme mluvili o knihách. Řekl jsem jí, že bych chtěl psát jako Woolfová. Hrozně jsem se nadchl pro její Vlny a mluvil jsem o nich snad přes deset minut, popisoval jsem, jak úžasně používá přímou řeč a jaké jsou ty její postavy. Ona prý takové knihy nečte. Prý má radost, že jsem takový zajímavý, ale nerozumí mi.

Cítím se vlastně hrozně smutně. Cize. Nechápu sám sebe a nechápou mě ani jiní. Nebaví mě skoro nic jiného, než si povídat sám se sebou tady na blogu. Než sem blít svoje myšlenky a nálady a potom se cítit o něco líp. Nechci potkávat lidi, nechci mluvit s lidmi z očí do očí. Nechci ani odepisovat na některé zprávy, protože mi přijdou hrozně hloupé. A nevím, co s časem. Mám pocit, že mám hrozně moc času. Hrozně moc prázdného času. Znáte takovou tu náladu, kdy si říkáte: "Nudím se, nemám co dělat"? Tak to je nějak dnešek. A včerejšek.
Baví mě válet se v posteli. Jako malý jsem si vždycky představoval, že jsem na nějaké lodi, pouštěl jsem si k tomu Bílý kámen od Ivety Bartošové a moc jsem si to užíval. Bílý kámen se mi ztratil, takže nevím, co si pouštět, a ani ty představy mi nějak nejdou do hlavy. Takže jenom ležím a občas si pustím z mobilu nějakou písničku nebo nějakého interpreta. Sem tam třeba Lanu. A čtu si. Četl jsem si Plathovou. (Plathová se stala velkým tématem mého života v současnosti. Plathová je všude.) Dnes jsem ji dočetl a nevím, co číst dál. Nevím, co dělat při tom válení v posteli.

Cítím se prostě na *****. Myslím na člověka, který mi poslední rok zpříjemňoval společné chvíle. Proč tu není se mnou? Vlastně nevím. A nevím, jestli chci, abychom teď byli spolu. Možná chci být sám. Ale nevím, nakolik to říkám já a nakolik jen zkreslují ty moje začerněné oči realitu. Ale jsem tu sám. V pokoji. Chci tu být sám a zároveň nechci. Je to jako se vším za poslední dva roky: Nevím, co chci. Poslední, co jsem věděl, bylo, že chci na psychologii nebo na filosofii. Potom mi na filosofii došlo, že jsem na filosofii asi nechtěl nebo že jsem chtěl něco, co to studium nesplňuje. A pak už nic.

Nejlépe se mi za poslední dny poslouchá Fantom opery. Think of me, think of me fondly... Uklidňuje mě. Nejraději bych se do některých těch písní položil. Do jejich nádherných a kouzelných melodií. Když je poslouchám, cítím se tak nějak v pořádku, normálně. Jako kdyby na některých věcech vůbec nezáleželo. A to je dobře. Ale nemám sílu být silný, postavit se a jít se dál prát se životem. Jít čelit některým věcem.

Mám zakalenou mysl. Nevím si s ní rady. Nevím si momentálně rady s ničím. Mám chuť jenom spát. A tak budu dál šeptat lži, když aspoň tady je trocha té pravdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama