close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nijaký...

23. února 2014 v 11:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Susanne Sundfor zní jako dříve. Jako v těch bolestných a temných dobách, kdy mne uváděla do stavů obnášejících tupé zírání s rozostřeným pohledem, slzy v očích a myšlenky na smrt. Susanne Sundfor mě bolela. Bolela tak krásně.
Mám pocit, že opět padám. Snažím se zachovat si reflexi. Uchovat si ten pohled, kterým se chráním. Uchovat si špetky zdravého rozumu, které mi říkají, že rozhodnutí, která toužím dělat, jsou ovlivněná špatnou náladou. (A že špatná nálada je způsobena čtením Sylvie Plathové a její knihy Pod skleněným zvonem.)
Nikdy na tom nebudu tak zle jako Sylvie. Ale to nic neznamená.
Když je člověk nemocný a nemá notebook, má spoustu času přemýšlet. Zvlášť pokud nemá náladu cokoliv dělat. Včera jsem dvě hodiny koukal na krátký program tanečních dvojic z ME v krasobruslení v Chorvatsku 2013. Bylo to krásné. Mám rád krasobruslení, ale musím na něj mít náladu. Předtím jsem spal. Dlouho. A pak jsem do půl čtvrté do rána koukal do stropu, do zdi a do polštáře. Přemýšlel jsem o svém životě. Neproto nemetafysicky. Obyčejně.
Naprosto příšerně mě štve tenhle svět dospělých, ve kterém všichni bez nejmenšího hnutí brvou dělají špatné věci a tváří se, jako by je nedělali. Tváří se tak před ostatními i sami před sebou, protože se bojí toho, že by si mohli přijít odporní. Štve mě, že dělám špatné věci i když se hlídám.
Štve mě, že jich nedělám tolik jako ostatní. Že jsem moc hodný. Že přicházím o zážitky plynoucí z tohohle nechutného jednání.

Cítím se trochu jako dříve. Občas přemýšlím, jestli jsem někdy dřív přeci jen neměl nějakou lehčí formu deprese nebo tak něco. Jestli jí nemám pořád. Nebo jestli jsem prostě jen tak neuvědomělý a nevím, co se svou budoucností. Co se sebou. Co s časem. Jsou tu věci, které mě dříve bavily a už mě nebaví. Jsou tu věci, které mi dříve šly a už mi nejdou.
Občas utírám prach jenom proto, že už nevím, co bych měl dělat.

Miluju xylofonové části v písni Brothel.

Když má člověk rýmu a ucpaný nos, dostává se do takových nálad snadno.

Občam mám pocit, jako kdyby některé věci neexistovaly. Jako kdyby posledních několik měsíců, možná i let, vlastně vůbec nebylo. Jako kdyby se nic nestalo. Jako bych byl jenom já, tady a teď, pořád dokola a neustále dál a dál. Jenom já. Jako kdyby ten svět, co vidím za oknem a co je tak krásně prosluněný dopoledním janrím sluncem, ani neexistoval. Jako kdyby tam ve skutečnosti byla tma.

Někdy se cítím vybledne a zvadle. Někdy mi chybí minulost. To se prostě stává.
Někdy jsem prostě smutný. (A někdy o tom prostě žvatlám.)

Cítím se sám. Nějakým takovým... divným způsobem. Prostě sám. Jako kdyby lidé, kteří byli se mnou, nebyli. Jako kdyby ty krásné společné chvíle neexistovaly.

Někdy mi prostě nějak je. A jindy mi tak není.
To bude asi vše...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama