close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Modlitba

23. února 2014 v 1:10 | Grey.t |  Koutek pro víru a duchovno
Bože, dej mi sílu. A dej mi víru. Někdy cítím, jak moc se Ti vzdaluji. A vím, že Tvá blízkost je pro mne nesmírně důležitá. Neslyším Tě. Necítím Tě. Vím, jak těžké je věřit. Vždyť jsem již několikrát obcoval s myšlenkami na jiná božstva. Vždy vím, že jen Ty jsi pravý, že jen Ty jsi v mém srdci. Přesto necítím ten plamen, který by mne k Tobě vázal. Necítím úzkost z naší vzdálenosti. Cítím prázdnotu. Tam, kam Tvé oko dříve hledělo, je dnes jáma, do níž žádné oko již nevhlédne. Kam Tvůj zrak zanášel to bolestné a spalující světlo, světlo které obnažovalo veškerou mou lidskost, hříšnost a zkaženost, teď nic nezáří. Toužím opět slyšet Tvůj hlas. Ale není to touha, co by mě k tobě mohlo přiblížit. Vím, že jen skrze vlastní srdce a skrze víru se mohu dostat blíže k Tobě.
Ale vzdaluji se Ti. Ty se vzdaluješ mně. Vzniká mezi námi propast a já Tě za ní nevidím. Vím, že jsi. Jsem si tím jistý. Ale jako bych již neměl ten kontakt s Absolutnem, který mi víra v Tebe dávala. Jako kdybych se při myšlenkách na Tebe již neutápěl v tom nekonečném rozdílu, jaký mezi námi je. Že já jsem Ty, ale Ty nejsi já. Že já jsem absolutně součástí Tebe, ale Ty mne nekonečně, nezměrně a boletně převyšuješ. Že skrze Tebe jsem já vším - ale jen skrze Tebe.
Bože, dej mi víc víry. Dej mi sílu a odvahu věřit a odevzdat svůj život do tvých rukou. Dej mi zakusit opět tu posvátnou bolest, která zchvacuje duši a přináší jí blaženost. A pomoz mi překonat tento svět.
Vím, že v Tebe musím věřit. Vím, že vztah, který k tobě chovám, je možné uskutečnit jen skrze víru. Ale svět, ve kterém žiji, vyžaduje té víry tolik. A já nedovedu věřit. Nedovedu věřit, že lidé jsou takoví, jací se mi zdají. A ztrácím se, topím se v tomto světě. Nemám dost víry na to, abych našel cestu k tobě. Kde mám vzít dost víry na to, abych dokázal věřit lidem, kteří jsou ode mne tak oddělení, tak skrytí, tak tajemní a nepředvídatelní. Trestáš nás svobodnou vůlí? Trestáš nás tím, že ani když uvěříme v tebe, nemůžeme uvěřit lidem?
Tančím s Tebou tanec, ve kterém se vzdalujeme a přibližujeme. Cítím Tvou vzdálenost, ale cítím ji jen ve Tvé nepřitomnosti. Jako bys nebyl ve mne. Jako bys mne zkoušel a chtěl, abych tě hledal. Abych se vzdal všech slastí zdejších a obětoval se pro tebe. Ale to já nedokážu, přestože vím, že jen skrze Tebe bych mohl být prost utrpení. (Jen skrze Tebe mohu s jistotou zakoušet smysl.)
Už tuším, co Kierkegaard myslel tou kontinuitou. Kontinuitou víry a kontinuitou lítosti nad hříchy. Je jen jedna cesta z hříchu a tou je víra. A kdykoliv člověk nevěří, hřeší. Hřeším tím, že se ti vzdaluji a nyní tě žádám o odpuštění. Odpusť mi, že nejsi v každém mém nádechu. Odpusť mi, že nejsi v každé mé myšlence. Odpusť mi, že nejsi v každém úderu mého srdce. Odpusť mi, že mé srdce bije pro pozemské maličkosti, pro drobnosti pramalého významu, pro drobnosti, ve kterých Tě nevidím, ale které v mém srdci budí - snad malicherné - potěšení.
Odpusť mi, že hledám rozkoš v pozemských láskách a nejsem oddán Tobě. Odpusť mi mou nevěrnost a odpusť mi trvalost a návrat mého hříchu. Ač v Tebe stále věřím, vzdaluji se Ti a přestávám na Tebe myslet. Nehřeším právě tím?
Věřím ve Tvou dobrotivost a věřím ve Tvé zázraky. Věřím ve Tvou každodenní přítomnost a ve Tvůj vliv. Věřím ve Tvá znamení. Avšak jsem příliš vzdálen Tobě - a možná i sobě - než abych se jim podřídil. Jsem příliš člověkem, příliš lidským a pozemským, než abych se dokázal sklonit před nebesy. Tvé rady jsou lehké a jemné, přestože jsou absolutní. A mé odmítnutí, ač je tak hříšné, tak zoufalé, je vlastně přirozené. Přirozeně pozemské.
Odpusť mi. Jen Ty mi můžeš odpustit. Odpustit mi, že nevěřím. Že nevěřím dost. Že nevěřím Tobě a že nevěřím ani jiným.
A přijmi má vřelá poděkování za Tvou ochranu. Bojím se zde, ve smé malosti, že příště mne již neochráníš před mnou samým a před mou pozemskostí. Věci, které jsi mi dal zakusit, dávají jistý smysl. Avšak hořkost toho smyslu a palčivost těch věcí, jejich pozemský dopad, který je drtivý a ničivý, mne okrádá o sílu. Cítím, jako by mne skličoval balvan. Jako by má láska pozemská, tolik zatížená hříchy, které na sobě pácháme my dva milující, skličovala a svazovala mou lásku k Tobě.
Jsi Všemohoucí, Vševědoucí, Neomezený a Absolutní. Jsi Paradoxní, ale slučuješ všechny paradoxy vlastního bytí v jeden velký Smysl. Uveď mě prosím ve Tvůj smysl, dej mi zakusit alespoň na chvíli opět té hluboké matoucí sladkosti, jakou v sobě skrýváš. Dej mi dost víry, abych k Tobě našel a neztratil cestu. Dej mi oddanost a pokoru, abych se nebál uposlechnout Tvé rady, které doléhají s nepatrností a lehkostí a oku bez víry jsou téměř neviditelné.
Dej mi to, co potřebuji. Ty víš lépe než já, co to je. Skláním hlavu v této neformální modlitbě, abych Tě o to požádal. Vstup do mne a nech mne vstoupit do sebe. Pomoz mi překonat to, co nás rozděluje. Pomoz mi překonat hřích. A odpusť mi neoddanost mé duše, její pozemské touhy a záliby. Odpusť mi, že nikdy nedokáži naplnit to, oč tě žádám. A neprosím tě o sílu překonat svou pozemskout, jen o odpuštění nad tím, že jsem jí oddaný snad více než Tobě. Odpusť mi prosím a nenech mne na tebe zapomenout. Odpusť mi, buď se mnou a umožni mi být s Tebou, přestože zůstanu pouhým pozemským člověkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama