Opět krása.
Opět tolik krásy. Ve tvých očích, ve tvých slovech a tvém hlasu.
(Žiju ještě pro něco jiného, než jsou tyto chvíle? jejich konečnost jim dodává vzácnosti, ale také je příšerně bolestná. Když odjíždíš, když se loučíme, když vím, že tě opět několik dní neuvidím, než se znovu shledáme. Jako by to byly dvě různé věčnosti. Věčnost s tebou a věčnost bez tebe. Obě nevěčné a konečné, ale přesto něčím věčné - snad svou repetitivitou.)
Lalala
Můj život nabírá trojrozměrnosti zde. Zde se jeví čas. Ale kde jinde? Nakolik by byly vzpomínky živé, kdybych si nevedl tento pseudodeník, tuto maškarádu vlastních pocitů, zohavování a zkrášlování reality, připodobňování reálného fantasknímu, zkreslování objektivního k obrazu subjektivních prožitků?
Nakolik plastický by byl můj život, kdybych do objektivní reality neotiskával své subjektivní prožitky tak, jak je v danou chvíli právě prožívám?
Nakolik plastická dokáže být vzpomínka; nakolik je vzpomínka vzpomínkou a nakolik je jen obrazem z minulosti překresleným rukou reality?
(Nakolik stojí za to žít? Na hodně, když si čtu své články. Na hodně, když je píšu. Na hodně, protože tohle dává smysl. Tato kotva mého života. Když jsem vykořeněný, když mé pochybnosti spolknou vše, stále mám tu kotvu - mohu o tom psát. Mohu si na to stěžovat. Mohu zachytit, jak se cítím - právě teď, právě tady. Jak vzpomínám tady a teď na to co bylo tam a tehdy nebo co onde a jednou bude.)
Miluju tě.
Pořád bych to opakoval. Už ta slova nezní tak kouzelně. Mnohem víc zní tlukot srdce a ta tichá bouře, která se uvnitř neustále v nejrůznějších obmněnách opakuje.
Repetitivně jako skladby Philipa Glasse.
Kolik jsem se již natrápil za ten rok, co se známe. Za ten rok, co mi říkáš tolik krásných slov. A teď jako by to všechno bylo pryč. Nedokážu ti nic vyčítat, když ti hledím do očí, když na mě mluvíš a já jsem ve tvém objetí.
Láska je krásná.
Mám pocit, jako kdybychom se stále drželi za ruce. (Proboha, jak rád tě držím za ruku. Jak malé dítě, ale přesto s takovou chutí! Jak rád cítím tvou dlaň ve své!)
Lalala
Kouzelný víkend. Víkend bez bolesti. Jen plný odpočinku. Čím to je, že s tebou mám pocit, jako kdyby bylo všechno v pořádku? Jako kdyby mi nic nehrozilo. Stačí se k tobě jen přitulit. To je jediné co musím.
Jsem svobodný.
Jsem volný.
Baby I don't know just why I love you so
Ale nějaký důvod pro to učitě bude. Tak už to prostě chodí. Kdo potřebuje důvody? Stačí přijmout skutečnost. Stačí přijmout zjevné.
(Poté je spousta věcí jasnější. Proč by smutný potřeboval znát důvod? Proč by smějící potřeboval znát důvod? A pak je jasné, když to přijmeme, proč se někteří lidé smějí a proč někteří lidé pláčí, aniž by znali důvod. Protože to tak cítí. Cítit znamená mnohdy více než vědět.)
Je to tak. A jinak to není. A žádný důvod to nezmění.
Svým způsobem miluju život. (A to, že svým způsobem, je asi nejdůležitější.)
(svým způsobem ho nenávidím)
Nezapomenu. Nezapomenu na krásu tohoto víkendu. Nezapomenu na krásu chvil strávených s tebou.
(Jsem prostě bláznivě zamilovaný. Hold to není tak depresivní, jak bych si přál. Hold je to prostě krásné. Jednoduše šťastně krásné. Žádné ledy, slzy a ostré hrany. Jen klidné polehávání vedle sebe. Jako kdybychom leželi před dveřma věčnosti a měli celou věčnost na to, aby se otevřely. Tak.)
Lalala
La-la-la