První den letního semestru... a já mám jen dva předměty a mezi nimi tři hodiny pauzu. Pondělky budou nádherné. Sedím ve své oblíbené čajovně, která mě při příchodu uvítala Radůzou a její písni Jednou to pomine. Bylo to jako z pohádky, taková kouzelná náhoda, která mi zvedla náladu.
Jsou to krásné chvíle, když máte čas jen tak sedět a meditovat tak nějak o všem a o ničem; jen tak sedět a tiše dýchat, zatímco popíjíte Assam a sem tam si notujete s Radůzou. Po tak dlouhé době opět zde... U Džoudyho. A přítom jsem sem dřív chodil tak často, téměř každý týden aspoň jednou... Byl jsem tu s tolika lidmi, probrali jsme tolik věcí, stalo se tu tolik událostí.
Sedím na místě, na kterém jsem kdysi, před dvěma lety a pár měsíci seděl s Letní Bouří. Na místě, kde se rozhodla, že se k sobě nehodíme. Na místě, které se spolupodílelo na zrodu krásných bolestí následujících měsíců. Sedím tu a dýchám. Vdechuji ty staré vzpomínky a uvědomuji si skrz ně svůj život. Venku je spousta světla. Venku i uvnitř. Uvnitř čajovny i uvnitř mě. (Taková ta chvíle, kdy máte pocit, že všechno, i to největší zlo, je naplněno Božím světlem. Že všechno má smysl.... Ale co je to smysl?...)
Jsem na místě spousty změn. Na místě, které je stejné a přece jiné. I já jsem stejný a přece jiný, život také, mí přátelé také. Vše je stejné a jiné zároveň a nevstoupíme dvakrát do stejné řeky, protože i stejná řeka je z části jiná. Voda, která jednou utekla, se již nevrátí a všechno plyne v koloběhu, který se opakuje i neopakuje.
A Čas není ani lineární, ani cyklický, ale obojí. Je plný smyček a obratů, které se nedají předvídat, je plný paradoxů a přestože plyne od jednoho bodu k druhému, plyne přes zdánlivě nesmyslné smyčky a přináší nám podivné repetice, nad kterými zůstává rozum stát. V člověku se spojuje minulost, současnost a budoucnost a tak, když tu takhle sedím, nejsem to jen já - tady a teď. Jsem to já ve všech tehdejších dobách, jsem to já a moje zážitky. Sedím tu na všech místech a jsem součástí té atmosféry, která lidem proudí do plic. Jsem i tím, kým budu, tím, kdo tu ještě bude - a nebo nebude - sedět příště. Za měsíc, Za týden... Jako by se tu odehrával celý můj život. (Celý můj život se totiž odehrává ve mně, takže všude, kde jsem já.)
Dnes je krásný den. A protože je dnešek všemi dny a já jsem všemi svými já a tím pádem jsem i buducností i minulostí a protože mé já je mým životem, je i celý můj život vlastně krásný. Protože linie krásy se táhne od začátku do konce celým bytím i nebytím. (Může krása existovat bez člověka, který by ji vnímal? Je krása čistě lidským pojmem? Kdo ví... A proč se ptát? Co přinese poznání podstaty krásy? Může vůbec přinést víc než její prosté prožití? Než jednoduchá reflexe, kterou nám nabízí naše smysly i nesmysly?)
Má vlastně smysl se na cokoliv ptát? (A co je to smysl?)
A má cenu odpovídat? Srdce si odpověď nepřipustí, dokud ji neprožije a i otázka je jen hluboký prožitek vlastní éterické mysli, kterou si neseme i s její nesnesitelnou tíží a lehkostí.
(Právě hraje Vše je jedním. A má to nějaký smysl? Má smysl se po tom smyslu pídit?)
Jsme unešeni světem kauzality, přestože náš vnitřní svět je plný paradoxů. Můžeme se cítit smutně navzdory všemu, co se děje, můžeme se radovat z nesmyslných maličkostí. Vejde se sem smysl? Nebo je smysl způsoben strachem z toho, čím život ve skutečnosti je? Strachem z chaosu, z maličkostí, které způsobují ohromné věci a z ohromných věcí, které se přes svůj zničující vliv nějak ztratí? Máme strach sami ze sebe a ze své neomezenosti i ze své omezenosti?
Není prostě krásnější a smysluplnější svět vnímat, než se ho snažit chápat a vnutit mu smysl? Protože dnes je prostě krásný den. Záleží na něčem dalším?
Co je skutečné? To, co vnímáme smysly? To, co nám ukáže věda? Na co se můžeme spolehnout? Není nejspolehlivější (ač je to příšerné cliché) vlastní srdce? Vlastní prožitek?
To jak svět vidím, teď a tady, to jak ho vnímám a prožívám, to je jediný svět, který mám k dispozici. Je to jediný svět, ve kterém mohu konat. Stačí změnit sebe a změní se celý svět. Stačí nepatrné odchylky v náladě a svět dostává nový kabát, barvy nové odstíny a věci jiný smysl. To, nad čím se jednu chvíli radujeme, nás může další chvíli přivádět k šílenství.
O světě možná víme prostě jen to, co z něj prožíváme. A to, co prožíváme se mění každou chvílí. Plnost plynule přechází v prázdnotu, štěstí v melancholii, vše je v pohybu a vše se hýbe. A s každým nepatrným pohybem se hýbe i svět. Možná to smysl dává, možná ne. A co dnes smysl dává, může být zítra holým nesmyslem.
Svět se mění. My se měníme. Smysl se mění.
Koneckonců, jak se říká v jistých kruzích, svět i my nejsme nic jiného než vědomí. A být v tom vědomí je to nejsmyslupnější... a nejzábavnější. Jak se v tom, co člověk vnímá, začne moc pitvat, už to není ono.
Když sleduju svou dceru, je mi líto, že jednou vyroste... no, ale třeba si alespon něco z té bezprostřednosti uchová...