Únor 2014

Šeptané lži

24. února 2014 v 23:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Šeptaná lež ( nic se nestalo ), protože bolí míň než pravda. Stalo se všechno. Ale ta pravda nejde popsat. Všechno nejde popsat. Nevím, co se stalo. Něco se stalo. A pak se stalo všechno. A já se ztratil.
Jsem ztracený. A nevím, co říct. Co říkat.
Je jednodušší lhát.

Nevím, jak se cítím. Cítím se hrozně. A nedokážu poznat, co je příčina a co následek. Jestli se kvůli některým věcem cítím hrozně, nebo jestli ty věci prožívám jako hrozné kvůli tomu, jak se cítím. Vím totiž, že když se cítím takhle, všechno co se děje mi ztmavne před očima a já nedokážu posoudit, jak bych to vnímal, kdybych se cítil normálně.
(To všechno mám z tý blbý Plathový.)

Mám pocit, jako kdyby mi někdo zamazal oči tmavou barvou. Všechno je o pár odstínů temnější a ponuřejší. Ne že by to bylo vyloženě špatné. Jen vím, že to není úplně... spolehlivé. Nedokážu teď odhadnou, jaké tvary a barvy by svět měl normálně. Jsem zmatený. Nedokážu hledět čistě ani na sebe. Nedovedu se "analyzovat".

Pořád mi přijde, jako kdybych poslední radost zažil už hrozně dávno. Jako kdyby to byly doby Letní Bouře a možná pak ještě ty racčí posedlosti, pomněnková okouzlení a podobné drobnůstky. Jako kdybych tehdy ještě nějak žil, ale teď už ne. Je to samozřejmě úplná blbost, protože pořád vím, že některé dny se cítím dobře a kolikrát si během nich užívám radost. Ale ta jako by teď nebyla.

Včera jsem mluvil s babičkou. Říkala mi, že jsem úplně jinej než zbytek rodiny. Což není žádná novinka. A povídali jsme si spolu. S ní si povídám z rodiny asi nejraději. Před pár lety se pokusila o sebevraždu a tehdy mi rodiče řekli, že trpí depresemi. Mám pocit, že mi je tím nějak blíž. I když já deprese samozřejmě nemám. Ne ty opravdové. Hrozně rád si s ní povídám o všem možném. Bavili jsme se o sportu a o Ukraině, ale po chvíli jsem babičku obeznámil s tím, že o tom já nic nevím. Přišel jsem si v tu chvíli jako nesmírný hlupák. Že nevím nic o tom, co se děje ve světě. Babička mi popisovala, jak je nadšená ze sportu a jak to prožívá a že má radost, že má aspoň pro co trochu žít a že jí něco zajímá. Přijde mi, jako kdyby se svět nějak dohodnul na tom, že mi bude připomínat, že nevím, co zajímá mě. Pak jsme mluvili o knihách. Řekl jsem jí, že bych chtěl psát jako Woolfová. Hrozně jsem se nadchl pro její Vlny a mluvil jsem o nich snad přes deset minut, popisoval jsem, jak úžasně používá přímou řeč a jaké jsou ty její postavy. Ona prý takové knihy nečte. Prý má radost, že jsem takový zajímavý, ale nerozumí mi.

Cítím se vlastně hrozně smutně. Cize. Nechápu sám sebe a nechápou mě ani jiní. Nebaví mě skoro nic jiného, než si povídat sám se sebou tady na blogu. Než sem blít svoje myšlenky a nálady a potom se cítit o něco líp. Nechci potkávat lidi, nechci mluvit s lidmi z očí do očí. Nechci ani odepisovat na některé zprávy, protože mi přijdou hrozně hloupé. A nevím, co s časem. Mám pocit, že mám hrozně moc času. Hrozně moc prázdného času. Znáte takovou tu náladu, kdy si říkáte: "Nudím se, nemám co dělat"? Tak to je nějak dnešek. A včerejšek.
Baví mě válet se v posteli. Jako malý jsem si vždycky představoval, že jsem na nějaké lodi, pouštěl jsem si k tomu Bílý kámen od Ivety Bartošové a moc jsem si to užíval. Bílý kámen se mi ztratil, takže nevím, co si pouštět, a ani ty představy mi nějak nejdou do hlavy. Takže jenom ležím a občas si pustím z mobilu nějakou písničku nebo nějakého interpreta. Sem tam třeba Lanu. A čtu si. Četl jsem si Plathovou. (Plathová se stala velkým tématem mého života v současnosti. Plathová je všude.) Dnes jsem ji dočetl a nevím, co číst dál. Nevím, co dělat při tom válení v posteli.

Cítím se prostě na *****. Myslím na člověka, který mi poslední rok zpříjemňoval společné chvíle. Proč tu není se mnou? Vlastně nevím. A nevím, jestli chci, abychom teď byli spolu. Možná chci být sám. Ale nevím, nakolik to říkám já a nakolik jen zkreslují ty moje začerněné oči realitu. Ale jsem tu sám. V pokoji. Chci tu být sám a zároveň nechci. Je to jako se vším za poslední dva roky: Nevím, co chci. Poslední, co jsem věděl, bylo, že chci na psychologii nebo na filosofii. Potom mi na filosofii došlo, že jsem na filosofii asi nechtěl nebo že jsem chtěl něco, co to studium nesplňuje. A pak už nic.

Nejlépe se mi za poslední dny poslouchá Fantom opery. Think of me, think of me fondly... Uklidňuje mě. Nejraději bych se do některých těch písní položil. Do jejich nádherných a kouzelných melodií. Když je poslouchám, cítím se tak nějak v pořádku, normálně. Jako kdyby na některých věcech vůbec nezáleželo. A to je dobře. Ale nemám sílu být silný, postavit se a jít se dál prát se životem. Jít čelit některým věcem.

Mám zakalenou mysl. Nevím si s ní rady. Nevím si momentálně rady s ničím. Mám chuť jenom spát. A tak budu dál šeptat lži, když aspoň tady je trocha té pravdy.

Nijaký...

23. února 2014 v 11:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Susanne Sundfor zní jako dříve. Jako v těch bolestných a temných dobách, kdy mne uváděla do stavů obnášejících tupé zírání s rozostřeným pohledem, slzy v očích a myšlenky na smrt. Susanne Sundfor mě bolela. Bolela tak krásně.
Mám pocit, že opět padám. Snažím se zachovat si reflexi. Uchovat si ten pohled, kterým se chráním. Uchovat si špetky zdravého rozumu, které mi říkají, že rozhodnutí, která toužím dělat, jsou ovlivněná špatnou náladou. (A že špatná nálada je způsobena čtením Sylvie Plathové a její knihy Pod skleněným zvonem.)
Nikdy na tom nebudu tak zle jako Sylvie. Ale to nic neznamená.
Když je člověk nemocný a nemá notebook, má spoustu času přemýšlet. Zvlášť pokud nemá náladu cokoliv dělat. Včera jsem dvě hodiny koukal na krátký program tanečních dvojic z ME v krasobruslení v Chorvatsku 2013. Bylo to krásné. Mám rád krasobruslení, ale musím na něj mít náladu. Předtím jsem spal. Dlouho. A pak jsem do půl čtvrté do rána koukal do stropu, do zdi a do polštáře. Přemýšlel jsem o svém životě. Neproto nemetafysicky. Obyčejně.
Naprosto příšerně mě štve tenhle svět dospělých, ve kterém všichni bez nejmenšího hnutí brvou dělají špatné věci a tváří se, jako by je nedělali. Tváří se tak před ostatními i sami před sebou, protože se bojí toho, že by si mohli přijít odporní. Štve mě, že dělám špatné věci i když se hlídám.
Štve mě, že jich nedělám tolik jako ostatní. Že jsem moc hodný. Že přicházím o zážitky plynoucí z tohohle nechutného jednání.

Cítím se trochu jako dříve. Občas přemýšlím, jestli jsem někdy dřív přeci jen neměl nějakou lehčí formu deprese nebo tak něco. Jestli jí nemám pořád. Nebo jestli jsem prostě jen tak neuvědomělý a nevím, co se svou budoucností. Co se sebou. Co s časem. Jsou tu věci, které mě dříve bavily a už mě nebaví. Jsou tu věci, které mi dříve šly a už mi nejdou.
Občas utírám prach jenom proto, že už nevím, co bych měl dělat.

Miluju xylofonové části v písni Brothel.

Když má člověk rýmu a ucpaný nos, dostává se do takových nálad snadno.

Občam mám pocit, jako kdyby některé věci neexistovaly. Jako kdyby posledních několik měsíců, možná i let, vlastně vůbec nebylo. Jako kdyby se nic nestalo. Jako bych byl jenom já, tady a teď, pořád dokola a neustále dál a dál. Jenom já. Jako kdyby ten svět, co vidím za oknem a co je tak krásně prosluněný dopoledním janrím sluncem, ani neexistoval. Jako kdyby tam ve skutečnosti byla tma.

Někdy se cítím vybledne a zvadle. Někdy mi chybí minulost. To se prostě stává.
Někdy jsem prostě smutný. (A někdy o tom prostě žvatlám.)

Cítím se sám. Nějakým takovým... divným způsobem. Prostě sám. Jako kdyby lidé, kteří byli se mnou, nebyli. Jako kdyby ty krásné společné chvíle neexistovaly.

Někdy mi prostě nějak je. A jindy mi tak není.
To bude asi vše...

Modlitba

23. února 2014 v 1:10 | Grey.t |  Koutek pro víru a duchovno
Bože, dej mi sílu. A dej mi víru. Někdy cítím, jak moc se Ti vzdaluji. A vím, že Tvá blízkost je pro mne nesmírně důležitá. Neslyším Tě. Necítím Tě. Vím, jak těžké je věřit. Vždyť jsem již několikrát obcoval s myšlenkami na jiná božstva. Vždy vím, že jen Ty jsi pravý, že jen Ty jsi v mém srdci. Přesto necítím ten plamen, který by mne k Tobě vázal. Necítím úzkost z naší vzdálenosti. Cítím prázdnotu. Tam, kam Tvé oko dříve hledělo, je dnes jáma, do níž žádné oko již nevhlédne. Kam Tvůj zrak zanášel to bolestné a spalující světlo, světlo které obnažovalo veškerou mou lidskost, hříšnost a zkaženost, teď nic nezáří. Toužím opět slyšet Tvůj hlas. Ale není to touha, co by mě k tobě mohlo přiblížit. Vím, že jen skrze vlastní srdce a skrze víru se mohu dostat blíže k Tobě.
Ale vzdaluji se Ti. Ty se vzdaluješ mně. Vzniká mezi námi propast a já Tě za ní nevidím. Vím, že jsi. Jsem si tím jistý. Ale jako bych již neměl ten kontakt s Absolutnem, který mi víra v Tebe dávala. Jako kdybych se při myšlenkách na Tebe již neutápěl v tom nekonečném rozdílu, jaký mezi námi je. Že já jsem Ty, ale Ty nejsi já. Že já jsem absolutně součástí Tebe, ale Ty mne nekonečně, nezměrně a boletně převyšuješ. Že skrze Tebe jsem já vším - ale jen skrze Tebe.
Bože, dej mi víc víry. Dej mi sílu a odvahu věřit a odevzdat svůj život do tvých rukou. Dej mi zakusit opět tu posvátnou bolest, která zchvacuje duši a přináší jí blaženost. A pomoz mi překonat tento svět.
Vím, že v Tebe musím věřit. Vím, že vztah, který k tobě chovám, je možné uskutečnit jen skrze víru. Ale svět, ve kterém žiji, vyžaduje té víry tolik. A já nedovedu věřit. Nedovedu věřit, že lidé jsou takoví, jací se mi zdají. A ztrácím se, topím se v tomto světě. Nemám dost víry na to, abych našel cestu k tobě. Kde mám vzít dost víry na to, abych dokázal věřit lidem, kteří jsou ode mne tak oddělení, tak skrytí, tak tajemní a nepředvídatelní. Trestáš nás svobodnou vůlí? Trestáš nás tím, že ani když uvěříme v tebe, nemůžeme uvěřit lidem?
Tančím s Tebou tanec, ve kterém se vzdalujeme a přibližujeme. Cítím Tvou vzdálenost, ale cítím ji jen ve Tvé nepřitomnosti. Jako bys nebyl ve mne. Jako bys mne zkoušel a chtěl, abych tě hledal. Abych se vzdal všech slastí zdejších a obětoval se pro tebe. Ale to já nedokážu, přestože vím, že jen skrze Tebe bych mohl být prost utrpení. (Jen skrze Tebe mohu s jistotou zakoušet smysl.)
Už tuším, co Kierkegaard myslel tou kontinuitou. Kontinuitou víry a kontinuitou lítosti nad hříchy. Je jen jedna cesta z hříchu a tou je víra. A kdykoliv člověk nevěří, hřeší. Hřeším tím, že se ti vzdaluji a nyní tě žádám o odpuštění. Odpusť mi, že nejsi v každém mém nádechu. Odpusť mi, že nejsi v každé mé myšlence. Odpusť mi, že nejsi v každém úderu mého srdce. Odpusť mi, že mé srdce bije pro pozemské maličkosti, pro drobnosti pramalého významu, pro drobnosti, ve kterých Tě nevidím, ale které v mém srdci budí - snad malicherné - potěšení.
Odpusť mi, že hledám rozkoš v pozemských láskách a nejsem oddán Tobě. Odpusť mi mou nevěrnost a odpusť mi trvalost a návrat mého hříchu. Ač v Tebe stále věřím, vzdaluji se Ti a přestávám na Tebe myslet. Nehřeším právě tím?
Věřím ve Tvou dobrotivost a věřím ve Tvé zázraky. Věřím ve Tvou každodenní přítomnost a ve Tvůj vliv. Věřím ve Tvá znamení. Avšak jsem příliš vzdálen Tobě - a možná i sobě - než abych se jim podřídil. Jsem příliš člověkem, příliš lidským a pozemským, než abych se dokázal sklonit před nebesy. Tvé rady jsou lehké a jemné, přestože jsou absolutní. A mé odmítnutí, ač je tak hříšné, tak zoufalé, je vlastně přirozené. Přirozeně pozemské.
Odpusť mi. Jen Ty mi můžeš odpustit. Odpustit mi, že nevěřím. Že nevěřím dost. Že nevěřím Tobě a že nevěřím ani jiným.
A přijmi má vřelá poděkování za Tvou ochranu. Bojím se zde, ve smé malosti, že příště mne již neochráníš před mnou samým a před mou pozemskostí. Věci, které jsi mi dal zakusit, dávají jistý smysl. Avšak hořkost toho smyslu a palčivost těch věcí, jejich pozemský dopad, který je drtivý a ničivý, mne okrádá o sílu. Cítím, jako by mne skličoval balvan. Jako by má láska pozemská, tolik zatížená hříchy, které na sobě pácháme my dva milující, skličovala a svazovala mou lásku k Tobě.
Jsi Všemohoucí, Vševědoucí, Neomezený a Absolutní. Jsi Paradoxní, ale slučuješ všechny paradoxy vlastního bytí v jeden velký Smysl. Uveď mě prosím ve Tvůj smysl, dej mi zakusit alespoň na chvíli opět té hluboké matoucí sladkosti, jakou v sobě skrýváš. Dej mi dost víry, abych k Tobě našel a neztratil cestu. Dej mi oddanost a pokoru, abych se nebál uposlechnout Tvé rady, které doléhají s nepatrností a lehkostí a oku bez víry jsou téměř neviditelné.
Dej mi to, co potřebuji. Ty víš lépe než já, co to je. Skláním hlavu v této neformální modlitbě, abych Tě o to požádal. Vstup do mne a nech mne vstoupit do sebe. Pomoz mi překonat to, co nás rozděluje. Pomoz mi překonat hřích. A odpusť mi neoddanost mé duše, její pozemské touhy a záliby. Odpusť mi, že nikdy nedokáži naplnit to, oč tě žádám. A neprosím tě o sílu překonat svou pozemskout, jen o odpuštění nad tím, že jsem jí oddaný snad více než Tobě. Odpusť mi prosím a nenech mne na tebe zapomenout. Odpusť mi, buď se mnou a umožni mi být s Tebou, přestože zůstanu pouhým pozemským člověkem.

Krásné chvíle

17. února 2014 v 12:43 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
První den letního semestru... a já mám jen dva předměty a mezi nimi tři hodiny pauzu. Pondělky budou nádherné. Sedím ve své oblíbené čajovně, která mě při příchodu uvítala Radůzou a její písni Jednou to pomine. Bylo to jako z pohádky, taková kouzelná náhoda, která mi zvedla náladu.
Jsou to krásné chvíle, když máte čas jen tak sedět a meditovat tak nějak o všem a o ničem; jen tak sedět a tiše dýchat, zatímco popíjíte Assam a sem tam si notujete s Radůzou. Po tak dlouhé době opět zde... U Džoudyho. A přítom jsem sem dřív chodil tak často, téměř každý týden aspoň jednou... Byl jsem tu s tolika lidmi, probrali jsme tolik věcí, stalo se tu tolik událostí.
Sedím na místě, na kterém jsem kdysi, před dvěma lety a pár měsíci seděl s Letní Bouří. Na místě, kde se rozhodla, že se k sobě nehodíme. Na místě, které se spolupodílelo na zrodu krásných bolestí následujících měsíců. Sedím tu a dýchám. Vdechuji ty staré vzpomínky a uvědomuji si skrz ně svůj život. Venku je spousta světla. Venku i uvnitř. Uvnitř čajovny i uvnitř mě. (Taková ta chvíle, kdy máte pocit, že všechno, i to největší zlo, je naplněno Božím světlem. Že všechno má smysl.... Ale co je to smysl?...)
Jsem na místě spousty změn. Na místě, které je stejné a přece jiné. I já jsem stejný a přece jiný, život také, mí přátelé také. Vše je stejné a jiné zároveň a nevstoupíme dvakrát do stejné řeky, protože i stejná řeka je z části jiná. Voda, která jednou utekla, se již nevrátí a všechno plyne v koloběhu, který se opakuje i neopakuje.
A Čas není ani lineární, ani cyklický, ale obojí. Je plný smyček a obratů, které se nedají předvídat, je plný paradoxů a přestože plyne od jednoho bodu k druhému, plyne přes zdánlivě nesmyslné smyčky a přináší nám podivné repetice, nad kterými zůstává rozum stát. V člověku se spojuje minulost, současnost a budoucnost a tak, když tu takhle sedím, nejsem to jen já - tady a teď. Jsem to já ve všech tehdejších dobách, jsem to já a moje zážitky. Sedím tu na všech místech a jsem součástí té atmosféry, která lidem proudí do plic. Jsem i tím, kým budu, tím, kdo tu ještě bude - a nebo nebude - sedět příště. Za měsíc, Za týden... Jako by se tu odehrával celý můj život. (Celý můj život se totiž odehrává ve mně, takže všude, kde jsem já.)

Dnes je krásný den. A protože je dnešek všemi dny a já jsem všemi svými já a tím pádem jsem i buducností i minulostí a protože mé je mým životem, je i celý můj život vlastně krásný. Protože linie krásy se táhne od začátku do konce celým bytím i nebytím. (Může krása existovat bez člověka, který by ji vnímal? Je krása čistě lidským pojmem? Kdo ví... A proč se ptát? Co přinese poznání podstaty krásy? Může vůbec přinést víc než její prosté prožití? Než jednoduchá reflexe, kterou nám nabízí naše smysly i nesmysly?)

Má vlastně smysl se na cokoliv ptát? (A co je to smysl?)
A má cenu odpovídat? Srdce si odpověď nepřipustí, dokud ji neprožije a i otázka je jen hluboký prožitek vlastní éterické mysli, kterou si neseme i s její nesnesitelnou tíží a lehkostí.

(Právě hraje Vše je jedním. A má to nějaký smysl? Má smysl se po tom smyslu pídit?)

Jsme unešeni světem kauzality, přestože náš vnitřní svět je plný paradoxů. Můžeme se cítit smutně navzdory všemu, co se děje, můžeme se radovat z nesmyslných maličkostí. Vejde se sem smysl? Nebo je smysl způsoben strachem z toho, čím život ve skutečnosti je? Strachem z chaosu, z maličkostí, které způsobují ohromné věci a z ohromných věcí, které se přes svůj zničující vliv nějak ztratí? Máme strach sami ze sebe a ze své neomezenosti i ze své omezenosti?

Není prostě krásnější a smysluplnější svět vnímat, než se ho snažit chápat a vnutit mu smysl? Protože dnes je prostě krásný den. Záleží na něčem dalším?
Co je skutečné? To, co vnímáme smysly? To, co nám ukáže věda? Na co se můžeme spolehnout? Není nejspolehlivější (ač je to příšerné cliché) vlastní srdce? Vlastní prožitek?
To jak svět vidím, teď a tady, to jak ho vnímám a prožívám, to je jediný svět, který mám k dispozici. Je to jediný svět, ve kterém mohu konat. Stačí změnit sebe a změní se celý svět. Stačí nepatrné odchylky v náladě a svět dostává nový kabát, barvy nové odstíny a věci jiný smysl. To, nad čím se jednu chvíli radujeme, nás může další chvíli přivádět k šílenství.
O světě možná víme prostě jen to, co z něj prožíváme. A to, co prožíváme se mění každou chvílí. Plnost plynule přechází v prázdnotu, štěstí v melancholii, vše je v pohybu a vše se hýbe. A s každým nepatrným pohybem se hýbe i svět. Možná to smysl dává, možná ne. A co dnes smysl dává, může být zítra holým nesmyslem.
Svět se mění. My se měníme. Smysl se mění.

Unavený článek

11. února 2014 v 0:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zkouškové má tu výhodu, že se nestíháte zamýšlet nad smysluplností či nesmysluplností svého počínání. Jeho konec má tu výhodu, že jste příliš vyčerpaní na to řešit, zda vaše počínání je smysluplné. Občas přemýšlím, kdy je na vysoké škole vlastně čas na takové to klidné sebereflektování.
Všechno je občas složité. Na druhou stranu mám aspoň nějakou útěchu.
Občas se ptám sám sebe - co jsem vlastně v životě dokázal (na to není těžké odpovědět, stačí se dívat z určitého hlediska. Prostě nic. Nic - nenapsal jsem knihu, nevydělal jsem miliony, nezachránil jsem nikomu život. Na druhou stranu jsems e vyvinul v relativně zdravou osobnost... Když odhlédneme od mých částečně sezónních depresivních stavů, které se cyklicky vracejí - i když zde se spíš má mluvit o jistých slabých chvilkách.)
Někdy je prostě těžké žít. Ne těžké. Únavné.

Je tak složité se zklidnit.

Všechno je provázané. Minulost, současnost, budoucnost.
(Svým způsobem nenávidím budoucnost. Nenávidím ji proto, že nevím, jakou by měla mít podobu. Vím jen, že bude. A že pravděpodobně bude taková, že mi nebude vyhovovat. Jistě, najdu si v ní něco svého, čeho se budu držet. Ale fakt je ten, že budoucnost je nejistá. A že já nemám žádnou vizi. Nemám žádný předobraz ani cíl. A k čemu je pak budoucnost, když člověk nemá cíl? A absence cíle, to není problém s ambicemi, ale problém se smysluplností a dosažitelností. To, co by bylo smysluplné, se mi zdá nedosažitelné. To co je dosažitelné se mi zdá nesmysluplné. A to jaký jsem vylučuje obojí. Co je budoucnost, když v ní nic nevidíte? Je to jen čas, který přijde. Je to jen budoucí změna. Vím, že přinese spoustu dobrého, ale přesto.... nevidím v ní nic, za čím bych chtěl směřovat. Je to podivné. Jako kdyby mi dávala najevo, jak moc jsem ztracený.)

Je čas zamhouřit oči. Ale ani říše snů již není tak klidná.
Jako kdyby celým světem zavládl neklid. Jako kdyby se všechno roztřáslo a nejde se uklidnit.

Svět je plný změn. Jsem unavený.

La la la

10. února 2014 v 0:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Opět krása.
Opět tolik krásy. Ve tvých očích, ve tvých slovech a tvém hlasu.
(Žiju ještě pro něco jiného, než jsou tyto chvíle? jejich konečnost jim dodává vzácnosti, ale také je příšerně bolestná. Když odjíždíš, když se loučíme, když vím, že tě opět několik dní neuvidím, než se znovu shledáme. Jako by to byly dvě různé věčnosti. Věčnost s tebou a věčnost bez tebe. Obě nevěčné a konečné, ale přesto něčím věčné - snad svou repetitivitou.)

Lalala

Můj život nabírá trojrozměrnosti zde. Zde se jeví čas. Ale kde jinde? Nakolik by byly vzpomínky živé, kdybych si nevedl tento pseudodeník, tuto maškarádu vlastních pocitů, zohavování a zkrášlování reality, připodobňování reálného fantasknímu, zkreslování objektivního k obrazu subjektivních prožitků?
Nakolik plastický by byl můj život, kdybych do objektivní reality neotiskával své subjektivní prožitky tak, jak je v danou chvíli právě prožívám?
Nakolik plastická dokáže být vzpomínka; nakolik je vzpomínka vzpomínkou a nakolik je jen obrazem z minulosti překresleným rukou reality?
(Nakolik stojí za to žít? Na hodně, když si čtu své články. Na hodně, když je píšu. Na hodně, protože tohle dává smysl. Tato kotva mého života. Když jsem vykořeněný, když mé pochybnosti spolknou vše, stále mám tu kotvu - mohu o tom psát. Mohu si na to stěžovat. Mohu zachytit, jak se cítím - právě teď, právě tady. Jak vzpomínám tady a teď na to co bylo tam a tehdy nebo co onde a jednou bude.)

Miluju tě.
Pořád bych to opakoval. Už ta slova nezní tak kouzelně. Mnohem víc zní tlukot srdce a ta tichá bouře, která se uvnitř neustále v nejrůznějších obmněnách opakuje.
Repetitivně jako skladby Philipa Glasse.

Kolik jsem se již natrápil za ten rok, co se známe. Za ten rok, co mi říkáš tolik krásných slov. A teď jako by to všechno bylo pryč. Nedokážu ti nic vyčítat, když ti hledím do očí, když na mě mluvíš a já jsem ve tvém objetí.

Láska je krásná.

Mám pocit, jako kdybychom se stále drželi za ruce. (Proboha, jak rád tě držím za ruku. Jak malé dítě, ale přesto s takovou chutí! Jak rád cítím tvou dlaň ve své!)

Lalala

Kouzelný víkend. Víkend bez bolesti. Jen plný odpočinku. Čím to je, že s tebou mám pocit, jako kdyby bylo všechno v pořádku? Jako kdyby mi nic nehrozilo. Stačí se k tobě jen přitulit. To je jediné co musím.
Jsem svobodný.

Jsem volný.

Baby I don't know just why I love you so
Ale nějaký důvod pro to učitě bude. Tak už to prostě chodí. Kdo potřebuje důvody? Stačí přijmout skutečnost. Stačí přijmout zjevné.
(Poté je spousta věcí jasnější. Proč by smutný potřeboval znát důvod? Proč by smějící potřeboval znát důvod? A pak je jasné, když to přijmeme, proč se někteří lidé smějí a proč někteří lidé pláčí, aniž by znali důvod. Protože to tak cítí. Cítit znamená mnohdy více než vědět.)
Je to tak. A jinak to není. A žádný důvod to nezmění.

Svým způsobem miluju život. (A to, že svým způsobem, je asi nejdůležitější.)
(svým způsobem ho nenávidím)

Nezapomenu. Nezapomenu na krásu tohoto víkendu. Nezapomenu na krásu chvil strávených s tebou.

(Jsem prostě bláznivě zamilovaný. Hold to není tak depresivní, jak bych si přál. Hold je to prostě krásné. Jednoduše šťastně krásné. Žádné ledy, slzy a ostré hrany. Jen klidné polehávání vedle sebe. Jako kdybychom leželi před dveřma věčnosti a měli celou věčnost na to, aby se otevřely. Tak.)

Lalala


La-la-la

Na věky

3. února 2014 v 23:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Říkal bych ti to stále dokola. Že tě miluji.
Dostal jsem od tebe nejkrásnější víkend, jaký jsem kdy zažil. Jako bych dostal všechno. Neustále na tebe myslím, neustále se na tebe těším. Jsi v každé vteřině, která přichází a v každé, která již odešla. Jsi věčný odchod a věčný návrat. Nekončící sled melancholických a extatických pocitů.
(V každé chvíli, kdy jsme spolu, už tuším jistý smutek z tvého odchodu. Z toho, že žádná společná chvíle nemůže být věčná, ne v realitě. Přestože láska, kterou prožíváme, si již cestu k věčnosti našla, ta již bude existovat navždy, ať se mezi námi a s námi stane cokoliv.)
Budeš se mnou, až se zítra probudím. Budeš se mnou až budu usínat. Ale tvé tělo mi bude bolestně chybět. Tvě tělo vedle mého, tvá vůně, tvá tvář, tvůj hlas... Nemohu se dočkat, až se tě opět dotknu, až zakusím znovu to teplo, které ti vyzařuje z kůže.

Když jsem s tebou, cítím klid. Vím, že to hlavní v mém životě se splnilo. Že není třeba se bát.
Že dokud jsme spolu, bude všechno v pořádku. Že mě budeš milovat i když selžu.

Brzy to již bude rok. Celý rok...

Jsem svým způsobem smutný. Vždy jsem byl. A vždy budu. Smutkem z pomíjivosti, smutkem z trvání. Smutkem z příchodů, které již v sobě obsahují odchod. Smutkem možnosti, nemožnosti i nutnosti. A jsem svým způsobem šťastný. Šťastný z okamžiku, šťastný z věčnosti, nadšený z myšlenek a unešený svěžím větrem, který mi dnes foukl do tváře. S tebou jsem jiný. Jinak smutný. Jinak šťastný. S tebou jsou mé štěstíi můj smutek ukolébání k spánku. Jsem jen já. Je jen klid.

O víkendu jsme rozkvetli. Jako nikdy.

Miluju tě. Nedokážu si zakázat to říkat. Stále si to v duchu opakuji, pořád, neustále. S každou sekundou, se kterou přichází myšlenka na tebe.

Nedovedu o tom mluvit. Nedovedu to vyjádřit. Ne víc. Ne líp.
Vše je tak prázdné, když tu nejsi, ale přesto se všude skrývá část tebe. Jako by tebou celý můj pokoj nasákl a teď mi tě vyzařuje zpět. I já jsem tě plný.

Občas bych věřil, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Nejen díky lásce, ale díky tomu, jak mne rozechvívá každý den. Jak úžasný je pro mě vítr, jak kouzelná se mi zdá zima, jak syté je vše, co prožívám - i prázdnota. Možná nežiji na plno z pohledu mnohých, ale téměř jako bych žil naplno z pohledu svého. Jako bych ani více žít nemohl, protože bych buď musel zemřít a nebo žít na úkor té sytosti a s každým větším žití z ní krájet.

Občas bych věřil, že všechno bude na věky.
(Ale ono bude. Svým způsbem.
Mým způsobem.)