Říkám to slova tak automaticky. Říkám je, jako by byla tím nejpřirozenějším na celém světě. Jako kdyby říkala vše o mně, o tobě, o nás, o životě, o smrti, o smyslu i nesmyslnosti. Říkám je a ona vykluzují z mých rtů hladce. Bez bázně, chvění, fascinace a bez pocítění mystéria. To je mé hlasité vyznání lásky k tobě - když říkám: "miluju tě." Mnohem hlouběji, tam v člověku, kde je větší ticho a kde věci rezonují a nechávají vyznít svou podstatu, zní tato dvě slova s jistou temnotou.
Co cítím, když se obrátím dovnitř, směrem k té lásce?
Když jsem o tebe před pár dny málem přišel, neměl jsem slova pro bolest. Mohl jsem popsat lítost a zlost, mohl jsem mluvit o spoustě věcí, ale to, co jsem skutečně prožíval, zůstávalo mimo slova - a tam také leží pravý cit, který k tobě chovám. Mohl bych použít tisíce běžně používaných frází k vyznání lásky, ale žádná z nich by nebyla plně pravdivá.
Nedovedu mluvit o lásce, protože uhýbá před mými slovy. Jak popsat něco tak subtilního, nedotknutelného, vzdáleného? Platón v Symposiu vidí lásku jako něco, čím se lze dostat k nejvyššímu dobru. Já vidím nejvyšší dobro v tobě. Vím, co jsi za člověka, vím, že děláš špatné věci, ale přesto tě miluji. Miluji tvou duši, takovou jaká je. A vím, že jsem tu pro tebe. Že jsi tu pro mě. Že jsme svázáni víc, než jsem byl kdykoliv s kýmkoliv svázán.
V každém "miluji tě" je něco z tvých dotyků. Něco z těch chvil, kdy mi dlaní jezdíš po těle. Něco z tvé vůně a něco z tvého hlasu. Je v tom něco z těch chvil, kdy nemluvíme, kdy na sebe koukáme. A něco z těch chvil, kdy tě vidím v dálce, jak přicházíš. Nedovedu uvést jedinou vlastnost, kterou na tobě miluji, protože to nejsou jednotlivé vlastnosti, co miluji.
Láska je jako ztratit všechno. Přestanete existovat, když si ji plně uvědomíte. To, čím jste, se přeměnilo v lásku. Není to zánik, ale proměna.
Když ti položím hlavu na rameno, cítím klid. Vím, že bude vše v pořádku, protože jsem s tebou. Protože jsem u tebe. Jsi na každém místě, kde jsme byli spolu, jsi v každém mém nádechu a výdechu, jako duch se vznášíš uprostřed mých myšlenek. Jsi jako touha obsažen v každé chvíli, kdy nejsme spolu. A jako blaženost vždy, když spolu jsme.
Co je tedy láska?
Nemám slov. Nemám slov k tomu, abych vyjádřil něco tak velkého, něco, co nás tolik přesahuje. Nedovedu říci, co to je milovat. Dovedu to jen cítit a cítím to jako plamen, který hřeje i pálí, září i ničí, zároveň ale i jako ledovou povodeň, která strhla vše, co bylo, která zvedla hladiny života a ve které se topím.
Když o tebe přijdu, už to nebudu já.
Ale nikdy o tebe úplně nepřijdu, protože já jsem ty. Protože jsme jedním. A pokud nás něco roztrhne, pak ze mě zbyde jen půka, a druhou si necháš ty, ta ti patří.
Rozpustili jsme se v sobě. Smíchali jsme se. Už nás nikdo nerozdělí zpět.
Jeden řecký mýtus vypráví o tom, jak vznikla láska. V dávných dobách měli lidé dvě hlavy, dvoje ruce, dvoje nohy. Tito lidé však byli příliš mocní a bohové je tedy rozdělili na poloviny a stvořili tak lidské bytosti, jak je známe dnes - oddělené. Každý člověk má jen jednu hlavu, jedno tělo, jeden pár horních a jeden pár dolních končetin. Dodnes však všichni lidé touží po své ztracené polovici.
Láska je, když znovu srosteme.
Tomítko, to bylo to nejhezčí, co jsem od tebe kdy četla.
Dojímáš.