Občas mám pocit, že má existence zde - na blogu - přežila svůj konec. Jsem jako duch minulosti. Z těch, které jsem tu tolik miloval, již téměř nikdo nepíše. Jsem tu jak pozůstalý po zbytku rodiny. Nemůžu tvrdit, že bych byl nějakou velkou součástí komunity, ale mám pocit, jako kdybych zde patřil do nějaké sítě lidí...
Ti lidé odešli. Již nepíší. A já mám pocit jako kdybych padal, protože už mě nemá co držet. Padám do zapomnění? (Siuško? Seraphio? Sinsi? Alcie? Svým způsobem i ty, Sarsorinko, protože jsi odešla ze svého království hysterie?)
Vím, že když je člověk šťastný... nebo šťastnější... píše se mu svým způsobem hůř. Alespoň pokud je jeho blog zaměřený na tu temnější a melancholičtější stránku života. A já vám to štěstí přeji. A vím, že si povídáme - píšeme si, mluvíme spolu, vídáme se... A přesto... je to, jako kdybychom ztratili část společných slov. Je to tak podivné... jako kdyby zde spočívala část mé duše. (jako kdyby každý záchvěv těch starých časů rozechvíval něco ze života, který se ze mně kamsi vytratil. Když mi tu některá z vás zanechá pár slov, když některá z těch, které odešly, napíše pár řádků na svůj blog. Jako kdyby tím ožilo něco z časů, kdy jsem žil jinak.)
Často se k té otázce vracím - co pro mě znamená blog... Co pro mě znamená psát sem články o tom, jak se cítím... A vlastně to dělám - i když spousta lidí tento jev popírá - víc sám pro sebe než pro návštěvníky.
Je ukrutné nedokázat psát. je ukrutné nevědět, jaká vybrat slova. Je ukrutné položit prsty na klávesnici a cítit se naprosto prázdný - ne tím depresivním způsobem, ale způsobem dutého sudu, ve kterém opravdu vůbec nic není. Není v tom žádný pocit. Je v tom jen ten pohled, který se do něj upírá a říká si: páni, já vážně nemám o čem mluvit.
Vím, že mám.
Každá slova však chtějí čas. Každá slova musí dozrát.
Přesto vím, že to, co tomu dávalo tu hlavní jiskru, nebyla pečlivá vybranost slov a spojení, nebyla to nálada, ale jistá poetičnost duše. Něco, co v sobě nyní hledám a nenacházím - pryč jsou ty Hlaváčkovské dny, pryč jsou dny utopené ve Skácelových básních. Jako kdyby ve mně něco zemřelo.
Jako kdyby smrt tvořila základ mého života.
(Jsem šíleně depresivní, možná to až přeháním. Je čas na trochu zdravého cynismu.)
To, co mě tehdy začlo pohánět v psaní - Letní Bouře, Architekti.... - to už pominulo. Jen to co z toho vzrostlo zůstalo. Je tu Hájek - skutečně! Hájek... ale čeho? Snů?
Stejně se sem tak rád vracím. Tak rád píšu, ať už to má či nemá hlavu a patu. Tak rád ze sebe rodím slova - a někdy tak bezbolestně!
Občas se až příliš upínám k dokonalosti. Občas až moc toužím napsat něco hezkého... Přitom největší krása je v upřímnosti. Nejkrásnější slova jdou přímo od srdce, bez snahy a bez touhy.
Největší krása je v tom prameni, který vyvěrá z člověka.
(někdy mám pocit, že vše co píšu je tak nechutně kýčovité, načančané a lživé, až mi je z toho zle. Ale Bůh ví... píšu to tak, jak mi to jde k prstům, jak mi to prochází hlavou... zlepšil jsem se v tom. V zachytávání myšlenek, střípků a pablesků, které se mihnou hlavou...)
Některým lidem svým způsobem závidím. Vlastně ani nevím co. Asi schopnost vyjádřit se umělecky a zároveň populárně. Udělat něco hezkého. Být středem pozornosti. Možná si to jen upírám - možná že přesně to jsem vždycky hledal. Hromadné přijetí mne takového jaký jsem. (Kdo skutečně ví, jaký jsem? Hrstka lidí.)
Je nádherná zima.
A já jsem tak pomalý. Jako kdyby svět kolem ztichnul.
Svět se vytrácí. Můj svět.
Nebo se mění.
Jako by se všude kolem vznášelo něco nesmírně vzdáleného. Jako kdyby všechno bylo již tak dávno.
Jako by minulé ztratilo svou krásu.
Jsem pára nad hrncem.
Kde jsem se ztratil?
Vzpomínám na střípky... čehosi. Minulosti. jak jsem někde seděl a brečel. Jak jsem si napsal dopis na rozloučenou a jak jsem se rozhodl nezemřít. (A jako by to rozhodnutí bylo zbytečné, jako kdyby se tehdy má duše stejně rozhodla odejít a nechat mě tu samotného... Ale co je má duše? Co jsem já?)
Jaké by to bylo, nemít tajemství?
(Mám tajemství?)
Nevím, co chci říct. Nemám skoro žádná slova. Žádné sdělení. A přesto mám pocit, že někde pod nějakou slupkou to vře, slova se snaží dostat ven a nemohou.
Prostě jsem. V takovém dost pochmurném melancholickém smyslu.
Jsem, nevím, co chci, užírám se a tak dál... prostě můj život. Klasika. Jednou to na mě zase přijde, půjdu si někam v dešti a zimě sednout a budu brečet kvůli tomu, jak je celý můj život naprosto na hovno, ale do té doby se budu držet a tvářit se, jako kdyby mě ani nenapadlo pomyslet na to, že směr, jakým se můj život ubírá, je naprosto nesmyslný. Že vlastně vůbec nevím, co chci dělat dál. Že jedna z nejsmysluplnějších věcí v mém života (a ano, to opravdu JE zoufalé, a velmi!) je psát články na blog a vylévat si v nich bolavé srdéčko. Jsem tak patetickej (v tom anglickém smyslu slova, takže čtěte ubohý), až to bolí... A tak prostě půjdu dál a budu se tvářit - i sám před sebou - že to co dělám má smysl. Že má smysl žít, že má smysl mít kolem sebe lidi, že má smysl studovat, že má smysl studovat to, co zrovna studuju, že má smysl čekat na budoucnost a na to, co nového přinese, přestože víte, že to nebude nic smysluplného. Budu předstírat. Budu hrát a namlouvat si a namlouvat ostatním. Ale ostatním ani není co namlouvat, protože ostatní se nezajímají. A ti co se zajímají to moc dobře vědí. (Nejsem na tom zas tak zle jak to vypadá.)
Jsou věci, které neříkám.
Cítím se vyždímaný.
Mám pocit, občas, že žiju v pohádce, kterou někdo přebarvil na noční můru.
Je pozoruhodné, jak se dva lidské životy dokáží sepnout. (Jedna z mála věcí, které dávají jistý smysl.)
Žít pro slova. Žít pro pocity. Žít pro lásku.
Není to přeci jen krásnější, než žít pro smysl?
(Není každý smysl pomíjivý?)
Pocity. Slova. Láska.
(A přesto vím, že mě mohou opustit.)
Budí se ve mně hysterický výkřik, který nikdy nevyjde ven.
(Zítra se nechám ostříhat. Bůh ví, co z toho bude.)
Jsou věci, které už jsou dávno pryč. Tak to prostě je.
(Není to dost výrazné. Ten zlom. Ten konec. Prostě:)
Taky mám někdy pocit, že jsem přehnaně dramatická :) atp. Prostě přehnaná. A psát svoje články mi přijde ta nejsmysluplnější a nejdůležitější činnost, kterou dělám, což je asi maximální úlet, ale je to jediná činnost, u které cítím, že to tak má být!
Být přijímán širší společností, to se mi zdá snad už naprosto nedosažitelné přání. Nemyslím blogově. Myslím v realitě. Nejspíš by úplně stačilo být přijímána jedním jediným člověkem, ale naprosto, zcela a bezvýhradně!
Nic krásnějšího než je tento blog jsem nečetla.....vážně ,-)