close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Okamžik

27. ledna 2014 v 22:40 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dlouhý nádech uprostřed padajících vloček. (Ty vločky jen pro efekt, vlastně skoro žádné zrovna nepadaly, ale co na tom záleží?) Rozhlédl jsem se. Všude ležel sníh. Jen špičky stébel trávy vykukovaly nad jeho přikrývku. A já si pustil i am the architect a vzpomínal jsem. Na tu dobu. A bylo to živé (jako srdce, které bije). Architekti znějí tak kouzelně vždy jen v zimě. Jen když padá sníh.
Možná, že tehdy jsem žil nejvíc. Když jsem seděl u otevřeného okna a četl Descartovy Meditace o první filosofii; hledal skrytou moudrost v jejich řádcích zatímco na koberec mi oknem padaly sněhové vločky a tály. Zatímco hráli architekti. A mně nebyla zima, moje úzkost byla na útěku a v srdci mi bouřila Letní Bouře silněji než kdy jindy. Nijak nespojená se jménem. A já jsem snil a moje srdce bilo. Měl jsem cíl, měl jsem citů plné srdce, až jsem téměř nemohl dýchat. Měl jsem tolik strachů - strachů z lásky. Tehdy, v ten den, v tu chvíli, jako by se zastavil můj život. Tehdy jsem žil. A není pro to žádné výstižnější slovo.
(A dnes, po této živé vzpomínce, už vím, jak moc jsem vlastně mrtvý. Přes všechnu svoji lásku, přes všechny svoje šrámy a své bolesti. Můj život zůstal u toho otevřeného okna. Už nikdy nesněžilo tak úžasně. Tak hustě, bíle a chladně.)
Jako bych otevřel v jednu jedinou chvíli dveře k věčnosti. A ta věčnost se skrývá jen v tom jediném okamžiku.

Pamatuji si den, kdy jsem umřel. Teď už vím, kdy to bylo. Nikomu to nemohu říct. Ale vím to. Jakoby se z tehdejších mlh vynořila jedna ostrá hrana. Jedna čepel nože, která mě připravila o život. (Ťala do mé duše).
Už nejsem tím, kým jsem býval. Čím jsem byl je již navždy ztracené.

Přijdu si jako bych byl obklopený minulostí a přítomnost téměř ani nebyla. Miluji ten pocit, kdy se mi zima zakousne do rukou svírajících sněhovou kouli. Miluji tu mrazivost sněhu. Tehdy vím, že žiju. Že skutečně žiju. V přítomnosti.
(Jako kdyby sníh chápal mou samotu.)

Přeji si, aby sněžilo. Aby vločky létaly v hustém sledu, jedna vedle druhé. Aby nebylo vidět ani na krok, aby se všechno skrylo pod mrazivou pokrývku, abych otevřel okno a zakousl se do mě mráz. Přeji si mít opět cíl.
Tehdy bylo všechno přikryté. Nevím čím. Teď je vše tak nahé...
Jako kdybych přežil svou smrt.
(Kdo jsem?)

Dlouhý výdech uprostřed padajících vloček...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alétheia Alétheia | 4. února 2014 v 18:50 | Reagovat

No teda, to je tak krásné...! Je v tom něco velice silného.
Proč myslíš, že jsi zemřel, a že nemůžeš nikomu říct, kdy to bylo? Proč bys nemohl?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama