Leden 2014

They only want you when you're 17

31. ledna 2014 v 0:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy nám útěchu poskytne jen spánek. A já tu útěchu půjdu hledat pod zavřená víčka. Protože některé dny jsou podivné. Přikryté poloprůsvitným závojem z tmavě modré látky, nebesky hebké a podobající se kouři. A někdy skrz tu látku pronikne ostří nože, nemilosrdně a krutě a zasáhne člověka přímo do srdce. Celý ten tmavomodrý opar propůjčujícíc celému světu snovou kouzelnost je najednou ztracen. Jen bodná rána bolí o to víc.
Někdy vůbec nevím, zda mé nohy stojí na zemi, či zda se vznáším nad hlubokou propastí a jen čekám, až se má víra v pevnou zem zhroutí, abych se i já zhroutil. Přímo do jícnu rozevírajícího se chřtánu.
(Není třeba hledět do propasti. Není třeba čekat, až ona vhlédne do mě.)

Tak to prostě je...

30. ledna 2014 v 0:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Občas mám pocit, že má existence zde - na blogu - přežila svůj konec. Jsem jako duch minulosti. Z těch, které jsem tu tolik miloval, již téměř nikdo nepíše. Jsem tu jak pozůstalý po zbytku rodiny. Nemůžu tvrdit, že bych byl nějakou velkou součástí komunity, ale mám pocit, jako kdybych zde patřil do nějaké sítě lidí...
Ti lidé odešli. Již nepíší. A já mám pocit jako kdybych padal, protože už mě nemá co držet. Padám do zapomnění? (Siuško? Seraphio? Sinsi? Alcie? Svým způsobem i ty, Sarsorinko, protože jsi odešla ze svého království hysterie?)
Vím, že když je člověk šťastný... nebo šťastnější... píše se mu svým způsobem hůř. Alespoň pokud je jeho blog zaměřený na tu temnější a melancholičtější stránku života. A já vám to štěstí přeji. A vím, že si povídáme - píšeme si, mluvíme spolu, vídáme se... A přesto... je to, jako kdybychom ztratili část společných slov. Je to tak podivné... jako kdyby zde spočívala část mé duše. (jako kdyby každý záchvěv těch starých časů rozechvíval něco ze života, který se ze mně kamsi vytratil. Když mi tu některá z vás zanechá pár slov, když některá z těch, které odešly, napíše pár řádků na svůj blog. Jako kdyby tím ožilo něco z časů, kdy jsem žil jinak.)

Často se k té otázce vracím - co pro mě znamená blog... Co pro mě znamená psát sem články o tom, jak se cítím... A vlastně to dělám - i když spousta lidí tento jev popírá - víc sám pro sebe než pro návštěvníky.

Je ukrutné nedokázat psát. je ukrutné nevědět, jaká vybrat slova. Je ukrutné položit prsty na klávesnici a cítit se naprosto prázdný - ne tím depresivním způsobem, ale způsobem dutého sudu, ve kterém opravdu vůbec nic není. Není v tom žádný pocit. Je v tom jen ten pohled, který se do něj upírá a říká si: páni, já vážně nemám o čem mluvit.
Vím, že mám.
Každá slova však chtějí čas. Každá slova musí dozrát.
Přesto vím, že to, co tomu dávalo tu hlavní jiskru, nebyla pečlivá vybranost slov a spojení, nebyla to nálada, ale jistá poetičnost duše. Něco, co v sobě nyní hledám a nenacházím - pryč jsou ty Hlaváčkovské dny, pryč jsou dny utopené ve Skácelových básních. Jako kdyby ve mně něco zemřelo.
Jako kdyby smrt tvořila základ mého života.
(Jsem šíleně depresivní, možná to až přeháním. Je čas na trochu zdravého cynismu.)

To, co mě tehdy začlo pohánět v psaní - Letní Bouře, Architekti.... - to už pominulo. Jen to co z toho vzrostlo zůstalo. Je tu Hájek - skutečně! Hájek... ale čeho? Snů?
Stejně se sem tak rád vracím. Tak rád píšu, ať už to má či nemá hlavu a patu. Tak rád ze sebe rodím slova - a někdy tak bezbolestně!

Občas se až příliš upínám k dokonalosti. Občas až moc toužím napsat něco hezkého... Přitom největší krása je v upřímnosti. Nejkrásnější slova jdou přímo od srdce, bez snahy a bez touhy.

Největší krása je v tom prameni, který vyvěrá z člověka.
(někdy mám pocit, že vše co píšu je tak nechutně kýčovité, načančané a lživé, až mi je z toho zle. Ale Bůh ví... píšu to tak, jak mi to jde k prstům, jak mi to prochází hlavou... zlepšil jsem se v tom. V zachytávání myšlenek, střípků a pablesků, které se mihnou hlavou...)

Některým lidem svým způsobem závidím. Vlastně ani nevím co. Asi schopnost vyjádřit se umělecky a zároveň populárně. Udělat něco hezkého. Být středem pozornosti. Možná si to jen upírám - možná že přesně to jsem vždycky hledal. Hromadné přijetí mne takového jaký jsem. (Kdo skutečně ví, jaký jsem? Hrstka lidí.)

Je nádherná zima.

A já jsem tak pomalý. Jako kdyby svět kolem ztichnul.
Svět se vytrácí. Můj svět.
Nebo se mění.
Jako by se všude kolem vznášelo něco nesmírně vzdáleného. Jako kdyby všechno bylo již tak dávno.
Jako by minulé ztratilo svou krásu.

Jsem pára nad hrncem.

Kde jsem se ztratil?

Vzpomínám na střípky... čehosi. Minulosti. jak jsem někde seděl a brečel. Jak jsem si napsal dopis na rozloučenou a jak jsem se rozhodl nezemřít. (A jako by to rozhodnutí bylo zbytečné, jako kdyby se tehdy má duše stejně rozhodla odejít a nechat mě tu samotného... Ale co je má duše? Co jsem já?)

Jaké by to bylo, nemít tajemství?
(Mám tajemství?)

Nevím, co chci říct. Nemám skoro žádná slova. Žádné sdělení. A přesto mám pocit, že někde pod nějakou slupkou to vře, slova se snaží dostat ven a nemohou.
Prostě jsem. V takovém dost pochmurném melancholickém smyslu.

Jsem, nevím, co chci, užírám se a tak dál... prostě můj život. Klasika. Jednou to na mě zase přijde, půjdu si někam v dešti a zimě sednout a budu brečet kvůli tomu, jak je celý můj život naprosto na hovno, ale do té doby se budu držet a tvářit se, jako kdyby mě ani nenapadlo pomyslet na to, že směr, jakým se můj život ubírá, je naprosto nesmyslný. Že vlastně vůbec nevím, co chci dělat dál. Že jedna z nejsmysluplnějších věcí v mém života (a ano, to opravdu JE zoufalé, a velmi!) je psát články na blog a vylévat si v nich bolavé srdéčko. Jsem tak patetickej (v tom anglickém smyslu slova, takže čtěte ubohý), až to bolí... A tak prostě půjdu dál a budu se tvářit - i sám před sebou - že to co dělám má smysl. Že má smysl žít, že má smysl mít kolem sebe lidi, že má smysl studovat, že má smysl studovat to, co zrovna studuju, že má smysl čekat na budoucnost a na to, co nového přinese, přestože víte, že to nebude nic smysluplného. Budu předstírat. Budu hrát a namlouvat si a namlouvat ostatním. Ale ostatním ani není co namlouvat, protože ostatní se nezajímají. A ti co se zajímají to moc dobře vědí. (Nejsem na tom zas tak zle jak to vypadá.)

Jsou věci, které neříkám.

Cítím se vyždímaný.


Mám pocit, občas, že žiju v pohádce, kterou někdo přebarvil na noční můru.

Je pozoruhodné, jak se dva lidské životy dokáží sepnout. (Jedna z mála věcí, které dávají jistý smysl.)
Žít pro slova. Žít pro pocity. Žít pro lásku.
Není to přeci jen krásnější, než žít pro smysl?
(Není každý smysl pomíjivý?)

Pocity. Slova. Láska.
(A přesto vím, že mě mohou opustit.)

Budí se ve mně hysterický výkřik, který nikdy nevyjde ven.
(Zítra se nechám ostříhat. Bůh ví, co z toho bude.)



Jsou věci, které už jsou dávno pryč. Tak to prostě je.
(Není to dost výrazné. Ten zlom. Ten konec. Prostě:)

JSOU VĚCI, KTERÉ UŽ JSOU DÁVNO PRYČ.
TAK TO PROSTĚ JE.

basta

Okamžik

27. ledna 2014 v 22:40 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dlouhý nádech uprostřed padajících vloček. (Ty vločky jen pro efekt, vlastně skoro žádné zrovna nepadaly, ale co na tom záleží?) Rozhlédl jsem se. Všude ležel sníh. Jen špičky stébel trávy vykukovaly nad jeho přikrývku. A já si pustil i am the architect a vzpomínal jsem. Na tu dobu. A bylo to živé (jako srdce, které bije). Architekti znějí tak kouzelně vždy jen v zimě. Jen když padá sníh.
Možná, že tehdy jsem žil nejvíc. Když jsem seděl u otevřeného okna a četl Descartovy Meditace o první filosofii; hledal skrytou moudrost v jejich řádcích zatímco na koberec mi oknem padaly sněhové vločky a tály. Zatímco hráli architekti. A mně nebyla zima, moje úzkost byla na útěku a v srdci mi bouřila Letní Bouře silněji než kdy jindy. Nijak nespojená se jménem. A já jsem snil a moje srdce bilo. Měl jsem cíl, měl jsem citů plné srdce, až jsem téměř nemohl dýchat. Měl jsem tolik strachů - strachů z lásky. Tehdy, v ten den, v tu chvíli, jako by se zastavil můj život. Tehdy jsem žil. A není pro to žádné výstižnější slovo.
(A dnes, po této živé vzpomínce, už vím, jak moc jsem vlastně mrtvý. Přes všechnu svoji lásku, přes všechny svoje šrámy a své bolesti. Můj život zůstal u toho otevřeného okna. Už nikdy nesněžilo tak úžasně. Tak hustě, bíle a chladně.)
Jako bych otevřel v jednu jedinou chvíli dveře k věčnosti. A ta věčnost se skrývá jen v tom jediném okamžiku.

Pamatuji si den, kdy jsem umřel. Teď už vím, kdy to bylo. Nikomu to nemohu říct. Ale vím to. Jakoby se z tehdejších mlh vynořila jedna ostrá hrana. Jedna čepel nože, která mě připravila o život. (Ťala do mé duše).
Už nejsem tím, kým jsem býval. Čím jsem byl je již navždy ztracené.

Přijdu si jako bych byl obklopený minulostí a přítomnost téměř ani nebyla. Miluji ten pocit, kdy se mi zima zakousne do rukou svírajících sněhovou kouli. Miluji tu mrazivost sněhu. Tehdy vím, že žiju. Že skutečně žiju. V přítomnosti.
(Jako kdyby sníh chápal mou samotu.)

Přeji si, aby sněžilo. Aby vločky létaly v hustém sledu, jedna vedle druhé. Aby nebylo vidět ani na krok, aby se všechno skrylo pod mrazivou pokrývku, abych otevřel okno a zakousl se do mě mráz. Přeji si mít opět cíl.
Tehdy bylo všechno přikryté. Nevím čím. Teď je vše tak nahé...
Jako kdybych přežil svou smrt.
(Kdo jsem?)

Dlouhý výdech uprostřed padajících vloček...

Tiché vyznání

21. ledna 2014 v 20:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Říkám to slova tak automaticky. Říkám je, jako by byla tím nejpřirozenějším na celém světě. Jako kdyby říkala vše o mně, o tobě, o nás, o životě, o smrti, o smyslu i nesmyslnosti. Říkám je a ona vykluzují z mých rtů hladce. Bez bázně, chvění, fascinace a bez pocítění mystéria. To je mé hlasité vyznání lásky k tobě - když říkám: "miluju tě." Mnohem hlouběji, tam v člověku, kde je větší ticho a kde věci rezonují a nechávají vyznít svou podstatu, zní tato dvě slova s jistou temnotou.
Co cítím, když se obrátím dovnitř, směrem k té lásce?

The end of the world

14. ledna 2014 v 21:44 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nevím co se stalo.
Všechno se ztratilo. Během pár slov.

(Miluju tě)

Odmítl jsem rozloučení. Odmítl jsem obejmutí.
Ukončil jsem vše.
Musel jsem.
(Musel jsem?)

Všechno zmizelo.
Rok lásky. Pět minut slov.

gilotina

Mám se ptát?
(koho?)

Nevím, co říct. Ale musím něco říct. Musím, nebo se udusím. Musím, nebo se zblázním.
(Nemůžu bez tebe být...)
(Nemůžu být s tebou...)

Stáhly se mraky. Pohádka skončila.
Bylo něco krásné?
Kde končí iluze a začíná realita?

Kde končí lež a začíná pravda?
Svět se změnil.
Všechno je jinak?

(Jsem sám...)

Nic nechápu. Ničemu nerozumím. Nevím, s kým mluvit. Nevím, co říkat. Nevím, co chci slyšet. Nevím, co chci. Nevím, co dělat.
Jsem někde pryč. Někde kde jsem nebyl.

Už nikdy tu nebudeš se mnou. Nikdy se k tobě nepřitulím.
(Tentokrát už možná vážně nikdy...)
Je to tak neuvěřitelné.
Je to tak absurdní.
(Já bez tebe. Ty beze mě.)

"Dont you know it's the end of the world? It ended when you said goodbye."

Mez

13. ledna 2014 v 0:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nevím kdej sem. A už nemůžu na nic sáhnout. Jako by se všechno rozpadalo, jako kdyby mi svět mizel pod rukama. Před očima. Jako kdyby nikde nic nebylo napevno.
Co je láska?
("What is love? Baby don't hurt me, don't hurt me no more")
Jsem dutý jako sud. Není ve mně nic. Jako kdybych jen duněl prázdnotou. Ten zvuk se rozléhá a já se ho snažím utišit. Snažím se naplnit a není nic, co by nezaniklo v té černotě pod víkem sudu.
Jako kdybych nebyl.
Nemusím tě žádat o odpuštění. A nemusím se snažit odpouštět.
A je mi to jedno.

Jako kdyby nic nebylo.

Bouchám hlavou do zdi. Už nezbyly žádné dveře, které by vedly ven. Buď rozbiju hlavou zeď, nebo rozbiju zdí hlavu.
(Ven cesta nevede.)

Jsem jediné v tomto světě, co se nikdy nerozpustí.
Vše mi ustupuje, když po tom hmatám. Vše se mění v kouř, když na to vrhnu zrak. Jen já zůstávám a nemohu zmizet. Nemohu nebýt. Cítím jen sebe - a cítím se jako slupka. Jako tenká pevná slupka, která kdysi kryla něco, co již není. Jsem dutý. Jsem prázdný.
Venku nic není.
Uvnitř nic není.
Je jen mezi. A to jsem já. Tenká blána mezi nicotou a nicotou.
(Bezcestí?)

Kde je má duše?
Co zbylo?
Co jsem?

Chtěl bych ti odpustit. Ale kam to povede?
Chtěl bych ti věřit.

A nevím nic. Jsem jako prázdná skříň, která byla kdysi plná knih.
Neodpovím.
Nezeptám se.
A nevím.

Písmena nic neznamenají. Slova nic neznamenají. Myšlenky neexistují.
Vše se může míchat. Libovolně.
(Celý svět se mi míchá před očima).

Zasekl jsem se. Není cesta zpět. Není cesta nikam.
Nemohu se hýbat.
Nic nezmůžu.

Nic nechci. Nechci nic.
(Jsem zbaven všeho!)

lhostejnost

Růže

7. ledna 2014 v 15:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Život je zahrada růží.... růže zchřadnou a zemřou.
Jako by to bylo tak dávno (jako by to byly už dva roky... a oni to dva roky jsou) a přesto stále skoro teď. A dnes je to teď ještě mnohem blíže.
Dali mi do náruče růže a já si s nimi zpíval. Zpíval jsem si s Ní. Nechal jsem se unášet jejím hlasem. A nechávám se jím unášet právě teď. Zpět k Letní Bouři a jejím kouzelným rtům. Zpět ke všemu, co mi bylo tak drahé. Ke všemu, co vzal čas a co nenávratně zmizelo a již se nikdy nevrátí. A přesto jako by to opět bylo. Nezapomenu. Nezapomínám.
A když slyším ji, tak se vše nezapomenuté vynořuje a získává jasnější obrysy.
Cítím tu lásku. Nezměrnou a podivnou, nesmyslnou a slepou, naivní a neopodstatněnou. Lásku k nikomu. Lásku k ideálu, který neexistuje, k iluzi, která se rozplývá jakmile se pro ni člověk natáhne. Pamatuji si mravenčí jedy i to, co mi je z žil vysálo. Polibek slov.
Tehdy bylo vše jiné.
Jako by svět skončil a znovu se zrodil. (Jako fénix z vlastního popela... kliché? symbol? archetyp?)
Nechávám se unášet, jsem zabalený v nejjemnější nežnosti jejího hlasu jako v látce tkané z vláken snů.
Now that you've killed me with your eyes...
Jako by to bylo vše o mně. Jako kdyby to skutečně byly ty růže, které jsem tak dlouho chtěl od někoho dostat. (Vím, že je to nesmysl... ale je to tak.)
"Omnia vincit amor et nos cedamus amori"
Dnes je vše jiné.
Letní Bouře je pryč. Jak silná byla tehdy... jak nicotná zdá se býti teď. A přeci je ve světě radost. Přeci je tu láska. Láska jiná, hlubší a naplněná, opětovaná... děsivá.
Krok za krokem kráčíme k sobě.

Bojím se.

Vše je zpět - vše je pryč... Návraty a zapomnění.
Co bylo již není a nebude. A přesto... růže stále jsou. Stále je ta jejich dokonalá atmosféra, která se nedá již nikdy odloučit od tehdejší doby.
"Sailing passed, waiting for no one this time"
Přimhouřené oči, napůl ve snu.
Miluji.
Jsem.

Ovce jako ovce

6. ledna 2014 v 1:23 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Už mi lezou na nervy všechny ty konspirační teorie a konspirační teoretici, kteří s lidmi manipulují úplně stejným způsobem, jako masmédia, před kterými sami varují. A ještě víc mě serou ty ovce, které je následují slepě a bez jediného zaváhání, přejímají zkreslené informace, které tvoří jen názorový opak k informacím běžně poskytovaným. Říká-li se v médiích A, my budeme říkat B. Že pravda je někde mezi, to přeci nikoho nezajímá. Problém je, že konspirační ovce nejsou schopné se podívat kriticky na své duchovní otce, kteří je krmí stejně neověřenými a neověřitelnými informacemi, jako krmí "mainstreamové ovce" masmédia. Všichni mají plnou hubu svobody, ale každý, kdo má byť jen trochu vliv, se bojí říct pravdu: jediná svoboda plyne z vlastní skepse, z vlastního přemýšlení a z pochybování, ze zvažování a z práce s infromacemi. Samozřejmě, že to, co se k nám dostane jako fakt, nemusí faktem býti. Nakolik je ale takový fakt vnímán jako pravdivější, když se k nám dostane z "alternativních médií"?! Najednou se stává téměř božskou a nezpochybnitelnou pravdou. Proč? Co dělá takový fakt lepším? Že není prezentován těmi zlými manipulátorskými médii, které jsou pod vlivem vlád a nadnárodních společností, iluminátů a NWO a bůh ví koho ještě.
Konspirátoři se velmi málo zamýšlí nad tím, proč vlastně nejsou odstraněni skupinou, která ovládá celý svět. Pokud taková skupina skutečně existuje (protože zde se jedná o neověřitelný názor, o postoj, který nelze uspokojivě ani potvrdit, ani vyvrátit), pak by zajisté bez problémů dokázala zlikvidovat své odpůrce, kteří se ji snaží svrhnout. Nic takového vlastně moc nevidíme, až na pár osobností, které pronásledovány jsou. Mnohem nebezpečnější skupinou pro takové nadnárodní, svět ovládající společnosti, jsou lidé, kteří používají svou hlavu nezávisle. Nikoliv alternativně, nikoliv negativně vůči mainstreamu, jak je dnešním trendem, ale nezávisle. Protože zatímco konspirační ovce přijme informaci takovou, jakou mu ji někdo naservíruje - tedy už předžvýkanou a akorát tak do pusy strčit, přesně takovou informaci, jaká se hodí tomu, kdo ji předžvýkal - má nezávisle smýšlející člověk možnost podívat se na informaci a přemýšlet o ní. Informace je totiž něco, s čím se velmi snadno manipuluje. Není tak složité změnit pravdivou informaci na jednostranné doporučení a je celkem jedno, jestli takové doporučení servíruje mainstreamovým ovcím televize, nebo jestli si jinou variantu toho samého - nejčastěji právě protikladnou - nekriticky mezi sebou šíří ovce konspirační.

Toto není ani tak zamyšlení jako kritika. A není to jen kritika stádnosti a nekritičnosti, ale kritika samotného schematu myšlení. Skoro by se mohlo zdát, jako bychom byli od mala vedeni k tomu přejímat hotové informace. Přijímame fakta a data od učitelů, učíme se je a pak je prezentujeme v testech a u zkoušek, aniž bychom skutečně znali původ a spolehlivost těchto dat. Dostáváme předžvýkaná sousta do huby a sami musíme jen polknout.
Lidský svět je ovšem poněkud jiný. Chceme-li v něm fungovat jako skutečně lidské bytosti, musíme se odprostit od schématu takto primitivního a uvědomit si, že to, co se k nám dostává není fakt, ale pouhá informace určená k interpretaci. Interpretační umění je dnes však přehlíženo, stejně jako většina poznatků a výhod, jaké nám může přinést filosofické myšlení. I mezi konspirátory je nemálo lidí, kteří ohrnují svůj konspirační rypák nad podřadnou pseudovědou jménem filosofie, nebo ještě lépe ti, kteří nejsou tak hlupí a využíjí jistého filosofického názoru k podpoření vlastního postoje. To, k čemu jsme tlačeni, by se dalo nazvat uniformitou pravdy. A skutečně, pravda JE jen jedna. Problém s pravdou je ten, že naprosto přesahuje možnosti lidského poznání, protože pravda je jediná, ale také celistvá. Pokud se děje A, děje se A a neděje se B. Taková pravda nám však nikdy nebude naservírovaná a jen stěží se k ní dostaneme. To, co nám však bývá podáváno jako pravda, to je jen jistý názor, o němž by "podavač" chtěl, aby byl pravdou.
Filosofie nás učí něco hodnotnějšího. Učí nás vnímat pravdu jako pluralitní a nedokazatelnou a učí nás, že informace, která se nám podává, nemusí říkat přesně to, co si myslíme, že říká. Učí nás interpretovat. Jak snadné je citovat Nietzscheho! Ale kdo z těch mnohých lidí, kteří v jakémsi vytržení vykřikují některý z jeho citátů, četl a snažil se pochopit dílo, ze kterého je onen citát vytržený?
To, co nám filosofie může nabídnout, je schopnost dívat se na věci jinak. Lidé často praktikují černobílý pohled - buď je pravda to, co říká on, nebo to, co říkám já. Buď jedno, nebo druhé. Vylučovací poměr, buď černá, nebo bílá. Svět ovšem obsahuje nejen černou a bílou a dokonce nejen nejrůznější odstíny šedi, ale také nespočet barev. A když někdo říká černá a někdo bílá, skutečnost může být stejně tak tmavě šedá jako světle modrá.
Jedním ze skvělých příkladů manipulace s informacemi je nekončící diskuse o škodlivosti a neškodlivosti marihuany. V mainstreamové kultuře je médii a státem velmi prosazovaným názorem, že marihuana je droga a že škodí, proti tomu se "alternativní média" snaží vyjádřit ve smyslu, že marihuana je lék a jen a jen prospívá. Agresivně útočí na kritiku marihuany, aniž by se pokusila podívat na realitu. Jednají úplně stejně jako masová média, nalévají do nás informace, které jsou falešné, poloviční, zkreslené a které se hodí jim k tomu, aby dokázali, že máme společného nepřítele - stát. Podívejme se na to ale jinak. Že marihuana pomáhá při spoustě potíží je jen, který prokázala spousta zkušeností. Ale to není žádný zázrak, paralen taky dokáže často pomoci (problém paralenu je, že není zelený, neroste a není ilegální... ale zkuste lidem vzít paralen, uvidíte najednou tu vlnu adorace, která v tu ránu vystřídá zášť vůči moderní medicíně). Tento samotný fakt ale, stejně jako u paralenu, nestačí k tomu, aby se z marihuany stala jakási božská látka, modla všech alternativců, bylina života, která je odpovědí na všechny lidské potíže.
Můžete namítat, že marihuana neškodí. Moje subjektivní zkušenosti s huliči mluví jinak. Marihuana je bezpochyby bylina, která dovede pomoci - stejně jako spousta jiných bylin - na různé potíže. Zároveň však tato zázračná bylina při častém požívání dovede člověka zničit - a já to viděl na vlastní oči. Jak člověk, který našel zálibu v hulení této "spásné byliny", kterou tolik alternativců téměř uctívá, ztratil kontakt sám se sebou a stal se někým úplně jiným. Jak ztratil kontakt se světem, zájem o cokoliv jiného než o marihuanu. Byl jsem svědkem nejednoho případu, kdy se člověk skrz trávu dostal do stavu, který jen stěží můžeme brát jako něco skvělého a zdravého. Do stavu, kdy jediná radost života byla z hulení, kdy veškeré prožitky příjemných chvil byly limitovány předchozím zfetováním se. A vím, že ti lidé, které já znám, ještě nedošli jistého vrcholu. Přesto jsou již nenávratně změněni a jejich život je poškozený. Tvrdit, že marihuana není droga a že neubližuje, je lež. Stejně jako tvrdit, že marihuana je jen droga a jen ubližuje. A to je právě příklad toho, že pravda nemusí ležet ani v jednom z extrémů, jak nám bývá s oblibou servírováno nejen "masovými" médii, ale i těmi alternativími.

Skutečný nepřítel není žádná nadnárodní společnost ani uskupení zlých zákeřných iluminátů - skutečným nepřítelem jsme sami sobě my. Protože otroky budeme do té doby, dokud se nenaučíme vzdát se pohodlí předžvýkaných informací, které jsou z drtivé většiny zkreslené reklamními, ideologickými a jinými účely, které nám nemusí být vždy známé.
Skutečnost je taková: nikomu nevěř! Ani tomu, co vidíš na vlastní oči.
A zde bych si vypůjčil jedno z největších mouder, jaká jsem za svůj život poznal, moudro, které pronesla osoba, jež ani nepatří do skutečného světa, osoba ze světa literatury, bábi Zlopočasná: "Potíž je v tom, že když jsou věci jasné, nemusí být ještě pravdivé."