close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Porody a potraty

6. prosince 2013 v 0:29 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsou chvíle, kterým se nemůžeme vyhnout. Chvíle, které patří k životu už od okamžiku, kdy spermie vnikne do vajíčka, oplodní jej a dá vzniknout zygotě. Oplodněné vajíčko má pozoruhodnou vlastnost, která jej činí něčím naprosto výjimečným. Stává se jakýmsi počátkem těžkého lidského údělu. Tato buňka je totiž omnipotentní. Je schopna vytvořit jakoukoliv buňku. Je schopná všeho. Dělí se na více a více buněk a dochází k diferenciaci. Jednotlivé buňky si vybírají své poslání. Vzdávají se některých možností a jiné realizují. A tato vlastnost pak provází lidskou bytost po zbytek jejího životního cyklu, dokud nedojde k jevu, který nazýváme smrt. Během života jsme však nuceni následovat osud buňky, ze které jsme vznikli. Musíme se vzdávat určitých možností, abychom mohli realizovat jiné. Musíme činit volby. (A jednou z voleb je i volba nevolit.)
Volba je proces, při kterém zaniká jedna možnost a jiná se realizuje. Je to něco, co nás provází na každém kroku v našem životě. Je to něco, co je pevně spjato s každým naším nádechem i s bitím našeho srdce, je to něco, co se pevně drží samotné podstaty lidského života. A stejně jako omnipotentní vajíčko může dát vzniknout lidské bytosti, může i lidská bytost vést ke vzniku mnohem komplexnějšího celku. Ten celek můžeme nazývat třeba životem. Nebo také dílem. Můžeme to nazývat vlivem a mohli bychom vymyslet i spoustu jiných názvů a jevů, které může lidská bytost skrze volby způsobit.
Úděl, který touto možností neseme, je ztráta. Tím, že dovedeme jednu možnost k realitě jinou možnost navždy odstraníme. Lidský život není jen o zisku, ale i o nekonečných ztrátách. O ztrátách, které často ani nevidíme, ale které si neseme s sebou na každém kroku.
A pak se můžeme ocitnout v situaci, kdy naprosto nevíme, jak volit. V situaci, kdy obě volby vedou ke stejně bolestivým ztrátám, ke ztrátám stejně nesnesitelným.
A není úniku. Není kam se skrýt před nutností volby. Protože volba, to není privilegium, není to skvělá možnost, které se můžeme chopit, kdy chceme a potřebujeme. Je to úděl srostlý s naším bytím stejně jako jsou ruce srostlé s pažemi, avšak neoddělitelný. Kam se poté člověk má obrátit, když naprosto neví, co má dělat? Má se uchýlit k nedělání? K vyčkávání? Vždyť to není vždy možné.
Musíme se uchýlit ke ztrátám? Musíme obětovat jednu možnost, přestože se tak úžasná možnost nejspíš nikdy jindy nenaskytne?
Pronásleduje nás prokletí. Prokletí dané rozkolem mezi morálkou a cítěním, prožíváním. Prokletí rivality ega, id a superega. Jsme zmítáni svými touhami a mučeni vlastními morálními pravidly, jsme vězněni soucitem k druhým a dostáváme se do situaci, kdy musíme rozhodnout, která z lidských vlastností dostane přednost. Musíme zranit sami sebe buď konáním, nebo čekáním.

Co když už nikdy neucítím tu nádhernou vůni? Co když už nikdy nepohladím tu hebkou kůži?
Vím, je to chtíč. Ale je to ztráta.
(Ze všeho nejvíc jsem ztratil hlavu v bouři hormonů.)

Nevím, co chci. (Nevím, co chci říct).

Jsme uvězneni v rovnováze porodů a potratů. Přivádíme na svět nové a nové možnosti, realizujeme je, zároveň však právě díky porodu způsobujeme potrat jiných šancí. Zabíjíme je, ničíme, odsuzujeme je k nebytí a říkáme jim, že to, co z nich mohlo být, to nikdy nebude.

A co teprve potraty, které jsme sami nezpůsobili? Co ztráty, v nichž jsme neměli ani možnost volby? Co když jsme postaveni před realitu?
Nezbývá, než se smířit. Ale není jednodušší přijmout následek vlastní volby a ztrátu s ní spojenou, než nést na bedrech realitu stvořenou někým jiným? (Protože každý z nás každou svou volbou tvoří. Všichni v sobě máme část stvořitele.)

Pak se stane, že jdete v dešti po těch ulicích Žižkova, procházíte skrz Riegerovy sady, a v kapkách deště slyšíte zvuk příběhu, který se nikdy neodehrál. Máte možnost slyšest hudbu citu, který byl odsouzen k potratu.
Každá kapka zní dřívějším zemětřesením.
Vzpomínáte, jak zní Letní Bouře. A vidíte opět její rty. Cítíte celý ten zlomek příběhu, který byl zničen nemilosrdnou kyretáží cizí volby.

Střepy spláchla voda času.

(A možná jsem tehdy ztratil část duše, Ztratil jsem své ideály a snad i sám sebe. Tehdy, když jsem se rozhodl pro odříznutí nečeho, co mi stejně bylo již dávno odejmuto. Možná jsem odřízl svou část, lalok ideálu lásky a romantiky. Možná jsem se připravil o svou lepší část.)

Lidský život je porod i potrat zároveň. Nekonečný souboj dvou pólů: existence a nicoty, zisku a ztráty, tvorby a ničení. A především je to otázka. Otázka po tom, co je dobro. Která volba je dobrá? Která je správná? (Protože to je poslední dimenze, která nám umožňuje rozhodnout, přestože má nejslabší tažnou sílu.)

Musíme si vybrat. A někdy nemůžeme ani to.
(Někdy jsme otroky cizích potratů.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veritas Veritas | 25. prosince 2013 v 14:29 | Reagovat

Úžasné. ^ö^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama