Sníh. Nádherný a plný. Jako tehdy. Zima naplněná úzkostí. Ale je tu i něco víc. Je tu láska, která hřeje srdce. Láska v podobě otázky. (Jsi dost silný, abys miloval?)
Hluk, který se probouzí a ustává. Svět rozleptaný a roztříštěný na střepy.
Bílé ticho. Věčně pomíjivé. Křehké a přesto tak silné. Drtivé. Ničivé. Vražedné.
Padá na zem jako by se nechumelilo. Padá na zem a tvoří při tom výsměch vší pomíjivosti a jedinečnosti.
A na mne padá strach. Strach z cest a ze ztrát. Strach z toho, že se mi vzdálilo mé vlastní srdce, že mé já leží jinde než má duše.
Láska se rodí a člověk ji může svým jednáním buď živit, nebo dusit. A já se obávám svých kroků, když mohou způsobit takovou zkázu. Mám strach z té zodpovědnosti, která na mne padá.
Mám z trach z té čistoty, která se ztrácí.
(Bojím se vlastní viny.)
Kroky jsou těžké. Dopadají na promrzlou půdu, na tenké šupinky napadané sněhové pokrývky. Drtí pod sebou celé světy, ničí něco, co již nikdy nevznikne.
Možná, že jen láska - i když pomíjivá, avšak plná - nám může poskytnout věčný život.
A možná, že svými kroky tu lásku zničím.
(Možná bych vůbec neměl milovat.)
(Ale stalo se. Láska je zodpovědnost. Láska je břímě. Láska je osvobození. Láska je smrt.)
Moje kroky lámou sníh. A vedou do bílého království nebytí. Mé kroky jsou nebezpečné.
Zbývají mi jen nádechy. Nádechy plněné děsem - děsit se můžeme, když něco milujeme. Děsit se můžeme ztráty, ublížení.
Nebojím se, že budu trpět. Bojím se, že budeš trpět ty.
Svět je prodchnut lehkostí, která nemizí. Ale mizíme my. Odchází naše duše. (Kam?)
(Co je život?)
Bojím se tvé bolesti. A dal bych ti svůj život. (Protože to je to jediné, co ti mohu dát.)
Vím, kam se poděla naše láska. Skrývá se za rouškou věčnosti. Skrývá se v Bohu.
(Mizíš mi?)
(Nacházím tě?)
(Miluji.)