Čtyři roky zpátky jsem si začal psát Knihu Duše. Nedočkala se mnoha zápisů, ale přesto skrývá věrnější popis spousty událostí, které již má paměť stihla zkreslit. Poslední dny jsou slzavé. Naplněné podivnou lítostí ze života, z toho čím jsem a čím nejsem, z toho čím jsou ostatní a čím nejsou. Plynou v řekách rozbouřených citů, které neví, kam plují, k čemu se vztahují ani jaký mají smysl a všechny bojují jen o to, aby se prosadily.
Tehdy, když jsem začínal psát svou Knihu Duše, jsem napsal, že se necítím jako fyzicky jsoucí, ale jako bytost čistě psychického charakteru. Tělo se v mém životě stihlo již prosadit výrazně. Bylo prostředkem k vnímání Matky Přírody, prostředkem k požitku mnoha slastí (a tím stále je). Tělo je tím, co mě vyjadřuje v tomto světě v mezilidském kontaktu. Je to něco, co ke mne patří. Přesto se můj postoj k němu mnoho nezměnil. Jako by ani nebylo mé. Jako by můj hlas nebyl takový, jaký má skutečně být, mé rysy byly mnohem lidštější než má duše. Jako by celé mé tělo říkalo duši jedno velké "NE".
Za poslední roky jsem se velmi změnil. Ty tři roky mi přijdou jako staletí. Změnila se má povaha, mé postoje, celý svět kolem. Nic nezůstalo stejné. Jako kdybych téměř ani nebyl stejnou duší, jak jsem proměněný. Ale přesto... je ve mne něco stálého. Něco, co se nezměnilo. Jsem to já. A stále jsem přesvědčený, že mé tělo ke mně nepatří. Má své vlastní touhy, které často zaslepují skutečná přání, která špitá duše. Ale hlas duše je v tomto světě méně patrný než dopad sněhové vločky na ruku. A tam kde kdysi tělo ustupovalo, tam nyní duše pláče.
Možná, že se šepot mé duše změnil v křik. Možná v pláč. A nebo žádnou duši nemám. (Možná nic jako duše neexistuje.)
Nikdy jsem nebyl takový jaký jsem. Nikdy nemohu být takový, jaký jsem. Jako kdyby se mi postavila bariéra, která mi to neumožní.
Dříve jsem hleděl za viditelné i za neviditelné, mé oči (a snad to ani nebyly oči) pronikaly až k podstatě a chápaly. Bylo to tak. Neptal jsem se.
Dnes jsem zahlcen otázkami. Mé oči jsou slepé (a snad to ani nejsou oči) a nikam nepronikají. Můj pohled je stočený dovnitř a ztrácí se v nekončících temnotách, ve věcech, které má mysl nedokáže uchopit; ve věcech, které možná ani nemají podstatu, jak vzdálené jsou od vnějšího světa.
Uvnitř je propast, do které nikdo nevhlédne. Propast naplněná tmou a vodou, propast, která odolává lásce i nenávisti a která se rozpíná mimo kategorie lidského chápání. Je tam propast, které se mohou přiblížit jen emoce a metafory.
Je tam něco, co přesahuje tělo. A snad právě tahle temnota (temná svou nevyjádřitelností, neuchopitelností a cizostí k tělesnému světu) je duše. Snad právě uvnitř ní je to, co tak snaživě hledám: Já.
Ale ani hledání já, ani dlouhé pohledy do té temnoty, nemohou svou intenzitou přebít mystiku jediného nádechu. Nemohou přesáhnout ten pocit, když se naplní celé plíce chladným jarním vzduchem, který je prosycen neskutečným jasem.
Nemohou, protože jsou úplně jiného charakteru. V nádechu se nikdo neutopí.
Jsem daleko. Jsem daleko když píšu, jsem daleko, když cítím a prožívám naplno. Protože k tomu, abych mohl plně žít, musím být tam, kde má duše září. A duše nezáří v tomto světě. Ne má. Jako by byla cizí a temná zde, ale tam, ať je to kde chce, tam může zářit jasněji než zdejší slunce.
Přesto jsem ztracen. Napůl cesty mezi tady a tam. Jsem tažen chvíli jedním, chvíli druhým směrem a zmítám se, lámu se, trhám se. Tělo hlasitě volá požitky tak silnými a intenzivními, zatímco duše volá hlasem nejhlubší temnoty a příslibem nejjasnějšího svitu, ale volá tiše. Jsem tříštěn. Má duše nepřijme to, co napáchalo tělo, jeho chtíče a posedlosti. Mé tělo neustoupí duši.
(Ale co jsem tedy já, ten, který to popisuje jako nezaujatý? Co jsem, že hledím z třetí strany? - Snad lhář, protože nic takového není možné? - )
Vzdaluji se tam. Do říše klidu. Do říše, kde mne mohou rozdrásat pocity do krve, protože jsem jim otevřený, otevřenější, nejotevřenější. Protože jsem jim oddán a nic jako tělo již není.
Za hranice světa, za hranice Mléčné dráhy, Vesmíru a všeho, co lidská mysl ještě vnímá. Pluji dál. A jsem tam, kde nic jako Já není. Jen moje tělo, uvězněné zde, mě nutí uvěřit iluzi individuality.
Kde nejsou hranice a pojmy, kde slova nemají význam, tam nic jako Já není. Tam není vůbec nic. Ani bytí, ani nebytí. Tam je Bůh. Skutečný Bůh. Takový, jaký lze zachytit jen negací. Bůh, který není, protože jsoucnost je pojem a děj našeho světa.
Všechna slova jsou zbytečná.
A proto duše mluví tak tiše.
Přicházím z dálky. Odcházím do dálky.
Jdu odnikud, jdu nikam.
Nejsem.
Ale mé tělo je.
(Sbohem, Mléčná dráho)
Myslím, že kdybys své články dal dohromady do nějaké sbírky, tak dříve nebo později se to uchytilo. Píšeš nádherně.
Mimochodem, jsi si jistý, že jsi neměl zůstávat na filozofii místo bižule?