close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Exil

9. prosince 2013 v 0:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Býval jsem snový. Čistý. Býval jsem jako šedý opar, který si zasloužil lásku. Láskou jsem zářil, a nadějí. Byl jsem plný snů a ideálů. Býval jsem... romantik. (Teď mi to slovo zní směšně... snílek, romantik... jak daleko k nim mám!)
Býval jsem plný deště, plný šedi a plný kouzelného smutku. Smutku, který byl naplňující. Smutku, který dokázal odpovídat na existenciální otázky. (Proč jsi? Abys snil. Abys miloval. Abys smutnil.)
Snad to je vinou Letní Bouře, že všechny sny byly srovnány se zemí? Že šeď se odpařila a místo inspirujícího oparu ve mne zbylo jen jakési suché cosi, kterému mohu říkat já?
Byl jsem prost sebelásky, ale věděl jsem, že lásku si zasloužím. Ptal jsem se: "jak je možné, že mne nikdo nemiluje?"
A já nikdy nemiloval.
(Byl jsem až moc dokonalý?)

Co ze mě zbylo? Jak ze mne svět obrušoval přečuhující hrany... kam jsem se poděl?
Můžu hledět do dálky. A vím, že jakákoliv láska, které kdy budu schopný, bude nicotná a ani nebude láskou, v porovnání k té, které jsem byl schopen tehdy. Lásce k ideálu sebe sama. V nenápadném sebezbožňování. V tichém pěstování dokonalé bytosti. Bytosti, která nikdy nemohla existovat, bytosti, která nikdy nemohla být sama sebou, ale jen mým výtvorem. Ale přesto byla natolik dokonalá.
Kdo jsem?
(Když jsem se začal ptát, byl jsem už pryč.)

Byly doby, kdy pro mě nejvíc na světě znamenalo hvězdné nebe. Byly doby, kdy jsem k hvězdám promlouval a bez ostychu jsem věřil, že mi odpovídají.
Teď k nim jen málokdy vzhlédnu a můj tichý úžas se téměř nechvěje skutečným tichem.

Tehdy jsem byl čímsi jiným. Možná víc zmatený a míň skutečný, ale přesto čistší. Nyní jsem pošpiněn sebeuvědoměním, realitou a pragmatismem a ačkoliv v očích mnohým mohu vypadat stále jako snílek, již zdaleka jím nejsem. Snad jen pokud by se snílkovství určovalo komparativně - a nakolik jsem skutečně odlišný od velké části lidí, kteří svůj život tráví ve snech? Nakolik se vymykám z uniformity snílkovství?

Realita mi stále nestaví tak nesnesitelné překážky, ale přesto už jsem někým jiným.

(Již mi nepatří příběhy a slova. Již nejsem řekou plynoucí zevnitř ven. Jsem zamrzlým jezerem. Nic neplyne, vše se zrcadlí, vše je statické.)

Co mi zbývá? (Dát sbohem.)
Kam smím kráčet? (Nikam... Pryč...)

Co mě čeká? (Exil...?)

Zradil jsem sám sebe?

(Jsem jenom duchem, který se tu snaží přiblížit své dřívější formě? Jsem jen stínem něčeho zašlého? Poutníkem, který ztratil cestu?
Nořím se do polotichého zbožňování své minulosti, vracím se k uctívání toho co bylo, protože to, co je, již nenáleží mně. Nejsem již nikým v tomto světě, jsem jen střepem, který se vyštěpil opakovaným tříštěním celistvé, avšak rozklížené bytosti? Či jsem se vybrousil v sebe sama a to co cítím je stesk po přečnívajících hranách, které k mému já přirostly? A existuje vůbec něco jako já? Je to tak podstatné? Řešit, zda jsme to já či ne, kdy jsem to byl já a kdy ne...
Jsem jiný.
Nejsem.
Vůbec nejsem, nebyl jsem a nikdy nebudu. Šedomodrá temnota.
Jsem jako nahé tělo ve sněhu. Hluboko, přikryté vrstvami napadaných vloček, které již na jeho povrchu netají.
Tělo bez tepla. Protože mé teplo bylo vždy krásně chladné a nelidské.
Jsem závorka, která nekončí.)

Žil jsem ve světě bež Boha. Žil jsem ve světě, kde každý mohl být mlhavým oparem.
Byl jsem... kouzelný.
(Jak dlouho mi to nikdo neřekl?)
K čertu s kritikou přehnaného patosu. Měli mě rádi. Věděl jsem to. Lásku mi dávali tak blízko k duši, že mi jí probodávali tělo.
Kolik teď znamenám? (Nikdo mě již nepřirovná ke hvězdě.)
(Nikdo neposlouchá, jak neumím hrát na housle. Nikdo nic nedocení. Jsem jako mrtvý.)

Byly věci jemné jako samet.
Kdysi jsem viděl srdcem. Kdysi jsem miloval duši.
Kdysi duše milovaly mne.
Kdysi milovaly mou duši.

Co miluju? Co je na mě milované?

Nakonec jsem skutečně zmizel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pozorovatel hvězd(y) :) Pozorovatel hvězd(y) :) | 11. prosince 2013 v 1:07 | Reagovat

Krásná, krásně šedivá, hvězdičko,

koukej se rozzářit na nebi a ukaž mi (nám) správný směr pro cestu životem.

Zahrej na housle, na kytaru, zazpívej...

Určitě nebudu sám, kdo tě chce slyšet ;).
Nikdy nezmizíš, jsi určitě v srdcích spousty lidí.
Buď zase plnohodnotným snílkem, který neustále odhaluje tajemství tohohle světa...
Znám tě sice hodně málo, ale vím moc dobře, že seš moc fajn člověk.

2 Klara Klara | 16. prosince 2013 v 20:19 | Reagovat

nezmizel jsi:):-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama