Prosinec 2013

neusnu...

16. prosince 2013 v 22:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zabil jsem se?
"He peeled of every vein I had
till there was nothing left"
Opustil jsem....
co jsem opustil?
(Všechno... všechno... všechno...)
Zničil jsem svět.
jsem v zemi nikoho.

Jsem daleko, pryč a nikde.
Mé tělo a má duše jsou jedním. Jsou jedním proudem slz.

Otazníky.
Proč?
Miloval jsem?
Kam jdu?
Kam jdeš?
Kde skončí věčnost?

Láska.

(A v cos doufal? Že spolu budete věčně? Že se necháš zamotat ještě víc do pavučiny lží a marných slibů, do příslibů lepší budoucnosti a do marné skutečnosti? Co jsi chtěl? Věčnost? Dokonalost? Nehynoucí lásku? Skončil bys v nekonečném bludišti bez východu. Nikam to nevedlo. Byla by to repetitivní bolest.)

Nevím kam jdu.
Jdu bez tebe?
Půjdu bez tebe?
(Mám šanci všechno vrátit?)
(Je dobré to vrátit?)


Přišel jsem o dech.
Nic není.

Kam mám jít?
(S kým mám usínat?)
Kdo mi pomůže?

je to cesta z kruhu?
(Je to cesta do kruhu?)

(Nechci být.
Nechci být.
Nechci být.
Nechci být.
opakovat do ztracena)

"Kdo mi srdce zahřeje, když mám na něm závěje?"

(Kam se hrabou Letní Bouře, architekti, světlebleděmodré a vůbec všichni...)

Neusnu.
Už nikdy neusnu.
(Už nikdy s tebou.)
(Nebo...?)


Cítím chlad...

Goodbye milky way

12. prosince 2013 v 0:03 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Čtyři roky zpátky jsem si začal psát Knihu Duše. Nedočkala se mnoha zápisů, ale přesto skrývá věrnější popis spousty událostí, které již má paměť stihla zkreslit. Poslední dny jsou slzavé. Naplněné podivnou lítostí ze života, z toho čím jsem a čím nejsem, z toho čím jsou ostatní a čím nejsou. Plynou v řekách rozbouřených citů, které neví, kam plují, k čemu se vztahují ani jaký mají smysl a všechny bojují jen o to, aby se prosadily.
Tehdy, když jsem začínal psát svou Knihu Duše, jsem napsal, že se necítím jako fyzicky jsoucí, ale jako bytost čistě psychického charakteru. Tělo se v mém životě stihlo již prosadit výrazně. Bylo prostředkem k vnímání Matky Přírody, prostředkem k požitku mnoha slastí (a tím stále je). Tělo je tím, co mě vyjadřuje v tomto světě v mezilidském kontaktu. Je to něco, co ke mne patří. Přesto se můj postoj k němu mnoho nezměnil. Jako by ani nebylo mé. Jako by můj hlas nebyl takový, jaký má skutečně být, mé rysy byly mnohem lidštější než má duše. Jako by celé mé tělo říkalo duši jedno velké "NE".
Za poslední roky jsem se velmi změnil. Ty tři roky mi přijdou jako staletí. Změnila se má povaha, mé postoje, celý svět kolem. Nic nezůstalo stejné. Jako kdybych téměř ani nebyl stejnou duší, jak jsem proměněný. Ale přesto... je ve mne něco stálého. Něco, co se nezměnilo. Jsem to . A stále jsem přesvědčený, že mé tělo ke mně nepatří. Má své vlastní touhy, které často zaslepují skutečná přání, která špitá duše. Ale hlas duše je v tomto světě méně patrný než dopad sněhové vločky na ruku. A tam kde kdysi tělo ustupovalo, tam nyní duše pláče.
Možná, že se šepot mé duše změnil v křik. Možná v pláč. A nebo žádnou duši nemám. (Možná nic jako duše neexistuje.)
Nikdy jsem nebyl takový jaký jsem. Nikdy nemohu být takový, jaký jsem. Jako kdyby se mi postavila bariéra, která mi to neumožní.

Dříve jsem hleděl za viditelné i za neviditelné, mé oči (a snad to ani nebyly oči) pronikaly až k podstatě a chápaly. Bylo to tak. Neptal jsem se.

Dnes jsem zahlcen otázkami. Mé oči jsou slepé (a snad to ani nejsou oči) a nikam nepronikají. Můj pohled je stočený dovnitř a ztrácí se v nekončících temnotách, ve věcech, které má mysl nedokáže uchopit; ve věcech, které možná ani nemají podstatu, jak vzdálené jsou od vnějšího světa.
Uvnitř je propast, do které nikdo nevhlédne. Propast naplněná tmou a vodou, propast, která odolává lásce i nenávisti a která se rozpíná mimo kategorie lidského chápání. Je tam propast, které se mohou přiblížit jen emoce a metafory.

Je tam něco, co přesahuje tělo. A snad právě tahle temnota (temná svou nevyjádřitelností, neuchopitelností a cizostí k tělesnému světu) je duše. Snad právě uvnitř ní je to, co tak snaživě hledám: .

Ale ani hledání já, ani dlouhé pohledy do té temnoty, nemohou svou intenzitou přebít mystiku jediného nádechu. Nemohou přesáhnout ten pocit, když se naplní celé plíce chladným jarním vzduchem, který je prosycen neskutečným jasem.
Nemohou, protože jsou úplně jiného charakteru. V nádechu se nikdo neutopí.

Jsem daleko. Jsem daleko když píšu, jsem daleko, když cítím a prožívám naplno. Protože k tomu, abych mohl plně žít, musím být tam, kde má duše září. A duše nezáří v tomto světě. Ne má. Jako by byla cizí a temná zde, ale tam, ať je to kde chce, tam může zářit jasněji než zdejší slunce.

Přesto jsem ztracen. Napůl cesty mezi tady a tam. Jsem tažen chvíli jedním, chvíli druhým směrem a zmítám se, lámu se, trhám se. Tělo hlasitě volá požitky tak silnými a intenzivními, zatímco duše volá hlasem nejhlubší temnoty a příslibem nejjasnějšího svitu, ale volá tiše. Jsem tříštěn. Má duše nepřijme to, co napáchalo tělo, jeho chtíče a posedlosti. Mé tělo neustoupí duši.
(Ale co jsem tedy já, ten, který to popisuje jako nezaujatý? Co jsem, že hledím z třetí strany? - Snad lhář, protože nic takového není možné? - )
Vzdaluji se tam. Do říše klidu. Do říše, kde mne mohou rozdrásat pocity do krve, protože jsem jim otevřený, otevřenější, nejotevřenější. Protože jsem jim oddán a nic jako tělo již není.
Za hranice světa, za hranice Mléčné dráhy, Vesmíru a všeho, co lidská mysl ještě vnímá. Pluji dál. A jsem tam, kde nic jako není. Jen moje tělo, uvězněné zde, mě nutí uvěřit iluzi individuality.
Kde nejsou hranice a pojmy, kde slova nemají význam, tam nic jako není. Tam není vůbec nic. Ani bytí, ani nebytí. Tam je Bůh. Skutečný Bůh. Takový, jaký lze zachytit jen negací. Bůh, který není, protože jsoucnost je pojem a děj našeho světa.
Všechna slova jsou zbytečná.
A proto duše mluví tak tiše.

Přicházím z dálky. Odcházím do dálky.
Jdu odnikud, jdu nikam.
Nejsem.

Ale mé tělo je.

(Sbohem, Mléčná dráho)

Exil

9. prosince 2013 v 0:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Býval jsem snový. Čistý. Býval jsem jako šedý opar, který si zasloužil lásku. Láskou jsem zářil, a nadějí. Byl jsem plný snů a ideálů. Býval jsem... romantik. (Teď mi to slovo zní směšně... snílek, romantik... jak daleko k nim mám!)
Býval jsem plný deště, plný šedi a plný kouzelného smutku. Smutku, který byl naplňující. Smutku, který dokázal odpovídat na existenciální otázky. (Proč jsi? Abys snil. Abys miloval. Abys smutnil.)
Snad to je vinou Letní Bouře, že všechny sny byly srovnány se zemí? Že šeď se odpařila a místo inspirujícího oparu ve mne zbylo jen jakési suché cosi, kterému mohu říkat já?
Byl jsem prost sebelásky, ale věděl jsem, že lásku si zasloužím. Ptal jsem se: "jak je možné, že mne nikdo nemiluje?"
A já nikdy nemiloval.
(Byl jsem až moc dokonalý?)

Co ze mě zbylo? Jak ze mne svět obrušoval přečuhující hrany... kam jsem se poděl?
Můžu hledět do dálky. A vím, že jakákoliv láska, které kdy budu schopný, bude nicotná a ani nebude láskou, v porovnání k té, které jsem byl schopen tehdy. Lásce k ideálu sebe sama. V nenápadném sebezbožňování. V tichém pěstování dokonalé bytosti. Bytosti, která nikdy nemohla existovat, bytosti, která nikdy nemohla být sama sebou, ale jen mým výtvorem. Ale přesto byla natolik dokonalá.
Kdo jsem?
(Když jsem se začal ptát, byl jsem už pryč.)

Byly doby, kdy pro mě nejvíc na světě znamenalo hvězdné nebe. Byly doby, kdy jsem k hvězdám promlouval a bez ostychu jsem věřil, že mi odpovídají.
Teď k nim jen málokdy vzhlédnu a můj tichý úžas se téměř nechvěje skutečným tichem.

Tehdy jsem byl čímsi jiným. Možná víc zmatený a míň skutečný, ale přesto čistší. Nyní jsem pošpiněn sebeuvědoměním, realitou a pragmatismem a ačkoliv v očích mnohým mohu vypadat stále jako snílek, již zdaleka jím nejsem. Snad jen pokud by se snílkovství určovalo komparativně - a nakolik jsem skutečně odlišný od velké části lidí, kteří svůj život tráví ve snech? Nakolik se vymykám z uniformity snílkovství?

Realita mi stále nestaví tak nesnesitelné překážky, ale přesto už jsem někým jiným.

(Již mi nepatří příběhy a slova. Již nejsem řekou plynoucí zevnitř ven. Jsem zamrzlým jezerem. Nic neplyne, vše se zrcadlí, vše je statické.)

Co mi zbývá? (Dát sbohem.)
Kam smím kráčet? (Nikam... Pryč...)

Co mě čeká? (Exil...?)

Zradil jsem sám sebe?

(Jsem jenom duchem, který se tu snaží přiblížit své dřívější formě? Jsem jen stínem něčeho zašlého? Poutníkem, který ztratil cestu?
Nořím se do polotichého zbožňování své minulosti, vracím se k uctívání toho co bylo, protože to, co je, již nenáleží mně. Nejsem již nikým v tomto světě, jsem jen střepem, který se vyštěpil opakovaným tříštěním celistvé, avšak rozklížené bytosti? Či jsem se vybrousil v sebe sama a to co cítím je stesk po přečnívajících hranách, které k mému já přirostly? A existuje vůbec něco jako já? Je to tak podstatné? Řešit, zda jsme to já či ne, kdy jsem to byl já a kdy ne...
Jsem jiný.
Nejsem.
Vůbec nejsem, nebyl jsem a nikdy nebudu. Šedomodrá temnota.
Jsem jako nahé tělo ve sněhu. Hluboko, přikryté vrstvami napadaných vloček, které již na jeho povrchu netají.
Tělo bez tepla. Protože mé teplo bylo vždy krásně chladné a nelidské.
Jsem závorka, která nekončí.)

Žil jsem ve světě bež Boha. Žil jsem ve světě, kde každý mohl být mlhavým oparem.
Byl jsem... kouzelný.
(Jak dlouho mi to nikdo neřekl?)
K čertu s kritikou přehnaného patosu. Měli mě rádi. Věděl jsem to. Lásku mi dávali tak blízko k duši, že mi jí probodávali tělo.
Kolik teď znamenám? (Nikdo mě již nepřirovná ke hvězdě.)
(Nikdo neposlouchá, jak neumím hrát na housle. Nikdo nic nedocení. Jsem jako mrtvý.)

Byly věci jemné jako samet.
Kdysi jsem viděl srdcem. Kdysi jsem miloval duši.
Kdysi duše milovaly mne.
Kdysi milovaly mou duši.

Co miluju? Co je na mě milované?

Nakonec jsem skutečně zmizel.

Miluju

7. prosince 2013 v 0:46 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Sníh. Nádherný a plný. Jako tehdy. Zima naplněná úzkostí. Ale je tu i něco víc. Je tu láska, která hřeje srdce. Láska v podobě otázky. (Jsi dost silný, abys miloval?)
Hluk, který se probouzí a ustává. Svět rozleptaný a roztříštěný na střepy.
Bílé ticho. Věčně pomíjivé. Křehké a přesto tak silné. Drtivé. Ničivé. Vražedné.
Padá na zem jako by se nechumelilo. Padá na zem a tvoří při tom výsměch vší pomíjivosti a jedinečnosti.
A na mne padá strach. Strach z cest a ze ztrát. Strach z toho, že se mi vzdálilo mé vlastní srdce, že mé já leží jinde než má duše.
Láska se rodí a člověk ji může svým jednáním buď živit, nebo dusit. A já se obávám svých kroků, když mohou způsobit takovou zkázu. Mám strach z té zodpovědnosti, která na mne padá.
Mám z trach z té čistoty, která se ztrácí.

(Bojím se vlastní viny.)

Kroky jsou těžké. Dopadají na promrzlou půdu, na tenké šupinky napadané sněhové pokrývky. Drtí pod sebou celé světy, ničí něco, co již nikdy nevznikne.
Možná, že jen láska - i když pomíjivá, avšak plná - nám může poskytnout věčný život.
A možná, že svými kroky tu lásku zničím.
(Možná bych vůbec neměl milovat.)

(Ale stalo se. Láska je zodpovědnost. Láska je břímě. Láska je osvobození. Láska je smrt.)

Moje kroky lámou sníh. A vedou do bílého království nebytí. Mé kroky jsou nebezpečné.
Zbývají mi jen nádechy. Nádechy plněné děsem - děsit se můžeme, když něco milujeme. Děsit se můžeme ztráty, ublížení.
Nebojím se, že budu trpět. Bojím se, že budeš trpět ty.

Svět je prodchnut lehkostí, která nemizí. Ale mizíme my. Odchází naše duše. (Kam?)
(Co je život?)
Bojím se tvé bolesti. A dal bych ti svůj život. (Protože to je to jediné, co ti mohu dát.)

Vím, kam se poděla naše láska. Skrývá se za rouškou věčnosti. Skrývá se v Bohu.
(Mizíš mi?)
(Nacházím tě?)
(Miluji.)

Porody a potraty

6. prosince 2013 v 0:29 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsou chvíle, kterým se nemůžeme vyhnout. Chvíle, které patří k životu už od okamžiku, kdy spermie vnikne do vajíčka, oplodní jej a dá vzniknout zygotě. Oplodněné vajíčko má pozoruhodnou vlastnost, která jej činí něčím naprosto výjimečným. Stává se jakýmsi počátkem těžkého lidského údělu. Tato buňka je totiž omnipotentní. Je schopna vytvořit jakoukoliv buňku. Je schopná všeho. Dělí se na více a více buněk a dochází k diferenciaci. Jednotlivé buňky si vybírají své poslání. Vzdávají se některých možností a jiné realizují. A tato vlastnost pak provází lidskou bytost po zbytek jejího životního cyklu, dokud nedojde k jevu, který nazýváme smrt. Během života jsme však nuceni následovat osud buňky, ze které jsme vznikli. Musíme se vzdávat určitých možností, abychom mohli realizovat jiné. Musíme činit volby. (A jednou z voleb je i volba nevolit.)
Volba je proces, při kterém zaniká jedna možnost a jiná se realizuje. Je to něco, co nás provází na každém kroku v našem životě. Je to něco, co je pevně spjato s každým naším nádechem i s bitím našeho srdce, je to něco, co se pevně drží samotné podstaty lidského života. A stejně jako omnipotentní vajíčko může dát vzniknout lidské bytosti, může i lidská bytost vést ke vzniku mnohem komplexnějšího celku. Ten celek můžeme nazývat třeba životem. Nebo také dílem. Můžeme to nazývat vlivem a mohli bychom vymyslet i spoustu jiných názvů a jevů, které může lidská bytost skrze volby způsobit.
Úděl, který touto možností neseme, je ztráta. Tím, že dovedeme jednu možnost k realitě jinou možnost navždy odstraníme. Lidský život není jen o zisku, ale i o nekonečných ztrátách. O ztrátách, které často ani nevidíme, ale které si neseme s sebou na každém kroku.
A pak se můžeme ocitnout v situaci, kdy naprosto nevíme, jak volit. V situaci, kdy obě volby vedou ke stejně bolestivým ztrátám, ke ztrátám stejně nesnesitelným.
A není úniku. Není kam se skrýt před nutností volby. Protože volba, to není privilegium, není to skvělá možnost, které se můžeme chopit, kdy chceme a potřebujeme. Je to úděl srostlý s naším bytím stejně jako jsou ruce srostlé s pažemi, avšak neoddělitelný. Kam se poté člověk má obrátit, když naprosto neví, co má dělat? Má se uchýlit k nedělání? K vyčkávání? Vždyť to není vždy možné.
Musíme se uchýlit ke ztrátám? Musíme obětovat jednu možnost, přestože se tak úžasná možnost nejspíš nikdy jindy nenaskytne?
Pronásleduje nás prokletí. Prokletí dané rozkolem mezi morálkou a cítěním, prožíváním. Prokletí rivality ega, id a superega. Jsme zmítáni svými touhami a mučeni vlastními morálními pravidly, jsme vězněni soucitem k druhým a dostáváme se do situaci, kdy musíme rozhodnout, která z lidských vlastností dostane přednost. Musíme zranit sami sebe buď konáním, nebo čekáním.

Co když už nikdy neucítím tu nádhernou vůni? Co když už nikdy nepohladím tu hebkou kůži?
Vím, je to chtíč. Ale je to ztráta.
(Ze všeho nejvíc jsem ztratil hlavu v bouři hormonů.)

Nevím, co chci. (Nevím, co chci říct).

Jsme uvězneni v rovnováze porodů a potratů. Přivádíme na svět nové a nové možnosti, realizujeme je, zároveň však právě díky porodu způsobujeme potrat jiných šancí. Zabíjíme je, ničíme, odsuzujeme je k nebytí a říkáme jim, že to, co z nich mohlo být, to nikdy nebude.

A co teprve potraty, které jsme sami nezpůsobili? Co ztráty, v nichž jsme neměli ani možnost volby? Co když jsme postaveni před realitu?
Nezbývá, než se smířit. Ale není jednodušší přijmout následek vlastní volby a ztrátu s ní spojenou, než nést na bedrech realitu stvořenou někým jiným? (Protože každý z nás každou svou volbou tvoří. Všichni v sobě máme část stvořitele.)

Pak se stane, že jdete v dešti po těch ulicích Žižkova, procházíte skrz Riegerovy sady, a v kapkách deště slyšíte zvuk příběhu, který se nikdy neodehrál. Máte možnost slyšest hudbu citu, který byl odsouzen k potratu.
Každá kapka zní dřívějším zemětřesením.
Vzpomínáte, jak zní Letní Bouře. A vidíte opět její rty. Cítíte celý ten zlomek příběhu, který byl zničen nemilosrdnou kyretáží cizí volby.

Střepy spláchla voda času.

(A možná jsem tehdy ztratil část duše, Ztratil jsem své ideály a snad i sám sebe. Tehdy, když jsem se rozhodl pro odříznutí nečeho, co mi stejně bylo již dávno odejmuto. Možná jsem odřízl svou část, lalok ideálu lásky a romantiky. Možná jsem se připravil o svou lepší část.)

Lidský život je porod i potrat zároveň. Nekonečný souboj dvou pólů: existence a nicoty, zisku a ztráty, tvorby a ničení. A především je to otázka. Otázka po tom, co je dobro. Která volba je dobrá? Která je správná? (Protože to je poslední dimenze, která nám umožňuje rozhodnout, přestože má nejslabší tažnou sílu.)

Musíme si vybrat. A někdy nemůžeme ani to.
(Někdy jsme otroky cizích potratů.)