Proč se ptát, když nepřichází odpovědi?
Proč se schovávat, když ani v úkrytu není bezpečí?
Kam utíkat před vlastním srdcem?
Mysl mě dohání, svazuje a shazuje do hlubin řeky, která nemá jméno. Nemá jméno a teče odnikud nikam nikudy. A já se nořím do ničeho, hlouběji a hlouběji, nicotněji a nicotněji. A s přibývajícím časem jsem čím dál tím blíže marnosti.
Ztratil jsem co jsem měl i co jsem neměl. A kam se to podělo? Kam jsem zmizel já sám?
Tvá ruka se mění v něco zvláštního. V něco, co pálí. Odmítám ji pustit, ale sama mi proklouzává a zraňuje mne. Cítím tvrdý úder a najednou ji znovu držím a je hebká jako jindy.
Tvé oči mluví a říkají podivná slova. A ať se do nich koukám sebehlouběji, nevidím nic.
Kéž by mezi námi byla tlustá skleněná stěna.
Kam zmizely svěží nádechy?
(Kde se vzaly oči pro pláč?)
Kudy kráčí samota?
Jak se kladou otázky?
(Jak se na ně odpovídá?)
Nemám pevný bod.
Nemohu pohnout světem.
Nemohu pohnout s ničím.
Jsem jako bez rukou. Jsem jako bez sebe.
(Chybí mi filosofie.)
(Chybí mi samota.)
Polož mi otázku. Polož mi odpověď. Jsem pod vodou. Jsem v hlubinách. Jsem bez naděje.
A ruce pálí.
A ledy tají.
(A ledy mrznou.)
Kudy jdu?
S kým?
(S Bohem?)
Jak jdu?
Co je ticho?
(Kam padají střepy?)
Jak se z hlubin beznaděje přehoupnout do blaženosti odevzdání?