Vzpomínky na dobu, kdy jsem byl zamilován. Vzpomínky na labutě, na Vltavu, na loňský chlad a strach z řízení, na lživou zamilovanost a na prolhanou touhu. Vzpomínky na naději, která se nevyplnila, vzpomínka na iluzi. To vše mě zaplavuje a já se sám měním v záplavu, která ničí to, co stojí nyní v mém životě. Měním se nejen tím, co bylo, ale i tím, co by mohlo být. Měním se tím, co je a ničím to, co je.
Zničil jsem minulost v naději.
A naděje byla planá.
Stojím uprostřed ničeho, uprostřed šedého moře se stříbřitými špičkami vln. Stojím a hledám, jak se neurčitost táhne do nekonečna. A pomalu se potápím.
(Protože už nic není)
A volám. Zpívám. Prosím a směju se.
Nic - nic - nic.
A kamkoliv jdu...
Zavřené oči.
Protože minulost se ztrácí.
Protože se všechno zamotává, smotává a šmodrchá.
Protože svědomí mlčí. (Snad je uražené. Snad rezignovalo. Snad odešlo.)
Protože moře zamrzá a voda není slaná.
Protože proto.
A jediné co si šeptám - v návalu slasti - je: Zavři oči. Zavři oči a spi.
(A sni. A plač. A hlavně utiš srdce. Protože mlčí.)
A pak mlčím i já.
Mlčíš.
Víš však, jaké to je skutečně mlčet?
Tam, kde slovo ještě existuje, ale už nikdo neví, čím je ...
Tam, kde ještě nestačilo vzniknout ...
A taky tam, kde všechno jde tak krásně Jedno-Duše ...
Tam má zahrada onoho téměř-posvátného mlčení ještě o jednu květinu navíc.
Píšeš pěkně, Tvá slova dokážou vtáhnout, zaujmout, pohladit, rozradostnit i rozesmutnit.
Ale téměř z každého článku (a už sem chodím téměř dva roky) mám pocit, jako kdyby ses po něm do několika málo minut chystal odejít z tohoto světa.
Proč?