And if you're stil breathing...
Taková trochu starší nálada, tři dny zrající. Taková ta klasická, při které jsem psal články. Taková ta, kdy jsem si mohl být alespoň jednou věcí jistý: Je mi modře chladně smutno.
A něco mi říká, že právě tohle je správně. Křehká hudba, milování jen jako abstraktní pojem vytěsněný do čistě psychické reality. Jistá vybroušená křehkost, neurčitost a čistota. Osamění jemnější než pavučiny, táhnoucí se nocí od večera k ránu. A mírné znechucení realitou. Život mimo ni.
(Protože teď žiju realitou.)
(A protože na realitu nevěřím?)
Láska s otazníkem. Láska jemná jako kouř cigaret pomalu zahalující místnost. A čekání na odvahu. Nevědomost z nedostatnu zkušeností dává tolik prostoru pro fantazii. Nevědomost ze lži však krade naději.
A tak člověku nezbyde než dýchat. (A myslet na Letní Bouře a říkat si, jestli to tehdy přeci jen nebylo lepší.)
A vím, že tenhle okamžik budu milovat.
Je tu ta chvíle, kdy myslím na minulost. Kdy si promítám v hlavě obrazy a je to jako kdybych směl nahlížet do ráje. Jsou to obrazy, které jsem kdysi viděl a časem zkreslil.
Je tu ta otázka po tom, co je dobro.
A je tu to uvědomění, že nic nevím.
Touha se vzdát. Oddat se snění, nechat věci být.
Nechat všechno plynout. Vzdát se síly, která není má.
Tiše vyslovovat tajná přání.
Jak mi bije srdce?
(A kolik odpovědí se v něm skrývá?)
Je tolik cest, kterými bych mohl jít. (Kolik z nich je správných?)
Je tolik cest, tolik životý a i já jsem tolikrát, že ani nejsem. A snad budu jedinkrát, v tom okamžiku před smrtí, kdy všechny možnosti už budou proměněny v nutnost, kdy nezůstane žádné z toho, co se může změnit a bude jen to, co skutečně je. V tom okamžiku, kdy zbyde jediná možná budoucnost, kdy bude všechno dáno. Tehdy snad budu. A nyní nejsem a ještě dlouho nebudu, ale budu mít v rukou to, čím se stanu. Okamžik reality, nezachytitelný a nepopsatelný, spočívá na mých rukou právě teď. Tvořím sám sebe. A než zemřu, budu skutečný.
Celý život budí jen další otázky.
A všechna slova vedou k nevyjádření.
Žijeme ve světě samoty.
Pokud vůbec žijeme.
(Co je vlastně život? Celá ta doba před smrtí? Celý ten proces sebetvorby? Vznikání duše?)
(A co když žádná možnost není správná? Je ze špatných cest návratu?)
Rozdrobíme svět do malých střípků. Necháme ho napospas kladivu lidských očí.
Budeme jen dýchat.
Protože žijeme. Jednou. Provždy. V zemi Nikoho. (V zemi Boha.)
Slova nedokáží nést pocit.
(Slova neumí dýchat)
Okamžik je věčný.
(A něco z mé noci bylo ukradeno.)
Mají-li slova nést skutečnost, musí se rodit.
Zavřít se. Zavřít oči. Lehnout si na záda na vodní hladinu.
Žít a zapomenout.
Být jako řeka.
Mají-li slova žít, musí se rodit z toho, co mají vyjádřit.
A mají-li mluvit, musí je člověk nechat promlouvat.
Má-li člověk žít, nesmí zapomenout, že je z vody.
Že celý svět je zrozen z vody.
(A že slzy patří k životu.)